Satisfakce

Nemohu tvrdit, že bych znal všechna pravidla týkající se slušného chování, nicméně soudím, že jsem přece jen jemný a distingovaný člověk.

Přečetl jsem již mnoho knih o slušném chování, znám zpaměti mnohé citáty, kterých může člověk použít ve společnosti, a ještě víc znám těch, kterých slušný mladý muž použiti nesmí.

Vím, jak se má hovořit k dámám u stolu. Nevyptávám se nikdy na rodinné intimní záležitosti, jako zdali se jim v létě nerozeschly necky, a podobně.

Jednou jsem byl zavřen a odnaučil jsem se tam jíst nožem, poněvadž do kriminálu nože nedávají. Získal jsem tedy i tam na slušném chování.

Vím též, že se nesluší, když při hostině jde mísa kolem, lžíci, kterou se nabírá, olíznout, když jsme si již nabrali vrchovatý talíř, a opět strčit do mísy. Nebo vypůjčovat si od ženicha po svatební hostině pětník na domovníka a ujišťovat ho, že zítra časně ráno ho přinesu.

Na žádné hostině jsem neřekl též své sousedce opovrženíhodný výrok: „To jsem se nacpal, budu si muset, slečno, povolit kalhoty, má-li se tam ještě něco vejít.“

Jsem citlivý vůči nejmenším a nejmalichernějším přestupkům dobrého tónu a s hrůzou vzpomínám na nápis v jídelně malých bavorských lázní: P. T. lázeňští hosté se slušně žádají, aby během oběda nekrkali.

Jak krásně naproti tomu chová se pravý džentlmen. Ten ví, že v jedné knize o bontonu stojí doslovně: „Pocítíš-li potřebu krknout, omluv se svým sousedům i hostiteli, že odcházíš za neodkladnou obchodní záležitostí. Víš-li však již předem, že těmito svými žaludečními obtížemi mohl bys kazit slavnostní náladu, dej si zaslati fingovaný telegram, že se ti utopila sestra nebo švagr či něco podobného, a nikdo tě nebude zdržovat.“

Znám celou literaturu o slušnosti. Vím, že není dovoleno sahat do cizího talíře svým jídelním příborem, a když se soused nedívá, vybírat mu tam nejlepší sousta.

Jsou některé věci v různých těch knihách o dobrém mravu společenském, které zdají se být napohled jednoduché. A to jest po mém názoru správné. Takovým poučováním se lecčemus nemilému předejde. Vždyť již ve starém zákoníku stojí zcela jednoduše jedno pravidlo společenského taktu: „Nepožádáš manželky bližního svého.“ A od základních takových pravidel slušného chování ve společnosti přejde se k složitějším bodům dobrého mravu, řekněme například k ubrousku.

Znal jsem z jedné takové knihy tento návod: „U slušného člověka nesmí nikdy ubrousek zastupovati funkci kapesníku. (Viz kapesník, rýma, kýchnutí do talíře.) Ubrousek si uvazujeme kolem svého krku a třeba dát pozor, abychom se přitom neuškrtili, což kazí náladu. Ukrásti ubrousek není slušné. Máme-li připjatý řád, kříž nebo medaili, uvážeme ubrousek tak, aby naše vyznamenání bylo vidět. Nepokládá se též za slušné leštit si ubrouskem při společném obědě medaili.“

Zvykl jsem si tak, že neopomenul jsem nikdy podívati se do některé z knih o slušném chování, do těch četných společenských katechismů, ať jsem podnikal cokoliv. Některé pokyny jsem tam nenašel (jako například jak si máme počínati na veřejném záchodku, abychom se líbili), ale ty věci vyvíjejí se samy sebou od případu k případu a člověk se základními pojmy slušnosti rychle se přenese i přes nevysvětlitelné věci v oněch knihách.

Jinak obracím se k nim vždy. Znám z nich, jak se má člověk chovat u holiče: Není zvykem dobrého mravu strkat do hostů, kteří právě jsou holeni, a usazovat se v jich křesle a křičet, že ti páni počkají. Trapným zjevem bývá krást u holiče voňavky nebo dát se holit na cizí předplatní lístek. Pravý džentlmen nečiní ani jedno, ani druhé.

Znám z nich, jak se má člověk chovat v elektrické tramvaji: Pravý džentlmen nikdy nesedne si dámě na klín ani nepoplivá druhému na plošině boty. Jemný mrav též předpokládá, že slušně se omluvíte, když někomu propálíte kabát viržinkou nebo dokonce svého souseda podpálíte jako stodolu hořící sirkou, kterou mu nedbale hodíte do kapsy. Vypíchne-li vám nějaká dáma jehlicí oko, nesmíte se tvářit uraženým, nýbrž s úsměvem smeknout a říci: „Neračte se, prosím, milostivá, znepokojovat, mně stačí úplně jedno.“ Když omdlíte, hleďte, abyste nepadli na staršího pána nebo dámu. Pravý džentlmen má k stáří úctu. Také není známkou přílišného společenského taktu, když si sedneme na dítě a zamáčkneme ho.

Och ty zlaté knihy, plné tklivého poučení! Hlavním základním pravidlem slušnosti je žít s každým v míru.

Jestli se vám někdy přihodí, že někoho urazíte, tu: „Hleďte ho uvést na jiné myšlenky.“

Když tedy například někomu utrhnete ucho, což se stává a čemuž se někdy nevyhnete, hleďte býti zábavným a vtipně poznamenejte: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Promlouvejte dále o významu přísloví a pořekadel, přejděte z toho na mudrosloví prostého lidu, zkrátka mluvte do něho tak dlouho, aby zapomněl, že nemá ucho. Uraženého hleďte vždy zabaviti.

To jsem si opakoval též posledně, když jsem jel do Bráníka do písečných a říčních lázní.

Vyzbrojen jsem byl různými předpisy, jak se má slušný člověk chovat, když jde do společné lázně, kde kromě pánů koupají se i dámy.

Přečetl jsem a vštípil si v paměť, že dávat dámám pasáky ve vodě jest neslušné stejně jako jakékoliv štípání. Skočíme-li s můstku nějaké koupající se dámě na hlavu, rychle vylezeme a přehodíme přes sebe koupací plášť a jdeme se jí omluvit, jestli se totiž zatím neutopila. Stalo-li se to neštěstí, zmizme rychle z místa neštěstí a neopomeňme její rodině poslati soustrastný telegram. Na pohřeb ovšem nepůjdeme v plavkách.

Z různých opatření v lázních, sloužících k otužení a posílení lidského zdraví, nejvíce se mně zamlouvala lázeňská restaurace.

Stromy byly dílem namalovány na plátěné stěny kolem, dílem byly fingovány prostřednictvím několika vavřínů, zasazených do písku.

Uprostřed té krásy stály stoly a židle. Kromě toho víc nalevo ze středu stál jsem tam i já a rozhlížel se kolem. Naproti seděla v plaveckém černém trikotu dáma dosti tělnatá, ale přece ne tak příliš, aby oko nemohlo na ní spočinout se zalíbením.

A mé oko spočinulo. Rozdělil jsem si ji na dvě pole. Od hlavy k pasu, od pasu k patě. Střídavě jsem tedy pohlížel na tu či na onu část a myslím, že leckteré hříšné myšlenky jsou příjemnějšími, když si je systematicky rozdělíme. Dáma mne pozorovala, vstala, šla k mému stolu a řekla: „Pane, proč se tak drze na mne koukáte, počkejte, až přijde můj muž.“

„Zajisté, že na něho počkám,“ řekl jsem vlídně, „času mám dost a poslední parník jede v devět hodin.“

Dáma v černém trikotu se zuřivě na mne podívala a šla si zas sednout ku svému stolu. Za chvíli objevil se její manžel, vytáhlý hubený pán se zlatým skřipcem na nose. Chvíli s ním něco mluvila, pak ten pán se napil piva, zvedl se a šel ke mně.

„Pane,“ řekl pevným hlasem, „vy jste fixíroval zcela nestoudně mou paní.“

Jaksi měkčím hlasem dodal: „Já jsem Kraus, zástupce velkoobchodu s uhlím Bršánský a spol.“

„Vy tedy ráčíte být pan Kraus,“ zvolal jsem radostně, připomenuv si, že pravidlem společenského chování je: hledět vždy uraženého přivést na jiné myšlenky.

„Krausů jsem znal několik,“ pokračoval jsem, „Bohuslava, Josefa, Zikmunda, Antonína, Karla, Metoděje, Bohumila, Viktora ...“

„Pane,“ ozval se pan Kraus, „já chci...“

„Vím, co chcete,“ pravil jsem, „chcete říci, že nejste ani Bohuslav, Josef, Zikmund, Antonín, Karel, Metoděj, Bohumil, Viktor Kraus, zkrátka že jste jiný Kraus. Vskutku se také na vás nepamatuji. Výšku máte jako Metoděj Kraus, hlas jako Bohuslav Kraus, oči jako Josef Kraus, vlasy a vousy jako Antonín Kraus, Kraus také jste, a přece nejste nikdo z nich. To je víc než podivuhodné a zajímavé, nemám pravdu?“ „Pane, já jsem sem přišel...“

„Já také,“ řekl jsem sdílně, „šel jsem pěšky. Na parníku bylo natřískáno a člověk zkusí tam strašnou půlhodinku v tomhle žáru, jezdíte raději malým nebo velkým parníkem?“

„Ale dovolte, já bych rád věděl...“

„Lepší je jezdit velkým, buďte ubezpečen, a mohl byste se případně seznámit s kapitány, a tak jich prostřednictvím získat nějakou tu dodávku uhlí. Firma vaše přece snad není drahá. Prodáváte také antracitové uhlí? Jak je drahé? Mohl byste mi říci, jak to přijde, že se do každých kamen nehodí. . .“

„Pane,“ řekl měkčeji uražený manžel, „na antracit jsou zvláštní kamna, neboť je třeba velkého žáru. Máte dnes 50 kg za 4,80 až 6 korun a ani si nepochutnáte. Hoří strašně rychle. Máme však jiné uhlí z Lomu v Čechách, lepší než osecké nebo mostecké. To je náš důl, důl naší firmy. Dělám teď jen obchody s tím naším uhlím, jest velmi levné, nepoměrněji levnější než kladenské, je úsporné svou výhřevností a porovnejte, prosím, ceny.“

Šel k svému stolu, kde měl nějaké papíry, a přinesl s sebou brašnu. Živě gestikuloval.

„Porovnejte, prosím, toto: 1000 kg duchcovského - 1000 kg našeho hornolomského. To je rozdíl cen a přitom to naše je I A jakosti a to duchcovské jest udáno v ceně jako sorta II B. A nyní, prosím, porovnejte tyto ceny kladenského.“

Sedl si ke mně a nyní bylo mi asi tak, jako když padnete do tekutého písku. Ten vás pomalu vsaje do svých bezedných hlubin, stáhne vás nepozorovaně do sebe.

Házel do mě číslice, brikety, švindl s hornoslezským uhlím, rozhovořil se dojemně i o rašelině a za hodinu jsem podlehl.

V parném červenci, při třiceti stupních tepla na slunci, podepsal jsem objednávku na pět vagónů jejich hornolomského uhlí.

Vypotácel jsem se ze slunečních lázní a jedině mne sílilo vědomí, že jednal jsem, jak předpisuje kodex slušnosti:

Uraženého hledět přivést na jiné myšlenky a dáti mu všemožnou satisfakci.

A není pět vagónů uhlí pěknou satisfakci?