Šestého ledna prohlásili naši doma...

Šestého ledna prohlásili naši doma Československou republiku a za necelých čtrnáct dní nato starosta Prahy dr. Groš prohlásil deputaci dělníků, žádající demokratizaci pražského obecního volebního řádu, že nikdy nepřipustí, aby starý volební řád byl změněn. Jestli si pánové takhle představují význam magistrátu v nové české republice, octli se na povážlivě kluzké cestě, kde si mohou zlámat vaz s plnou jistotou. Tak si představují českou republiku?

Vidím živě dr. Groše před sebou. Z jeho úst poprvé ozvalo se „Dreimal hoch!“ rakouskému císaři na Staroměstské radnici. O černožlutých hadrech, které týž „člověk“ dával vyvěšovat na balkónu radnice a na pražské věže, o těch se mnoho nemluví, to se pamatuje. Vidím však jeho břicho, ve kterém je všechen rozum podobných lidí, a vzpomínám, že již Petr Chelčický před věky řekl o nich:

„Člověk rozkošný, širokého břicha, tukem porostlého, myslí o hubeném a chudém:

,Vždyť jsou oni naši lidé, otcové naši koupili je k dědictví věčnému nám. Máme je v deskách a zápisy pevné na ně. Proč bychom nepoužívali moci své a panování nad nimi.’“

A tak ještě dnes z vrcholků magistrátu a psacích stolů advokátních a jiných kanceláří dívají se „lidé rozkošní, širokého břicha, tukem porostlého“ na ty masy nesmírné českého lidu s jeho sociální obecnou bídou, vykořisťovanou obchodní a průmyslovou spekulací.

Není sám dr. Groš. Z pražského magistrátu rozlezlo se mnoho jemu podobných daleko široko po české vlasti i za hranice. Možno je rozdělit na dvě skupiny. Jedna skupina měšťáků kapitalistů, kteří v socialismu vidí ve své sobecké hrabivosti útok na osobní zájmy svých kapes, druhá skupina jsou lidé, kteří nemají kapitálu, jsou také proletáři, ale stiženi jsou myšlenkovým měšťáctvím. Mezi oběma skupinami je určitý vztah. Kapitalisté jich nepřezírají, těží z nich, z jejich myšlenkového měšťáctví, a oni plaše, potácivě, bezradostně vlekou se životem jako chromý žebrák, který je spokojen tím, co si vyžebral.

Je mezi nimi mnoho soukromých úředníků bank, kontoárů, státních úředníků, mnoho učitelů, profesorů, inženýrů a inteligentů všeho druhu, kteří, stiženi myšlenkovým měšťáctvím, jako galejníci s koulí sociální bídy na noze spílají, aniž by znali proč, socialismu, který je může osvobodit.

Mají stejně ubohý život jako ostatní proletariát, ale jsouce stravováni kancelářskými malichernostmi i životem katedry, nepochopili ani práce, ani odvahy, síly, zbabělosti, úpadku a osobní zbídačelosti, všeho toho, co vytvořil život kolem nich.

Měli své šéfy, brali plat od soukromníků i od státu. Byli křehkými hračkami, jež lepili z proletářského těsta s přídavkem takzvaného nadprůměrného vzdělání jich šéfové a přednostové. Byly to mluvící hračky, které když tíha zlatých žoků uvedla do pohybu, zatracovaly českého člověka v jeho sociálních ideálech.

Prodávali po úřadech, kontoárech kus své osobní svobody. Připadali mně vždy jako dědečkové špitálníci z chudobinců, lovící v míse oukropu jediný škvarek a nadávající přitom na socialisty.

Vně úřadů a pisáren ubíjely představitele myšlenkového měšťáctví rodinné krby, tragika rozplizlého spolkářsko-baráčnického života, společenské lži, politické mátožnosti, sobecké hrabivosti a tuposti. To vše jim zavázalo oči, že neviděli v socialismu zdroj nové síly, nový lepší život, oporu našeho národa.

Z historie našeho národa pamatovali si jen svatého Václava a bitvu na Bílé hoře. Vnitřní význam sociálních hnutí v našich dějinách přešli a nechápali. A přece se otázky nemění, pouze formule se různí, pod rozmanitým rouchem podstata lidská zůstává touž, zmítána týmiž potřebami a toutéž myšlenkou. Koho dnes nazýváme revolucionářem, ve středověku byl světcem. A to jim ušlo. Dívali se na všechno zvysoka, sami si namlouvali, že udávají tón, a počítali se mezi horní vrstvy národa, nepovažovali se za lid, který tomu říkal, že si hrají na pány.

A zatím zdola, z prostých a zdravých srdcí, silných věrou a horkých láskou, se jedině rodí lepší svět.

V lidu jsou základny nového života. Dnes minula dekadence, aristokratické ohrnování nosu nad demokracií nemožné, socialismus přestal být utopií a stal se novou kulturní věrou, náboženstvím velké vnitřní pravdy, jež konečně může malého člověka učinit šťastným a zprostit společenského děsu.

Socialismus není již ve svých praktických důsledcích romantickým snem. On ze souladu mezi jedincem a společností vytvořuje svou ohnivou a slavnou hudbu života.

Jen vrstvy utlačeného lidu vnášejí do dnešního světa velký rys vůle, vášeň nespokojenosti, energii upjatou ke konečnému vítězství.

Jejich vždy tvrdý realismus je protiváhou myšlenkového měšťáctví.

Socialismus směle velí jít kupředu, stále vpřed, ať vše poznáme. Jako hrom dnes hřmí do duše všech českých inteligentů s myšlenkovým měšťáctvím:

„Otevřete nám rychle dokořán bránu svých srdcí. To je pro nás, kteří vtrhli jsme na vrcholek. Otevřete, nečekáme!“