Silák Lębik

Črta z Haliče

Když rozkvetly první ocůny na lukách u řeky Ráby a z březových lesíků podzimní vítr svál listí do hučící vody, vydal se sedlák Lębik na cestu do Ameriky.

Třetí den po jeho odchodu dostal obecní úřad v Mykli Zamurowane, kde byla Lębikova rodina, dotaz z města Myšlenic, od soudu, zdali Lębik jest skutečně příslušný do Mykle Zamurowane. A od té doby zmizela stopa Lębikova na tři měsíce.

Zalesněné stráně u řeky Ráby pokryly se sněhem a v prudkém toku řeky plula ledová tříšť, která se usazovala u břehů, a u Lębiků nemluvilo se o ničem než o tom, zdali v Americe na Lębika také sněží jako zde na ně, a malý syn Zujko, když dostal od matky bití za to, že se na slabém ledu probořil, přál si, aby byl v Americe, kde dle otcova vypravování je všechno lepší. Dle toho soudil, že i led jest tam tlustší.

„Proč si nedá napsat psaní, že se šťastně dostal do Ameriky,“ zlobila se Lębiková, „došla bych s ním k panu učiteli, ten by nám je přečetl.“

„Možná, že loď s nimi, než se tam dostali, uprostřed vody zamrzla,“ vážně podotkl starý strýc Babužina, který jediný z celé vesnice bránil a rozkládal Lębikovi, aby do Ameriky nejel, a nyní nepřestával tvrdit Lębikové, že již se s ním asi nikdy neshledá.

„Vždyť prý je tam tepleji než zde,“ bránila Lębiková Ameriku.

„V létě všechno shoří horkem a v zimě zmrzne a zimou se zadusí,“ vážně ozval se opět strýc, „když s ním loď zamrzla, mohlo se stát, že se potopila anebo ...“ Starý strýc se přežehnal, což způsobilo v jizbě, kde praskala smolná drva, příšerný dojem. Malý Zujko plakal, jako když by měl být pro svůj namočený kožíšek znovu bit.

„Nebo,“ dodal rychle strýc, „loď s ním také mohla nějaká obluda spolknouti.“

Malý Zujko přestal plakat a v koutku jizby šeptal pln radosti dvouletému Pavlušovi: „Tatíka někdo spolk!“

Strýc díval se zatím na Lębikovou pozoruje, zdali se již dala do pláče.

Lebiková dnes ku podivu hrdinně snášela proroctví starého strýce, a když domluvil, řekla určitým hlasem: „Já vím, že se jednou Lębik vrátí s penězi, s mnoha penězi.“

Na červotočinou provrtané dvéře někdo zabouchal. „To se jistě jde soused Walczyna pozeptat, zdali nic nevíme o Lębikovi,“ sděloval strýc, jda otevřít.

Do světnice vstoupila zasněžená postava, která střásala si s vybledlého kontuše sníh na hliněnou podlahu, a u ohniště malý Zujko dal se do pláče, šeptaje zděšenému Pavlušovi: „Tatíka nespolkli.“

Lębik stál zde před celou zděšenou rodinou, vyrážeje ze sebe: „Hleďme, hleďme!“

Když se usadil na lavici, řekl rozpačitě: „Dřív mne nechtěli pustit.“

„Kdes byl po tři měsíce?“ ozvala se žena, vrhajíc od ohniště přísné pohledy na Lębika.

„Však již víte, že v Myšlenicích,“ odpovídal Lębik, prohlížeje si jako nedopatřením starý, ušpiněný obraz sv. Stanislava, jenom aby se nesetkal s pohledem své ženy.

„Nic nevíme, Lębiku, ujal se slova strýc. Dobře jsi udělal, že jsi nejel do Ameriky, říkal jsem ti: Nejezdi! Dobře jsi udělal, co jsi ale dělal v Myšlenicích?“

„Když jsem se vydal do Ameriky,“ třesoucím se hlasem vypravoval Lębik, přišel jsem do Myšlenic; poněvadž vlak ještě neodjížděl, šel jsem se podívat zatím na náměstí. Na náměstí bylo plno lidu. Uprostřed bylo několik tyčí a na ty lezli malovaní chlapíci. Točili se,“ vykládal již trochu jistějším hlasem, poněvadž žena neudělala dosud žádných poznámek, „a když se dost natočili, přišel jeden velký, tlustý chlapík a vykřikl: „Kdo mne přemůže, dostane zlaté hodinky, a koho já přemohu, ten mně zaplatí stovku!“

„Jak jsem to slyšel, skočil jsem na chlapíka a holí udeřil tak silně přes hlavu, až se svalil. Tak jsem ho přemoh. Hned mne ale odvedli do vězení a u soudu jsem seděl tři měsíce. Ale siláka jsem přemoh. U soudu mně řekli, načpak bych jezdil do Ameriky, když jsem tak silný, že mohu siláky přemáhat.“

„To jsi vyvedl pěknou věc, až se to tak v zámku dovědí,“ proti všemu Lębikovu nadání řekla zcela klidně žena.

„Až se to tak v zámku dovědí“, bylo stálou frází Lębikové, kdykoli mluvila o věcech, kterým nerozuměla. Z celé řeči Lębikovy seznala jedině, že Lębik přemohl siláka, to ji trochu upokojilo, neboť byla, jako všechny ženy z údolí Ráby, hrda na svého muže, když někoho v zápasu porazil na zemi.

A v zámečku nad Rábou se o Lębikově kousku dověděli.

Pan hrabě Pupilski jel v neděli z kostela po saních přes dřevěný most, když spatřil u mostu skupinu vesničanů, kteří horlivě mezi sebou rozmlouvali.

Hrabě Pupilski byl patronem kostela, proto domníval se, že má právo zeptati se osadníků, o čem rokují.

Poručil zastavit.

„O čempak mluvíte, přátelé?“ přívětivě, proti svému zvyku, řekl hrabě.

„O Lębikovi,“ řekl nejstarší. S panem hrabětem mluvil vždy ten nejstarší.

„Lębik měl jet do Ameriky, ale přemoh v Myšlenicích siláka, a proto nejel nikam. Seděl za to tři měsíce.“

Hrabě Pupilski vzpomněl si, že mu jeho myslivec před rokem zemřel a od té doby neměl náhradníka, a kromě toho si vzpomněl, že ho reumatismus úplně přešel a že bude moci tudíž opět po dvouleté přestávce chodit do okolních vesnic za děvčaty. Ale bez silného společníka to nejde, zde u řeky Ráby, kde chlapci jsou silni jako duby.

„Ať přijde Lębik ke mně zejtra ráno do zámku,“ pravil, sedaje do saní. A sáně odjely, rychle mizíce udiveným vesničanům mezi zasněženou modřínovou alejí, a v saních přemýšlel pan hrabě o Lębiku silákovi.

„Vždyť jsem ti říkala, až se to v zámku dovědí,“ podotkla jemně Lębiková doma svému muži, hrda jsouc na to, že Lębik zejtra bude mluvit s panem hrabětem, ačkoliv není nejstarší z obce.
Lębik přišel ráno do zámku, nadšen sám sebou, že jde mluvit s panem hrabětem.

Hrabě Pupilski seděl u malých kamínek a kouřil, když komorník vstrčil hrubě do pokoje Lębika, který proti tomu ničeho nenamítal domnívaje se, že jest to zde ustáleným zvykem.

„To jsi tedy ty ten Lębik, který v Myšlenicích přemohl siláka.“

Hrabě prohlížel si celou Lębikovu postavu, zabalenou do kožichu, prohlížel si důkladně i Lębikovu svalnatou ruku, svírající jeho nerozlučnou hůl.

„Ano,“ odvětil Lębik nerozhodným hlasem, „já jsem, Vaše Milost, udeřil...“

„Výborně, Lębiku,“ vskočil mu hrabě do řeči, „ty jsi chlapík, který se mně líbí. Vypravuj, jak jsi to proved. Zajímá mne to.“

„Vaše Milost, on vyzýval, a tu já jsem nedal na sebe čekat...“

„Nu dále,“ vybízel hrabě.

„A tu já jsem k němu na ta prkna skočil...“

„A co pak?“

„Pak jsem chyt...“

„Nu, jen pokračuj,“ vybízel přívětivě hrabě, „můžeš ukázat, co jsi udělal.“

„Ale, Vaše Milosti,“ koktal Lębik, „jak bych se jenom mohl odvážit...“

„Já ti poroučím, abys ukázal, jak jsi to udělal,“ poroučel hrabě.

„Inu takhle, Vaše Milosti,“ řekl krátce Lębik a holí udeřil pana hraběte Pupilského přes hlavu, ne tak prudce jako toho siláka, ale tak dostatečně, aby pan hrabě upadl do mdlob.

„Pan hrabě si to poručil,“ řekl silák Lębik, když ho komorníci s hajným vyhazovali ze zámku, „tak jsem ho trochu na ukázku klepl.“

A pro tuto ukázku ležel hrabě Pupilski šest neděl.

Lębik pojistil si za to v Mykli Zamurowane pověst siláka.