Nevím, jak se to stalo, že
předseda spolku abstinentů Voráček, jeho
místopředseda Beck a jednatel Mašek usnesli se,
že oslaví též Silvestra, ovšem způsobem
důstojným zájmů spolku a jeho významu.
Vypravovalo se později, že byli přímo vyzváni
členy spolku, aby šli do ulic propagovat
myšlenku abstinentního hnutí.
Členové spolku to sice dnes popírají, ale v
policejním protokole, sepsaném s oněmi třemi
abstinenty na policejním ředitelství, stojí, že
udávají, jak vedeni stejnou myšlenkou propagovat
své čisté bezalkoholní snahy, vyšli večer, aby
přes celou silvestrovskou noc byli apoštoly
takového osvětového hesla, jakým je
abstinentism.
Proto velmi vážně, již tenkrát, když vyšli do
ulic, ptal se pan předseda Voráček nejbližšího
policejního strážníka, kdyby byl tak laskav a
řekl mu, kde najde nejvíce a nejhůře opilých.
Bylo teprve šest hodin večer.
Strážník se na něho podíval a řekl: „Že se
nestydíte, mazat už od rána.“
„Ale račte dovolit!“
„Nic nedovolím, ještě slovo, tak vás předvedu.“
„Tak vám děkuji.“
„Dejte si pozor, povídám.“
Abstinenti táhli smutně dál a na rohu Žitné
ulice zpozorovali dva muže, kteří vrávorajíce
táhli někam do města. Jednatele napadlo, ti že
asi jdou někam do nějakého doupěte alkoholismu a
navrhl, aby šli za nimi.
Nešli za nimi daleko, oni to zpozorovali a dali
se na útěk, když dříve odhodili nějaký balík.
Kroutě hlavou, otevřel pan Beck balík a uviděl v
něm dva páry bot. Mezitím již se shromáždilo
kolem plno lidu a jakýsi hranatý muž vzal jednou
rukou pana Becka za rukáv, druhou mu šermoval
před obličejem a hulákal, že to zná, oni že mají
boty, ale když chudák v té zimě...
Pan Mašek pak slyšel hlas: „Hoď mu jednu,“ a to
bylo znamením k jakémusi útoku na tři apoštoly,
kteří ustupovali k řadě domů a konečně utekli do
jednoho krámu, jehož majitel ochotně zavřel
krám, když byli již vevnitř.
V každém případě obchodník tázal se, čím může
posloužit, než strážník ty lidi rozežene.
Rozhlédli se kolem a ku své hrůze viděli, jak z
malých soudků se na ně šklebí nápisy Čert s
rumem, Žitná s rumem, Slivovice l, Slivovice II,
obklopovalo je to ze všech stran.
„Něco bez alkoholu,“ vyhrkl ze sebe pan Mašek co
jednatel.
„Za pět nebo za deset?“ tázal se s úsměvem
majitel kořalny.
„I za deset.“
Nalil všem - převrátili to do sebe a pan Voráček
první projevil jistou pochybnost, zdali v tom
nebyl přece jen alkohol.
„Ale co vás to napadá, jakýpak alkohol, to byla
jen pravá stará polská kontušovka.“
„Dovolte, ale to je ničemnost.“
„Jakápak ničemnost, kořalo jeden, beztoho už
celý den se povalujete po putykách, až za vámi
chodí lidé, a teď chcete tu udělat nějakou
výtržnost. To hezky začínáte toho Silvestra,
marš ven!“
Vystrčil je rázně z kořalny na ulici, kde se
zatím již zástup rozešel.
Předseda spolku abstinentů zapotácel se na
chodníku před výčepem lihovin, právě když kolem
šel pán s dámou.
Slyšel, jak ten pán povídá: „Vidíš, Anna, tenhle
opilec, to je nějaký pan Voráček z prvního
oddělení naší banky. Býval to dřív takový slušný
člověk a teď si vede tak hnusně.“
„Prosím, pane,“ přikročil ustrašeně pan Voráček
k němu, „račte odpustit, pane řediteli, v tom je
omyl, naší snahou je naopak tu s přáteli
propagovat všude hnutí abstinentů zejména dnes,
kdy lidstvo si mylně vykládá oslavu
silvestrovskou.“
Strážník, který dříve rozháněl zástup lidu před
výčepem lihovin, přistoupil k panu Voráčkovi a
řekl k němu přísně: „Pozoruji vás všechny již
dlouho, žádám vás naposled, abyste nikoho
neobtěžovali, nebo se ze své opice vyspíte na
pryčně.“
Jako zmoklé slepice odcházeli beze slova a pan
Voráček vykládal svým druhům, že jest to strašný
omyl, neboť ten pan ředitel řekl zcela jasně ku
strážníkovi o něm: „Ale má ji!“
Šli ulicí za rohem a trochu se jim ta kontušovka
vrazila do hlavy, i vykládali si vespolek o
nějakých právních omylech a justičních vraždách,
když vtom uslyšeli vedle za rohem z jedné
restaurace zvuky harmoniky.
„Zde jest jedno takové sídlo, které potíráme,“
řekl jednatel, „vysvětlíme jim opatrně, jak se
věci mají, jak se z nich pomalu stávají
zvířata.“
Vešli dovnitř a dali si přinést láhve sodovky a
rozhlédli se kolem. Dvě tři ženy, o kterých si
utvořili ihned špatný úsudek, seděly na klíně
dvěma chlapíkům, kteří vyhlíželi právě tak, jak
stálo v textu písně, kterou právě zpívala celá
hospoda sborem:
Chodí tam frajeři načesaní.
Když shromáždění přezpívalo, vstal náhle pan
Mašek a pevným hlasem, podepřeným o onu
kontušovku, řekl: „Dovolíte laskavě, ale jste
vlastně zvířata.“
Celkem vzato měl pravdu, neboť kdyby byli ti tři
abstinenti vrženi v římském cirku šelmám, nebyli
by za tak krátkou dobu, co tu pobyli jako
apoštolé abstinentismu, tak vyhlíželi.
Bez klobouku, potrhaní, jako po zápase s
medvědem, s opuchlými tvářemi běželi po tom
slavném vyhazovu ulicí dolů a zapadli do jednoho
hostince, aby si trochu upravili toaletu.
Nalezli tam podobnou společnost jako před chvílí
a v úzkosti, aby to opět snad tak nedopadlo, aby
to na nich nebylo vidět, jaké mají šlechetné
snahy, odpověděli na otázku, co si přejí, že
třebas pivo.
Číšník, pěkný svalnatý chlapík, chvíli se radil
s hostinským, který za chvíli přišel ke stolu a
řekl, že se jim nic nenaleje, že už jsou pěkně
seřízeni.
„V tom jest omyl,“ opakoval své šlechetné zásady
pan Mašek, „naší snahou jest naopak tu s přáteli
propagovat všude hnutí abstinentní, zejména
dnes, kdy lidstvo...“
Nedomluvil, hostinský už ho vzal za límec a
vlekl ku dveřím: „Koukejte, ať jste venku! Kazit
kšeft si nedám!“
Když byl pan Mašek venku, vrátil se pro pana
Becka a ten šel tedy druhý, po něm šli s
číšníkem pro předsedu spolku abstinentů pana
Voráčka, který zatím utekl do kuchyně, kde
spínal naproti nim ruce a křičel: „To jest,
prosím, justiční vražda!“
Ale rozhodně neměli, když už byli venku, jít
ještě v tom stavu na policejní ředitelství a tam
k inspektorovi jeden přes druhého mluvit a
dokazovat s opuchlými tvářemi, bez límečku, s
roztrhanou vestou a kabáty: „Naší snahou jest
propagovat všude hnutí abstinentní, my apoštolé
nové kultury.“
A tu policejní inspektor řekl ono velké vznešené
slovo k strážníkovi, který měl službu: „Dají je
všechny za katr, ať se vyspí...“
A dveře separace se otevřely a opět zavřely.
Skončena velká tragédie apoštolování a velmi
dojemně vypadalo, když ve veselé a bouřné
silvestrovské noci probudil se k ránu pan
Voráček na pryčně a ze štěnic, které rozmazal,
vytečkoval na stěně: „Nikdo není prorokem ve
vlasti.“
Měl pravdu. Ještě ke všemu dostali všichni tři
za týden dopisy od spolku abstinentů, ve kterých
se jim stručně sdělovalo, že pro překročení
stanov spolku vylučují se navždy.
Ve stanovách není totiž nic o kontušovce,
rvačkách a pryčně. |