Školní čítanky

Spisovatelům školních čítanek pro děti nelze upřít tu dobrou snahu vychovat z dětí řádné vlastence a bohabojné lidi...

Tomu nasvědčuje již rozdělení čítanek na části:

1. Bůh a člověk (čtení výchovné).

2. Bůh, domov a vlast.

3. Bůh, příroda a svět.

4. „Dobývání soli ve Věličce“ a

5. „Co je to kočka domácí“.

Všechny ty části tvoří jakousi mravnou a bohabojnou kaši. Omastek tvoří naučení od mravenců, vymyšlené důvtipně nebožtíkem B. Jablonským.

„Synu, uč se od mravence

mravně na tom světě žíti,

nelenujeť, žije tence,

sbírá jen, co musí míti.

Po takém nedychtí štěstí,

které blaží jenom lenost,

největší bohatství jesti –

pracovitá spokojenost.“

Toť příklad mravného mravence, milé dítky. A až budete se později dřít na továrenské vydřiduchy za nepatrnou mzdu, zadeklamujete si to - největším bohatstvím jesti pracovitá spokojenost. Nu, Jablonský byl proboštem a jméno jeho ze školních čítanek nevymírá.

Bez něho by děti nevěděly, že –

i Tobě, synu (dcero),

dala ruka boží země část,

neboť tobě darovala

tvoji krásnou, slavnou vlast.

A tak, milé dítě dře se tvůj táta, dře se tvá máma a do úmoru kdysi snad i ty, ale lehce se v krásné a slavné vlasti umírá hlady, je to tvá půda, milé dítě, sáhnout sice nesmíš na rukou boží ti darovanou země část, na to jsou paragrafy, ale přečti si to v čítance.

A až u vás doma nenajdete chleba a táta bude plivat krev, tu přečti si z vaší čítanky, že ve všem, co ve světě jest, pojí se krása s dobrem.

„Krásné, zlaté slunce všechny tvory zahřívá, strom není jen ku prospěchu, krášlí také zemi. Ovoce jest krásné, ale má také sladkou chuť a tak vše: Kam vzhlédneš, synu, se dobré s krásným celuje.“

A až tě postrkem dopraví na smrt nemocného, jako jednou se stalo v Moravské Třebové, tu vzpomeň si na školní čítanku, jak jsi ve čtvrté třídě obecné školy obrátil první stránku a co jsi tam četl?

Otče náš. K tobě důvěrně voláme,

neb my lásku dobře známe,

kterou ty nás objímáš. Otče náš!

A kdyby tě utiskovali, neklej! Dílem by ti jazyk zdřevěněl. Znám podobných zvláštních chorob z čítanek školních několik, dílem by se ti za takové „sakra“ špatně vedlo i na zemi, i na nebi. Jakmile bys chtěl klnout, vzpomeň, jaks četl v čítance básničku B. Hakla:

„Čistá vždy řeč plyň ti z úst,

mysli tvá buď ctnosti sídlem,

zlých slov nikdy nevypusť.“

Dej se vždy klidně utiskovat, poněvadž po smrti se budeš mít dobře. Za to ručí slavná jména Beneše Metoděje Kuldy, Xavera Dvořáka, Vojtěcha Pakosty a jiných mrtvých i živých páterů, milostných trubadúrů nadhvězdného štěstí.

K nim druží se celá řada jiných spisovatelů, kteří chtějí vytvořit pevné charaktery z dětí. Činí tak roztomilými povídkami o Ančkách, věrných služkách a chůvách, které dřou se přes dvě generace na jednom statku a chovají upracované jen jedno tklivé přání, aby byly pochovány na hřbitově vedle svých pánů:

„Tam se zas všichni pěkně sejdeme.“

Nebo ta stařenka, která se modlí růženec a pláče. Je jí osmdesát let a naříká, že už nemůže pracovat. Ještě loni v sedmdesáti devíti letech pracovala. Všichni kolem ji mají rádi, zahrnují ji láskou, ale ona pláče na celé stránce školní čítanky, ve kterých hlavní důraz klade se na to nešťastné čtení výchovné, jehož zlatým hřebem byl nebožtík František Doucha.

Byl dne 6. dubna 1834 vysvěcen na kněžství a ještě dnes straší v čítankách. Poučoval tak dlouho svými články, kam dítko dospívá, které poslouchá rádců, jakož i z druhé strany tak dlouho dával patřit na děti, které se vrhají neposlušností a nectnostmi v záhubu časnou i věčnou, až dostal do pravé ruky písařskou křeč, že nemohl péro udržet v ruce. „Ježíšmarjá,“ řekl si ten milý muž, „takhle bych z dětí neudělal dobré poddané a dobré věřící!“ I naučil se psát levou rukou!

Byl první, který zavedl do školních čítanek takzvané průzračné příklady, které činí děti slabomyslnými. Za heslem průzračných příkladů počali si je spisovatelé školních čítanek vymýšlet.

Školák Venoušek má sice ze všeho jedničku, ale ten zlozvyk, že nepozdravuje starostu obce. Ničema polkne za trest jehlu. Toť přece průzračný příklad, že blaho člověka nezakládá se na pouhých toliko vědomostech (měl samé jedničky), nýbrž hlavně na žití ctnostném a bohumilém. Zdali z Venouška jehla vyšla, průzračný příklad nepovídá.

Školní čítanky skýtají vůbec nejedno poučení, které mládež provází po cestách ctnosti.

Modli se a pracuj!

Přičiň se a důvěřuj v Boha!

Povolnost činí přátele!

Moudřejší ustoupí!

Jakými krásnými hesly prošpikovány bývají čítanky. Mnohý okamžitě nepozná pravou cenu těch hesel, ale až jednou povyroste, přesvědčí se. Až bude mít spor se zaměstnavatelem, prostě se oběsí a zanechá po sobě lístek „Moudřejší ustoupí“ nebo „Povolnost činí přátele“.

Hlavní věcí je vybrat do školních čítanek hesla, která se pro dnešní dobu nehodí. Hesla logická, jako: „Jsi-li pronásledován, jsa nevinný, z neštěstí ti vzniknou vonné květiny.“ (Mat. J. Sychra.)

A povstávají nové rady, aby z dětí stali se řádní občané: „Uč se v pravý čas shýbati a mnohému zlému se uhneš.“ Milé dítě! Nastav záda a důvěřuj v Boha.

Vždyť ostatně není tak zle ve školních čítankách. Jaký tam počet příkladů, že bude-li ti někdy zle, dobří lidé se o tebe postarají.

Tak například: „Štědrý večer v útulně.“ Dostanou tam chudé děti punčochy, jablka a hrst ořechů. Vidí tam skvostně oděné paní a zazpívají nakonec: „Narodil se...“ Rodiče obdarovaných dětí jsou přítomni a pláčí pohnutím. A děti se zářícím okem navlékají si darované punčochy pod vánočním stromečkem a líbají ruce krásně oděným pánům. A dole pod článkem: „Ochotného dárce miluje Bůh.“

Že se ti, dítě, po přečtení dlouho zdá o punčochách a o krásných paních?

A proč ty dítky měly se tak dobře? Poněvadž byly ctnostné a zbožné, přestože byly chudé.

Je to zvláštní případ, neboť jinde naleznete věty: „Jeden svévolný chlapec, dítě to chudých rodičů...“ je to opak tohoto: „Karlíček byl hodný a uctivý hošík a jeho rodiče, zámožní to měšťané...“

Školní čítanky schvaluje c. k. zemská školní rada a to znamená: „Karlíček byl hodný a uctivý hošík a budoucí zemský školní rada...“

Školní čítanky mohly by ovšem také býti schváleny nejdůstojnější konzistoří. Mám-li být hodným člověkem, jak předpisuje církev, musím číst naše školní čítanky a zakrním-li z mládí duševně, tím lépe pro mne, neboť pak má ctnost neutrpí újmy. A budu vlastencem a putovat budu rok co rok na Velehrad, stanu se státním úředníkem a s vděčností budu vzpomínat na školní čítanky, ve kterých je všechno tak pěkně pověděno dětem, že lze z nich vychovat bohumilé lidi s krásnými životními hesly

„Modli se a pracuj!“

„Moudřejší ustoupí“

„Uč se v pravý čas shýbati!“

A ti bohumilí občané budou mít takové nepatrné mozečky jako spisovatelé školních čítanek.

Napsal nějaký Jan Javarnický:

Zvykej mládeži čítankám čest dáti,

jinak máš se těžkých trestů báti.

A ten těžký trest je, nenajít zaopatření v ústavu pro slabomyslné...