Školní výlet

Suplující profesor Hamouz zbledl jako stěna. V přírodopise jmenuje se onen zjev mimikry, což znamená přizpůsobit se svému okolí barvou, aby nebyl tvor zpozorován. Bílé stěny chodby dívaly se na něho příšerně a proti němu rýsovala se ježatá hlava ředitele gymnasia, který zbledlému suplentovi ještě jednou opakoval: „Půjdete se svou třídou sekundou na celodenní školní výlet.“

Suplent Hamouz ozval se úpěnlivým hlasem: „Prosím, pane řediteli, račte uvážit, že ona třída vzhledem k celkovému mravnímu úpadku není toho hodna, aby šla na celodenní výlet. Jsou mravů zákonných, málo jich mravů náležitých a chvalitebných jen dva z celé třídy, koktavý Vaňousek a pak syn kolegy profesora Zykána. Ostatní nedbají, ačkoliv jsou útlého mládí, disciplinárního řádu. Ať mluvím k nim andělsky nebo ďábelsky, skotačí, hopsají, hovoří, při vyučování se vrtí. Loni jsem s nimi prodělal půldenní výlet. A víte, že ti primáni, kteří bývají ještě nevinní, bez mého vědomí napili se syrovátky, pak na to koupili si třešně a pili vodu. Navedl je Jílek, jak račte pamatovat, žák mravů méně zákonných, který v útlém věku dvanácti let dovolil si říci panu katechetovi, když týž mu řekl, aby se jen přiznal, že hodil po něm pomerančovou kůrou, že se mu nic nestane: ,Vy to jen tak říkáte a jinak si to myslíte!‘ Tento Jílek byl zloduch celého výletu. Když se celé primě B ony věci smíchaly v žaludku, podobal se zpáteční návrat, pane řediteli, návratu poražené armády, která má hrozný strach a strachy neví, co činí. Od té doby se jejich mravy zhoršily. Jak račte vědět, pane řediteli, nejsem z těch, kteří se zaleknou překážek. Nikdy, pane řediteli, ani chvilky jsem neopominul, abych té zbloudilé třídě sekundě B nevštěpoval zásady, jak by obrodili své mravní cítění. Mluvil jsem mírně, mluvil jsem přísně. Prosíval jsem v půlletí koukol. Padaly pětky, zákonné mravy, dal jsem mnoho návrhů na odchodnou, posílal jsem censury a tu a tam kladl za vzor koktavého jich spolužáka Vaňouska. Bylo to marno. Pamatujete se, pane řediteli, jak nedávno bylo půl třídy před konferencí, když nikdo se nepřiznal, kdo mně na židli zapíchl nožičky ocelových per. Použili k tomu ti nešťastníci nových per, abych snad nedostal otravu krve. Celý profesorský sbor se domníval, že právě ta okolnost snad znamená u provinilců jakýs záblesk lásky k profesoru, že přece nepadlo jeho napomínání na neúrodnou půdu. Dva dni poté ráčil jste však, pane řediteli, vyslýchat sám nový ohavný čin sekundy B. Někdo z žáků paklíčem otevřel zásuvku katedry a ukradl sešity se školními úlohami z latiny. Sešity byly později nalezeny v kamnech a nikdo se nepřiznal. A s těmi holomky mám jít na celodenní výlet.“

„Ministerstvo vyučování,“ řekl ředitel, „ve snaze, aby žactvu gymnasií bylo umožněno zotavit se aspoň jeden den ve školním roce na čerstvém vzduchu, nařídilo poznovu zvláštním oběžníkem, aby byl pořádán každou třídou nižších i vyšších středních škol celodenní výlet. Porokovav s několika členy profesorského sboru, vypracoval jsem plán pro vaši třídu. Podniknete výlet do údolí Divoké Šárky.“

„Vím, co jest disciplína, pane řediteli,“ odpověděl nešťastný Hamouz, „ale račte uvážit, že už jen to slovo Divoká Šárka v sekundě B vzbudí odvážné myšlenky, kterým na výletě přičiní i skutky. Jelikož divochy pustím do Divoké Šárky, neuhlídám je. Zulukafry, s dovolením, nevzdělávají tím, že je pustí do pralesů na výlet. Prosím, pane řediteli, byste laskavě uvážil mou hroznou situaci. Mých žáků jest pětačtyřicet. Divoká Šárka jest samá skála, napravo skála, nalevo skála. Z těch pětačtyřiceti jich přivedu jistě do Prahy nepotlučených jen patnáct a z těch budu ještě nucen dát pro jejich chování na školním výletě aspoň deseti mravy nezákonné, neboť jsou to rození lotři. Vím, že z nich někteří snad se vůbec živí do Prahy nevrátí, že některé při průchodu vesnicemi pochytají obecní strážníci, deset procent si roztrhne kalhoty lezením na stromy, nejméně pět procent bude při škádlení psů dokonale pokousáno. A bude to marné, vytahovat zápisník a říkat: ,Píši: celá třída zákonné mravy.‘ Bude to marné. A při obědě, oni se mně hoši opijí, docela opijí a pobijí se mezi sebou.“

„Budete pilně botanizovat,“ ozval se ředitel.

„Ne, pane řediteli, je to strašné. Pilně jsme i loni na výletě botanizovali, ačkoliv nejsem botanik, nýbrž klasický filolog. Ale prosím vás, vždyť všude jsme viděli v Krči jen pampelišky, tu a tam pryskyřičník, v Kunraticích mateřídoušku. Na tom mohli mít dosti. A oni, lotři, v Kunraticích v restauraci trhali v soukromé zahradě hostinského macešky, rané růže, tulipány a nosili mně před hostinským uloupené květiny s otázkou, abych jim řekl, co to je a jakou to má cenu. Jsem v Kunraticích nemožný. A nyní račte si představit, že řádění sekundy B nebude trvat jen půl dne, nýbrž po celý den, po celý dlouhý den, že v darebáctví za ten rok vyspěli rozumově, že jsou zchytralí a že jim takřka není nic svatého.“

„Nemohu si pomoci,“ řekl utrápenému suplentu Hamouzovi ředitel, „vykonáte se svou třídou sekundou B celodenní výlet do Divoké Šárky.“

Rozzuřeně vešel suplent Hamouz do své třídy.

„Sekundáni,“ řekl zdrcujícím hlasem, „připravte si čtvrtky. Půjdete na celodenní výlet do Divoké Šárky – a dnes máte zvláštní písemnou práci z latiny, na kterou jste, hoši, připraveni nebyli. Podotýkám, že tato zvláštní práce bude velice důležitá ke klasifikaci. Kdo bude z ní mít nedostatečně, přijde do konference a nepomohou mu vzdechy, bude to před popravou.

Takhle výlety, to by vás člověk užil! Podotýkám, že obzvláště přísně budu hledět, aby se neopisovalo. Já vás naučím chodit na celodenní výlet, uličníci. Rozsadím vás hned, aby ani jeden nemohl od druhého opisovat.

Čeho ode mne žádáte, Poráku? Že je vám špatně a že chcete právě na tuto hodinu odejít ven? Vy se chce vymknout, Poráku, ze své povinnosti. Ale na výletě, to byste to uměl. To byste lezl na stromy a pak po celé cestě svítil nohavicí. To nejde, hochu, to musí přestat. Dělám si poznámku u vašeho jména, že jste velice nebezpečný disciplíně celé třídy. Že od vás nemůže se čekat nic dobrého, stejně jako tamhle od Kucha.

Kuch, ten by zas v Divoké Šárce skákal přes potok, jako před čtrnácti dny v deset hodin přes lavici. Skočí do bahna a zamaže si šaty. A na ty šaty dostal z fondu císaře Františka Josefa loni 2. prosince a teď by chtěl skákat přes potok v Divoké Šárce. Tak to dál nepůjde, Kuchu! Jednou má také moje trpělivost své meze, koukáte nevinně jako tady Mára.

Mára zas, ten je na psy. Psa nenechá na pokoji. Až půjdeme Libocí, chytí nejbližšího psa za ocas. Máro, svévolný chlapče, že nepamatujete na své rodiče, kteří jistě ani psů si v útlém mládí nevšimli. Ale vidíte ho, hoši, toho Máru, jak si myslí, až přijdeme do Veleslavína: ,Já, až pan profesor se nebude koukat, vezmu kámen z hromádky a tamhletoho psa bacím!‘ Ale profesor Hamouz, ten má všude oči. Ten hned vytáhne zápisník a už si znamená: ,Mára házel po psech!‘ Tak vidíte, kam to vede, takové chování. Vy se drze koukáte a hlásíte se, vím, co chcete říci. Chcete odporovat a říct, že po psech neházíte. Jako bych vás neviděl. Když jste myslil, že na vás se nedívám, už jste hodil ve Veleslavíně po psu kamenem. Sedněte si, drzý hochu.

Vy jste alespoň drzý, ale upřímně drzý. Hledíte, jako byste chtěl vypálit celou gymnasiální budovu, ale tamhle Havelka, ten kouká tak zbožně, tak jako učiněné neviňátko a vím, že si myslí: (Přece vstaňte, když s vámi mluvím.) ,Až budeme v Divoké Šárce na obědě v Čertově mlýně, pan profesor nám dá každému sklenici piva.‘ Nic vám nedám, lotři! Sodovou vodu budete pít! To je hrozné, jak chcete už z mládí ve věku třinácti let, Havelko, opíjet se pivem v Čertově mlýně, po cestě pak hulákat, vyvádět alotria a ohrožovat ostatní. Je to velice smutný příklad zkaženosti. Dělám si poznámku u vašeho jména, abych věděl, jakou nízkou známku z mravného chování mám vám dát.

Stejně činím si poznámky u Samka, Havlíčka, Janoty a Vodičky, neboť stejně jako oni nezdární žáci zničili latinské cvičebnice, vypůjčené ze žákovské knihovny, budou ničit i lesní podrost v Divoké Šárce přes to, že ukážu na výstražné tabulky ,Každé ničení lesních stromků se trestá vězením.‘

Ale proč to vlastně říkám. Vždyť Samek už hledí tak na mne jako starý kriminálník a Havlíček s Vodičkou už měli oba dvouhodinový karcer, že jezdili na lodičkách přes výslovný zákaz pana ředitele a můj. Jezdí, jezdí, jako by nevěděli, že se mohou utopit. Ale to oni na výletě budou lézt do každé studně a hledat své ztracené mravy.

Budete-li takhle pokračovat, vezmu třídní knihu a poznamenám, že nejste k napravení a že by se vám nečinila žádná křivda, kdyby vás vyloučili z gymnasia.

Tamhle Švambera nemá k tomu daleko. Po školním výletě už ani nebude musit přijít druhého dne do třídy, neboť dovrší řadu svých nepravostí tím, že opozdí se po cestě a vykouří sportku. Já ale řeknu jemu i jeho komilitonům: ,Dýchněte na mne,‘ a to dýchnutí jim podrazí nohy.

Jiní zlotřilci, jako bych je viděl, přijdou na nádraží po zuby ozbrojení. Ten si vezme kapesní nůž, ten někde splaší flobertkovou pistoli a nyní hejsa do Divoké Šárky. Bude veta po disciplíně. Najednou ozve se výstřel. To Bartoníček vypálil ve skalní soutěsce z flobertkové pistole. (Vstaňte, Bartoníčku, když s vámi mluvím.) A Bartoníčka chytím za límec při činu, vyrazím mu ještě kouřící flobertku z jeho zlotřilé ruky a řeknu mu: ,Zítra už nemusíte chodit do školy.‘ A takových propadlých osudů bude víc.

Nemusím jmenovat Musila. Ten někde si uřízne v lese klacek. Musile, víte, kam to spějete? Jest to lesní pych. Víte, že budete za takovou věc vyloučen. Zkrátka, hoši, vím, že ve vlaku budete se chovat jako divá zvěř. Že budete křičet z vlaku ,nazdar!‘ a vyhýbati se z oken.

Pravím vám důrazně, že kdo něco takového provede, kdo učiní něco podobného, o čemž jsem mluvil a o čemž jsem si dělal patřičné poznámky, tu každý z těch provinilců nemusí již druhého dne přijít do školy, nechť se každý z nich považuje za vyloučena a uzná nemožnost po svém jednání překročit ještě jednou práh této třídy a zasednouti do své lavice. I bude potom pláč a skřípění zubů, doma budou pracovat rákosky a to všecko proto, že nedbali jste mých dobrých rad a naučení a na výletě chovali se jako zvěř.

Kdo tedy bude lotr a provede alotria, o kterých jsem mluvil a alotria jim podobná, nemusí se druhého dne objeviti ve škole a nechť považuje se za vyloučena ze všech středních škol celého Rakouska.“

„To jsem je zastrašil,“ myslil si suplent Hamouz po hodině, „budou jistě jako beránci.“

Druhého dne po školním výletě do Divoké Šárky přišlo do třídy ze čtyřiceti pěti žáků jen pět. Ostatní se považovali za vyloučené ze středních škol celého Rakouska…