Slabošská dekadence

Vezměte u mnohého všechny ty krásné fráze, kterými se vymlouvá, proč nejde mezi nás, a zbude vám než zcela prostá a zcela obyčejná historie nešťastného zbabělce.

Proto je to také historie pana Teplického, který v době české revoluce měl neustále úzkostlivý pocit, vzbuzený očekáváním nějakého nebezpečí. Byl to zvýšený stupeň bázně, když to, čeho se tolik pan Teplický bál, nastávalo již blízko a jevilo se býti neodvratným.

Pan Teplický měl strach, že by musel bojovat za svobodu národa. Jemu, věčným strachem zmučenému, bylo potřeba najít něco, co by jeho bázeň omluvilo a dovedlo pro ni najít východiska. Patřil mezi ty lidi, kteří kvůli osobní pohodlnosti snaží se mezi bojem uniknout.

Pan Teplický měl bílou vestu s knoflíky znázorňujícími kočičí oko. Jednou mluvil s nadšeným občanem, který vysvětloval mu náš zápas tak přesvědčivě, že mimoděk panu Teplickému počala se v srdce vtírat důvěra v ideál, cit a povinnost národní tak neodbytně jako víra v přírodní zákony.

Ale pohled na jeho bílou vestu ho přivedl na jiné myšlenky.

„Dnes,“ řekl, „panuje všude zmatek. Dnes je člověk zde, zítra nalézá se opět na jiném místě. Jestli půjdu do vojska, kam bych dal uschovat zatím svou bílou vestu?“

Tento důvod nezdál se mu být dosti postačitelným, a proto pokračoval:

„Kdyby šlo jen o tu bílou vestu, ale já mám troje civilní šaty. Jedny šaty jsou mně obzvláště milé. Ty šaty mně poslali z domova. Na nich lpí pot mých rodičů, kteří se namáhali, abych v cizině chodil slušně ošacen. A já bych je měl teď někam pohodit a ztratit a tak hanebným způsobem oplatit svým rodičům za jich lásku ke mně?“

Pan Teplický se dal do pláče. „Ani když bychom o tom nemluvili,“ pokračoval, když se vzpamatoval, „upozorňuji vás, že vy nás, kteří jsme se nepřihlásili do vojska, stále urážíte. Vy mně říkáte, že jsem se opozdil. Dobře,“ řekl rozčileně, „když pro nás máte jen urážky, tak si pamatujte, že je zbytečné čekat na opozdilce, když máte již harcovníky.“

Pan Teplický se urazil a odešel. Dolehlo na něho poznovu mučivé zoufání, ochabování, únava, mdloby a pesimistická nálada.

„Zajisté, pánové,“ řekl v kavárně, „každý má právo všechno kritizovat, každý, kdo je k tomu veden potřebou. Ať volí třeba hrubá slova, jeho víra ho musí omluvit. Já jsem etik, pánové, a já nechci, aby mně někdo vrazil bodák do břicha, a proto říkejte si ,boj na život a na smrt se starým pořádkem’, z etického stanoviska jsem proti bombám. Což kdyby mně to řekněme utrhlo hlavu, co bych dělal?“

„On má docela pravdu,“ ozval se vzadu jeden z posluchačů, „co by dělal, kdyby mu to utrhlo hlavu.“

Pan Teplický se urazil poznovu a odešel. Po cestě uznal, že zahořklý pesimismus nehodí se za vzpružující filosofii života, a proto druhého dne obrátil a s nadšením řekl v kavárně: „Revoluce má k sobě v oddaném přátelství strhovat všechny vzněty rušících myšlének a dojmů a vše to formovat v určité tvary, ale pochybování jisté je zdravé, bez zdravého pochybování není pokroku, a proto je lepší vyřídit naši revoluci u kavárenského stolu, neboť při bílé kávě, teple a elektrickém světle lépe se dají formulovat určité myšlénky než někde pod obstřelem těžkého dělostřelectva v zemljankách.“

„Dovolte,“ ozval se někdo, „vy mluvíte o zdravém pochybování. V pochybování nesmí se ustrnout. Byla období v našich dějinách velmi skeptická, a byla překonána. Podle mého názoru takové naše zdravé pochybování není ničím jiným než zbabělostí. Vy jste se nedávno o tom zmínil, že jste kdysi odbíral Právo lidu. Sociální demokracie je vlastně přece ve svých teoriích stejnou odpůrkyní koruny jako my. Dovolte, vy říkáte: ,My organizovaní ...’ Býti uvědomělým členem politické frakce, pane Teplický, neznamená dnes jen chránit její zájmy. Značí to daleko více. Politická frakce organicky doplňuje celé revoluční hnutí.“

„Já jsem vynašel univerzální hoblík na železo,“ ozval se po chvíli pan Teplický temným hlasem, „kdybych padl, vzal bych svůj vynález do hrobu.“

„To je slabošská dekadence,“ ozval se ten, který mluvil o politických frakcích. Pan Teplický se urazil potřetí a odešel.

„Dosažení práv je jen otázkou času,“ pomyslil si pan Teplický, „ale proč bych právě já se měl obětovat, když jsem odborník na jiné věci. Nejraději bych akcentoval nezbytnost reformy práva manželského. To jde bez krve.“

Dnes pan Teplický dále zmučeně sleduje český odboj a otázku vojenskou, chce se poklonit tomu, kdo bude jeho bázeň oceňovat a dovede pro ni najít východisko.

A proto skládá poslední naděje na Svobodu. Myslím však, že Svoboda neřekla ještě své poslední slovo, neboť dnes je třeba vést soudruhy k mužnosti a k síle vůle, to jsou nové články pro náš budoucí život.

A proto doufám pevně, že kolega soudruh Hais napíše ve Svobodě:

„Každý organizovaný soudruh musí do vojska!“

V tom případě řekne pan Teplický:

„Vy se mýlíte, já že jsem organizovaný soudruh, já že to říkal, že jsem organizovaný ..., já vůbec nejsem člověk, já jsem zbabělec.“