Šlechetný Csendes

Uherská humoreska

Sedláci v bekekčích, kožiších a sürkanech, pláštích, přišli do města na trh, právě když místní hasiči pokoušeli se marně uhasiti nový dům Lajose Zeméryho, obhájce ve věcech trestních. Venku stál vynesený nábytek a ležela napolo shořelá akta provedených i neprovedených trestních případů a u všeho toho stál advokát Lajos Zeméry zabrán do horlivého hovoru se zdejším soudcem. Miklos Fehér, který přišel do města prodat dva vozy kukuřice, zapálil si dýmku, a sňav kulatý promaštěný klobouk s hlavy, přiblížil se, ukláněje se již z dálky, k advokátovi.

„Nagyságos úr, velkomožný pane, jak stojí naše záležitost,“ ptal se.

Lajos Zeméry se usmál, což udělalo dobrý dojem na kolem stojící lid, většinou sedláky z okolních obcí, kteří, kdyby jim hořely domy, jistě by se nesmáli, a pak řekl vážně, pomalu, jak bylo jeho zvykem: „Milý příteli, věc naše stojí dobře, mám důkazy, že ...“

Nedomluvil, neboť pravé křídlo domu se právě s rachotem zřítilo a kousky ohořelého dřeva s jiskrami zalétly až sem.

Když se závoj mraku, složený z dýmu a prachu zdiva, trochu rozplynul, stál advokát opět zcela klidně na svém místě a Miklos Fehér dýmal ze své dýmky.

„Milý příteli, mám důkaz,“ pokračoval advokát ve své řeči, „že Csendes zapálil nejen vám loni stavení, ale i mně dům, ale zde není místa, pojďme do hostince!“

Miklos Fehér zbledl, a sledován zraky diváků, dal se vésti přes náměstí do hostince.

Tam před láhvemi vína trochu se vzpamatoval a řekl rozpínaje kožich: „Kdypak vám zapálil dům?“

„Oheň vypukl ráno a podle vší pravděpodobnosti chtě se pomstíti za to, že vy mým jménem podal jste na něho žalobu.“
Miklos Fehér zbledl ještě více a pak vyrazil se sebe „Není možná, to není pravda!“
„Pročpak?“ otázal se nepříliš vlídně advokát, který nemě1 rád, když sedláci mu odmlouvali.
„Poněvadž,“ řekl Miklos Fehér, zapaluje si chrčící dýmku, „poněvadž Csendes byl po dva dni u nás a je tam ještě.“

„Jak to, Csendes u vás, Csendes, na kterého jste podal žalobu, že vám loni zapálil stavení?“ s patrným zájmem tázal se advokát.

„Má se tomu tak,“ vykládal Fehér, „on mně totiž zachránil ženu.“

„Vaši ženu,“ divil se Lajos Zeméry, který na takové případy šlechetnosti v tomto kraji u Tisy nebyl zvyklý.

„Ano, velkomožný pane, šla předvčírem k řece navážiti vody a spadla do vody. Proud ji strhl. Volala o pomoc a kolem šel Csendes, ten skočil za ní do vody a vytáhl ji. Propustili jsme týden před tím čeledína, tak jsme Csendese přijali. Po celé dva dny jsem s ním seděl v obecním hostinci.“

Oba dva mlčeli.

„Něco mne však mrzí, velkomožný pane,“ začal opět Fehér a tvář jeho se změnila, jako kdyby se chtěl dáti do pláče, „mnoho jsem se prohřešil na ubohém hochovi, žaloval jsem bezdůvodně ...“

Advokát náhlým tím přechodem byl velice překvapen.

Fehér skutečně vzlykal: „Moje žena totiž před rokem šla v noci se podívat do stodoly se svítilnou, zdali tam nejsou myši, a tu jí svítilna upadla do slámy a hned stálo vše v plamenech. Měl jsem zlost na Csendese, jednou mně v krčmě přede všemi natlouk. Řekl jsem, že on zapálil. Žena mlčela, poněvadž má mne ráda.“

Advokát přimhouřil obě oči: „Hleďte, nyní naposled bude on vás ještě žalovat. Právo má podat na vás žalobu. Utrhal jste mu na cti.“ Lajos Zeméry zaplatil a šel se podívat ke svému dohořívajícímu domu, rozhodnut, že tento případ šlechetnosti bude vypravovat řídícímu učiteli, který by mohl z něho napsat pěknou povídku pro mládež.

Miklos Fehér seděl dále v hostinci, zapaluje si v určitých přestávkách svou hvízdající dýmku, takže hostinský každou chvíli se ptal, co si přeje. Zde totiž na hostinského hvízdali.

Tak seděl, popíjel a pokuřoval, zatím co Lajos Zeméry vykládal na náměstí řídícímu učitelovi o šlechetném Csendesovi, na což řídící učitel odpověděl: „Dobře máte, pane advokáte, naše mládež takovými povídkami, čerpanými ze známého jim okolí, tříbí svůj smysl pro dobro. Vaše myšlénka jest výborná.“

Řídící učitel se zamlčel a pak pokračoval: „Utrpěl jste nějaké škody požárem?“

Lajos Zeméry na to odvětil usmívaje se: „Nikoli, jsem pojištěn na větší sumu, než stál tento barák, a pak doufám, že soudní pře našeho města stran rybolovu na levém břehu řeky mně vynese tolik, že budu si moci znova postaviti dům o jedno patro vyšší. Vy tedy budete psát povídku o šlechetném Csendesovi, můžete tam též napsat, že Miklos Fehér svého činu srdečně litoval, a kdykoli si vzpomněl na křivdu, kterou na Csendesovi spáchal, že plakal.“

Miklos Fehér, dopíjeje čtvrtý litr vína, skutečně plakal.

Bylo již k večeru. Trh byl prázdný a jeho dva vozy kukuřice stály neprodány na náměstí. Proto měl Miklos Fehér divné myšlénky.

Když probral důkladně v mysli všechnu křivdu, spáchanou na Csendesovi, umínil si, že Csendesovi se bude hledět odměnit za jeho šlechetnost. Ale v tom ohledu rozcházely se jeho myšlénky. Kdyby měl dceru, dal by mu ji za manželku, ale jest teprve dva roky ženat a dětí nemá. Konečně se rozhodl, že Czendese podrží za čeledína a bude mu vyplácet dvojnásobnou mzdu.

Pak zde byly ještě jiné myšlénky, které naplňovaly hlavu Fehérovu.

Předně, co řekne žena doma, až přijde nazpět s neprodanou kukuřicí, a ostatní myšlénky jeho točily se stále kolem toho, co řekne žena.

Vozka na voze klímal, když večer Miklos Fehér přišel k vozům. Hlava se mu trochu točila.

První jeho prací bylo vzbudit vozku a vypravovat mu o šlechetném Csendesovi.

„Nezapomeň, že je šlechetný, ano šlechetný,“ tak to říkal pan advokát, hučel ospalému vozkovi do uší, usedaje vedle něho na kozlík.

Jeli domů. Cestou stěžoval si na ženu. Vyprávěl, jak jest zlá, co za ty dva roky s ní zkusil, co zkusí ještě dnes, až přiveze neprodanou kukuřici.

Vtom proti nim zasvítila svítilna.

„Co zde chceš,“ vyrazil ze sebe Fehér, poznav v záři světla jednu z děveček, pracujících na statku.

„Vaše, vaše žena utekla s Csendesem,“ vykoktala ze sebe služka.

Miklos Fehér obrátil se k vozkovi a řekl koktavě: „Jak říkal pan advokát, jaký že je Csendes?“

„Šlechetný, mně se zdá,“ řekl ospalý vozka.

A pan řídící učitel nepsal nikdy svou povídku pro mládež o šlechetném Csendesovi.