Směry života

Referát

Směry života. Hra o třech dějstvích napsal F. X. Svoboda. Režisér J. Novák. Sehráno divadelním odborem spolku „Jan Amos Komenský" v Kijevě, v Nár. Auditorii v neděli dne 12. února 1917. Co v prvé řadě charakterisuje moderní drama F. X. Svobody, je především oslabení a takřka postupné ochromení vnějšího děje, pak velice zřejmá snaha vniknouti hloub do vědomí lidského a vénovati větší část děje mravním záhadám. Štěstí a neštěstí lidí rozhoduje se v těsné světnici, kolem stolu v domácím kruhu. Milujeme, trpíme, působíme bolesti ve ve svém koutě, v uzavřeném kruhu. Dav však žádá a chce viděti odehrávati se něco na jevišti. Dav chce býti dojítnán hromadně. Tu pak není sebe hlubších slov, která by nás neomrzela, nemění-li nic na situaci, nesměřují-li k provedení rozhodného konfliktu. Proto také obecenstvo dbalo při této Svobodově hře některého vnějšího dojmu, působícího komicky a nepátralo po tom, že Svoboda vrhl se s rozkoší do všech problému čavé morálky a že jeho „Směry života" sestoupily hloub do lidského vědomí a že snaží se podat davu tragický zápas protilehlých vášní. Padesát procent obecenstva hru nepochopilo a smálo se při nejsilnějších scénách, plných tragiky.

Soukupová, vdova a soukromnice má na bytě právníka Antonína Černého již po řadu let. Antonín je z chudé domkářské rodiny, která se zadlužila, jen aby Antonín mohl dostudovati a stát se doktorem. Mladý právník, pilný snaživý student, má již skutečně před doktorátem a chová v srdci skrytý sen, že učiní šťastnou Boženu, dceru Soukupové, která s ním koketuje. Obvyklý románek studenta s dceruškou bytné. Přichází však kapitalista a majetník domů v Praze Červenka, starý plešatý pán a požádá o ruku Boženy, která ochotně své mládí prodá ziskuchtivě. Idealista Antonín se svěří se svou láskou veselému právníku Malíkoví, který doposud radost ze života hledal jen v toulkách a pitkách a rozbírá důkladně pochybený směr jeho života a dokládá, že radost ze života znamená oblažit nejen sebe, ale i jiné a toho že lze dosáhnouti jedině prací a pílí. Malík se změní, počne studovat, ale s Antonínem děje se změna. Dověděv se o zasnoubení své Boženky se starým domácím pánem, zapomíná na svá předsevzetí a pustí se do pití. Doma zatím jeho otec chalupník prodá poslední kravičku, jen aby mohl vyhovět přání synovu, jenž píše nyní neustále o peníze, které vždy prohýří, Syn klame své staré rodiče zprávou, že je již doktorem, pije, bouří a mezi ním a Boženou dochází ku scéně, kterou Svoboda trochu přehnal. Antonín Boženu povalí na zem a škrtí ji. Přiběhne matka a též nešťastně volá: „Jděte se prát jinam“. Antonín se odstěhuje k příteli Malíkoví a chce způsobiti na Boženině svatbě v kostele skandál. Jeho předsevzetí přerušeno je však příjezdem starých rodičů, kterým domek a hospodářství prodáno v dražbě a kteří přivážejí ssebou chudý nábytek, aby se přestěhovali k svému synu doktorovi. Přiběhne bývalá bytná Antonína, paní Soukupová, upominat staré o peníze, které jí Antonín zůstal dlužen, vysvětlí, že Antonín ještě doktorem není, že je . obelhal, že se opíjí. Staří chudáci jsou zdrceni, ale Malík pronáší novou apotheosu práce. Antonínovo srdce překypuje lítostí, slibuje, že bude pracovat, zrádná Božena mizí z jeho duše a Antonín vrací se do náruče stařičké matky.

Provedení „Směrů života", potvrdilo plnou měrou, že v divadelním odboru Komenského jest celá řada mnohoslibných talentů, které by se uplatnily i na divadlech prvého řádu. Sl. Kondrlová v úloze Boženy hrála tak pěkně, že do nejmenších podrobností nenuceně vykreslila typ pražské slečinky. P. Štěpánek v těžké úloze právníka Antonína vyjádřil jasně duševní zápas mladého člověka. Pěkně vystupovala též sl. Gagalíková. Její Soukupová měla v sobě všechny význačné rysy pražských bytných. Staří manželé, chalupník Černý a jeho žena, měli velmi dobré interprety v pí Fialové a p. Babánkovi. Jich hra podala dokonalý obrázek českých venkovských dobráků, kteří nám dali naši inteligenci. Úloha starého kapitalisty Červenky velmi šfastně obsazena p. Sehnalem. P. Kolář dobře se uplatnil v úloze právníka Malíka. Jeho hra byla promyšlená a nenucená. Souhra všech účinkujících byla dokonalá, o čež má největší zásluhu režisér p. Novák. Obecenstvo naplnilo sál divadelní do posledního místa.

J. H.