DALŠÍ DOPIS Z MISIONÁŘSKÉ CESTY

Na chorvatských hranicích . . .

Dlouho již jsem Vám nepsal, jak se nám dařilo poslední dobou. Posledně Vám psal Hašek z Velké Kanidže, kde jsme byli hosty sládka Znojemského, který jest, jak známo, přítel Augustina E. Mužíka. Mohu Vám nyní oznámit, že mezi mnou a Wágnerem z jedné a Haškem z druhé strany panuje jakýsi napjatý poměr. Příčinu toho sluší hledat v tom, že Hašek dbá velice na dobrý takt, čímž způsobil velké nedorozumění mezi námi a panem sládkem Znojemským a uspíšil náš odchod z tohoto pohostinného místa. Věc se sběhla takto: Na naši počest byl uspořádán v salóně pana Znojemského večírek, ku kterému se dostavila celá zdejší česká kolonie, asi deset pánů, pět dam starších s šesti dceruškami, již odrostlejšími. Pak sládek Znojemský mne upozornil, že jsou to dámy velice mladé, ale již vyspělé, načež Wágner vyslovil všem těm matinkám své potěšení nad tím, že tady všechno tak rychle roste. Bavili jsme se tedy s oněmi slečnami velmi nenucené, takže Hašek nás vzal stranou a žádal nás, abychom se chovali slušně, jinak že nás zfackuje. Pak se tedy večeřelo, večeře byla velice bohatá, Wágner jedl s velkou chutí, ale jeho ústrojí má tu velkou vadu, že plyny mu občas vycházejí z těla, což bývá dosti nepříjemné lidskému sluchu. Wágner říká, že se zdržet nemůže a že to je velmi nezdravé zadržovat plyny, že však může svůj plynoměr regulovat a pouštět plyny ústy za melodického krkání, čili říhání. Před večeří měli jsme důležitou poradu o tom a Hašek mluvil velice mnoho o slušnosti, aby pamatoval, že jsou tam dámy, že se všichni na nás dívají jako na pánybohy, aby tedy, když už si nemůže pomoci, pouštěl plyny ústy a hleděl ještě počet těch krků co nejvíce omezit. Počet ovšem nestanovil, takže Wágner počal při večeři v pravém slova smyslu hýřit tím ukrkáváním čili uříháváním se. Napřed se domnívali, že je to snad výraz jakéhosi zadrženého kýchnutí, a vždy mu zprvu říkali: pozdravpámbu. Teprve, když se to opakovalo, tu Hašek, dívaje se opovržlivě na Wágnera, projevil hlasitě svůj názor a pojmenoval to pravým, přiléhavým názvem českým. Byl tam jeden inženýr z továrny na umělá hnojiva a ten počal mluvit o tom beze všech ostychů, že tím trpíval též, a pojmenoval to za velkého rdění dam napěchovanými větry, ale že je jeden výborný prostředek, který se vždy osvědčí v tom případě, když se vypije rychle za sebou šest čtvrtlitrových odlivek vína.

Wágner s tím souhlasil a byl ochoten tomu léčení se podrobit, ačkoliv Hašek mu dával pod stolem kopáním najevo, aby to nedělal, neboť předtím již se hodně pilo jak pivo, tak víno, ale sládek Znojemský počal ihned lít do Wágnera, který otvíral hubu jako kapr, jeden čtvrtlitr vína za druhým. Wágner už nemoh, ale nutil se, a když vypil všech šest půllitrů vína, zůstal náhle sedět na židli s očima vypoulenýma a díval se tupě před sebe. Jak nám později řekl, zdálo se mu, že sedí hlavou na židli a že chtějí ty plyny ústy ven. Ale on seděl docela správně a vtom se právě stalo, že zahřímalo.

Nastalo zděšení celé společnosti, milostivá paní Znojemská šla k oknu, otevřela ho a bylo slyšet její pláč. Sládek Znojemský seděl na židli jako přimražen, inženýr, který Wágnera léčil, křičel: „Vždyť jsem říkal, že to jsou větry, to je dědičné!“

Jedna ze slečen plna rozpaků koktala: „V neděli bude ve Fürdö velká slavnost.“ Všechno se rdělo, i zahřímalo podruhé. Snad právě po té zmínce o slavnosti Hašek vyletěl ze židle, chytil Wágnera za krk a dal mu takový políček, až Wágnerovi počala kapat z nosu krev na vestu a Wágner seděl strnule dál na židli, volaje: „Je to dědičné, pane inženýre. Milostivá paní, je to dědičné!“

Pan sládek Znojemský vyskočil, chytil Wágnera a vynesl ho v pravém slova smyslu na chodbu, odkud bylo slyšet úpěnlivý hlas Wágnerův: „Já vím, pane sládku, že vy za to nemůžete!“ Pak se vrátil pro mne, vyvlekl mne též na chodbu a šel pro Haška, který se však nedal, takže se v salóně rozpoutal urputný zápas, při kterém byly převrženy stoly, a nakonec objevil se na chodbě Hašek, maje v ruce límeček pana sládka, a křičel zuřivě do salónu, odkud byl vyhozen: „Fuj, styďte se, tak jednáte s hosty?“

Tak skončil onen večírek, pořádaný na naši počest.

Jaroslav Kubín