EMANUEL ŠLECHTIC Z LEŠEHRADU

 

Kdo jest vlastně ten, který jest mým dobrým známým? - Vezměte si gothajský almanach, který obsahuje všechny šlechtické rody v celé Evropě, kalendář šlechticů, vydávaný ve Vídni, obsahuje taktéž rody šlechtické, počínaje svobodným pánem až po rody císařské; avšak tyto oba šlechtické almanachy naprosto ignorují Emanuela šlechtice z Lešehradu. Není tam žádná zmínka o tom, že by v Čechách žil nějaký rod šlechticů z Lešehradu. - Lešehrad sice v Čechách existuje, ale je to vesnička, patřící panství Coloredo-Mansfeld, takže otázka šlechtického původu Emanuela šlechtice z Lešehradu je tím záhadnější. Než rod Coloredo-Mansfeldů získal ono panství, patřila víska Lešehrad Rožmberkům; kde tedy vzal Emanuel šlechtic z Lešehradu onu odvahu, psáti se šlechticem? Pravý šlechtic si však z takových maličkostí nic nedělá. Emanuel kdysi shledal, že jest rytíř ducha, a počal se podpisovat na své první literární výrobky Emanuel šlechtic z Lešehradu. Tak to dělá také magistrátní rada Čenkov, který vzal si zase pro své literární práce přídomek »rytíř z Čenkova« a podpisoval se tak i soukromně, a dokonce začal pátrat po svých předcích a dokazoval, že jeho předkové byli v držení hradu Čeňkova, kterýžto hrad však byl úplně smeten z povrchu zemského, kroniky, kde byla o něm zmínka, že zmizely a dnes že nikdo tedy neví, kde stával a kde nestával. Rytíř z Čeňkova tak dbal a ostře chránil svůj šlechtický predikát, že chodil i do šlechtického kasina, o jeho manželce říkalo se paní rytířka, až konečně to prasklo, že on žádný rytíř není, ale že je to praobyčejný magistrátní rada Čenkov. Toč něco krásného v našem demokratickém století, když si spisovatelé dávají pseudonymy šlechticů a nakonec myslí si, že jimi skutečně jsou, a brání se zuby nehty, řekne-li někdo, že to není pravda. Máme kupříkladu ještě jiné takové chlapíky, jako: Czech z Czechenherzů nebo Jan z Wojkowicz, a aby to vypadalo ještě nóbleji: Karel de Wetter. Ale všichni, i ,z Finberků’, myslí, že tím omráčí čtenářstvo a že jejich práce nabudou tím větší ceny. Kdo to blíže nezná, ten si myslí: „Tolik šlechticů v Čechách je literárně činno,“ a má dojem, že šlechtici nic jiného nedělají, nežli že píší básničky a povídky. Kdo však šlechtice zná, ví, že každý šlechtic je nehorázný hlupák, který by stěží napsal souvisle pár vět. Někdy ovšem i práce těchto pseudošlechticů vypadají, jako by je psali šlechtici skuteční.

Emanuel šlechtic z Lešehradu málo však dbá své cti šlechtické, poněvadž je ve službách plantážníka Hynka. Hynek sám jest velice dobrý člověk, ale Emanuel šlechtic z Lešehradu uvízl v jeho tenatech. Rediguje tam různé sbírky se zoufalou odhodlaností, že práce člověka šlechtí, a pracuje pro firmu Hynkovu, ono nakladatelství krváků, s lítostivým vzdycháním, jak by to bylo krásné, kdyby skutečným tím šlechticem byl a měl v Lešehradu své panství, svůj zámek, a nemusel psát Hynkovi povídky, řádek za čtyři haléře. Aby pak aspoň trochu blíže byl oněm oblakům, kam zalétá jeho básnická duše, vystěhoval se až na Malvazinka a bydlí tam v jednom z rodinných domků, v najatém bytě. Toť hrozný osud toho šlechtického rodu. Jeho panství má Coloredo-Mansfeld, on musí jezdit elektrikou domů, je ve službách Hynka a ke všemu ještě není ani šlechticem, nýbrž jen českým spisovatelem, a to je jistě to nejhroznější, co šlechtice může stihnout.

 
komentář