Hudební skladatel Chlanda

Když hrábne si do dlouhých vlasů, ihned zpozorujete, že musíte mít před sebou geniálního muže, hudebníka a skladatele. Často jsem si na své cestě do Uher vzpomněl na něho, jak sedí u Litru za pianem a vyluzuje na něm vřískavé tóny, neboť, jak tvrdil, musí, než začne komponovat, něco si zahrát falešně. Právě z té falše přenáší na notový papír své vlastní nové hudební syžety, a když několik takových studijních pokusů sestaví dohromady, pak z toho vznikne bud balada, nebo veselá píseň, dle toho, jak je piano naladěno a jak on je naložen. Není-li piano vůbec naladěno, nekomponuje nic. Stejně nekomponuje, je-li sám špatně naložen; poněvadž pak málokde jsou naladěná piana a málokdy on naložen, komponuje velice zřídka. Je-li však obojí v dobrém pořádku, potřebuje ku své práci naprostého ticha a klidu. Ale jakýpak je to klid a jaképak ticho, když se ozývá piano, které tak nutně potřebuje ku svým kompozicím! To přece člověka dopálí! A tak nechá všeho a uteče od toho nešťastného piana, které mu působí jen samé trampoty v jeho skladatelské činnosti.

A přece chce Chlanda složit operu. To ho přivádí do takových rozpaků, že nevidí z nich vyváznutí než tím, že napřed skládá text ku své opeře, aby se vžil do slovného obsahu a přizpůsobil ho ihned svým hudebním myšlenkám. Říkal vždy: „Každý rým ve mně vzbuzuje určitou melodii. Tak já si někdy říkám kráva, sláva, tráva, a už mám na celé jednání melodii.“

Jednou přišel k Litru, nesl s sebou velké desky, na kterých stálo na štítku:

MODRÉ OČI - OPERA OD CHLANDY

Text složil Chlanda, hudbu komponoval Chlanda

Když to otevřel, byl tam půlarch papíru, na kterém byl text k prvnímu výstupu. Pak tam byl arch notového papíru, prozatím prázdný. Text zněl:

Scénu tvoří modrá obloha nad zelenou loukou s pažity. Vzadu velká houština. Vystoupí z pravé strany absolvent lesnického učiliště Horák. Zatroubí na lesní roh a z mlází vyběhne dívka v selském kroji, Anička, dcera lesmistra a zpívá:

Já pláču nyní v lese,
můj pláč se v dálku nese.

Horák:
Jde se, jde se . . .
Přistoupí k Aničce a zpívá:
Modré oči, proč pláčete, vždyť vy moje nebudete.
Nebudete a nesmíte, darmo si na mne myslíte.

Anička :
Ze myslím darmo, cože, cože,
měj slitování, velký bože.
V dáli za kulisami slyšet zpěv dřevorubců, pracujících v lese:
My tady stromy kácíme,
tak nám mládí utíká,
umřem-li dnes, to nevíme,
toť obtíž jistě veliká.

Hlas lesníka:
Jen mlčte již, dál kácejte tu jedle,
já vykouřím si dýmku tady vedle.

Anička :
Slyš otcův hlas, jak přísně lidi soudí,
že i v mé srdce zármutek se vloudi,
neb lid ten z českého je také rodu
a bojoval kdys statně za svobodu.

Horák:
Má Aničko, vždyť víte, že jsem Němec,
já Němec jsem, já jsem Němec, Němec.

Anička:
Ach, vy cizého jste tedy rodu? (Padá na zem.)

Horák: Vodu, vodu!

Dřevorubci vzadu zpívají: Kde domov můj? - - -

„No,“ řekl Chlanda, když nám tento slibný počátek přečetl, „to se to bude krásně komponovat, jinému bych udělat text nesvěřil, než sobě. Uvidíte, co já z toho udělám. Některé kompozice už mám v hlavě.“ A jda k pianu, zahrál: Modré oči, proč pláčete?

„Co se smějete,“ vykřikl od piana.

„Ale vždyť hraješ tu starou národní píseň Modré oči.“

„Kriste na nebi,“ vykřikl Chlanda. „Teď to teprve poznávám, a já jsem si na tom tolik zakládal!“