INTRIKÁN HEREC PÍSECKÝ A JEHO DRAMA

 

A tak ho nejraději poslouchal architekt Josef Mayer, který z maďarštiny nezná ani slova. „Mluv, Honzo, maďarsky,“ říkal mu často, a Honza maďarsky mluvil, vyrážeje ze sebe různé příšerné zvuky, a skončilo to vždy teprve tenkrát, když jsem přišel já, o kterém bylo známo, že maďarsky znám aspoň tolik, aby mně Honza nerozuměl. Jednou vzal mne stranou a řekl: „Člověče, oni myslejí, že umím maďarsky. Tak je nech při tom.“ a jeho bratr Vratislav Mayer, akademický malíř, jehož sgrafita jsou dnes nejlepšími v českém výtvarném umění. Do této hospody k Bláhům, do jakési politické odbočky organizační, chodil také nezapomenutelný pianista Honza Riedl, jehož bratr Antonín poučoval právě tenkrát paní Olgu Fastrovou, jak se mužští mají šatit. To jsou ovšem doby! Dnes, kdo si přečte paní Yvonny některý referát o pánské módě, nedovede si ovšem představit v tomto elegánu Toníka Riedlovic, sochaře. Neboť týž má stroj, jak říkali staří Češi, bez všech hříšných hambalkův a frejovitých zákolkův, asi jako autor tohoto spisu. Možná, že přece chodí trochu lepší nežli pan spisovatel, ale na frej to absolutně nevypadá.

Do této hospody na rohu Růžových sadů a Blanické ulice chodíval též synovec pražského starosty Groše, který se rodu Grošů naprosto nevyved. - Zatímco Honza Riedlů hrával na piano maďarské písně, vykládal synovec Grošův, že nemá groše v kapse, a plácaje Honzovi na rameno, křičel: „Ty to dál přivedeš než já!“ Celkem měl pravdu, neboť kdežto on sedí dnes jako pecka u magistrátu, hraje Riedl někde v Hamburku a hází zamilovaným okem po Americe.

Do tohoto střediska zabloudil občas i vejvoda makedonský Klimeš a velice nerad slyšel, že Písecký je intrikán. Ve šlechetné duši tohoto velkého revolucionáře nedalo se dobře srovnat, že mezi nás může chodit intrikán.

Intrikán, toť zrádce, muž, který jest jistě ochoten zradit vše, co mu svaté, muž, který přijde, činí zápletky, který neostýchá se zradit své vlastní bojovníky.

„Já ti ukážu,“ pomyslil si velký vejvoda Klimeš, „podívám se, zač ty, holoubku, chceš zradit své vlastní lidi.“

A čekali jsme tak na příchod Píseckého. Muž ten naprosto nevypadá na první pohled jako intrikán; teprve když s ním sedíte po delší dobu v hospodě, přestane se vám líbit jeho fyziognomie.

Podívá se najednou zachmuřeně před sebe a řekne: „Teď už jdu domů.“ A jak se přitom na vás dívá! Jako by vás chtěl probodnout. Jemu není dle všeho nic svatého. Ani váš klid, když tak spokojeně sedíte, nic, vůbec nic. Jste tak zničen těmi pohledy, a tu teprve on přistoupí k vám a řekne: „Příteli ...“ Řekne to tak, že vám zamrazí v zádech ... „Příteli, půjčte mně zlatku!“ Ledová tvář se skeptickým úsměvem dívá se přitom na vás. Intrikán, mající krev v sobě všech intrikánů, všech, všech, toť Písecký.

Toho tedy Klimeš očekával. Snad myslel, že Písecký zradí komity, zatím ale Písecký přišel a přinesl s sebou své vlastní nejnovější drama - Otec a syn.

„Tak jsem,“ povídá Písecký, „napsal nové drama. Je výborné. Syn svými intrikami donutí otce, aby se oběsil.“

Sotva to dořekl, ležel. Na něm klečel Klimeš a hrozivě křičel: „Já tě naučím, ty Turku jeden, já tě naučím být intrikánem! Když tohle jako syn provedeš svému otci, co bys byl nám udělal, kdybys s námi táhl na horu Garvan, k té hrozné bitvě, kdy jsme obléhali Monastýr! „

Dodnes, Písecký, intrikán, neví, proč byl tenkrát bit.
 

Digitalizováno