VZPOMÍNKY NA SPOLEK LITERÁTŮ SYRINX

Když jsme se tenkrát ve Vídni setkali s Emanuelem Škatulou, informoval se důkladně o literárních poměrech a tázal se, zdali ještě existuje spolek literátů Syrinx.

Co to bylo za spolek? Tento spolek vznikl roku 1901. Nešťastnou náhodou jmenoval se Syrinx, což znamená píšťalka pasáka vepřů ve starém Řecku.

Zakladatelem tohoto spolku byl Roman Hašek, můj bratranec.

V těchto dobách počal totiž vydávat Moderní život, časopis šířící nestoudnost, jak napsala katolická Vlast.

Roman Hašek seskupil tenkrát kolem toho časopisu mladé básníky, několik podivných figurek, které většinou již zanikly a jejichž literární činnost záležela tenkrát ve velkém opěvání nahých ženských.

Roman Hašek sníval a spřádal tehdy své básnické sny u Botiče a na vyšehradských hradbách. Tam chodíval vymýšlet své hrozné verše a náměty k potřeštěným románům i mladý Bakule, který se podpisoval Hilar. To je ten nynější lektor Vinohradského divadla.

A tak se založil spolek píšťalky pasáků vepřů Syrinx, spolek mladých literátů, který až z Krouné přivábil G. R. Opočenského.

Tento nadšenec, když otištěny byly jeho verše v Moderním životě (honorář se neplatil a každý, kdo chtěl, aby mu tam něco vyšlo, musel se předplatit na časopis), vypůjčil si otcovy zlaté hodinky a tajně ujel do Prahy, která v jeho mysli zářila jako velká hvězda přitahující moci. Jakmile je zastavil, G. R. Opočenský stal se pravým básníkem.

On, který zpíval:

Slyšíš, jak tu divně zpívá

smutný chřástal z večera,

noc je kolem mlčenlivá,

do šera;


naslouchal, jak hraje hudba v různých tanečních místnostech, jak hýří život po Praze, už nemyslel na smutného chřestala, on si zazpíval:

Mé čelo zahřál pocel slunce žhavý

a srdce mé se naplnilo klidem,

jsou dny, jichž půvab nikdy neunaví,

ba pravým požehnáním jest nám lidem.


Ba neunavovalo ho to dotud, dokud se nerozprchlo, nepropilo sto korun, které Opočenský v zastavárně dostal.

A pak nastaly dny smutné pro mladého muže. Jeho límeček na krk dostal barvu smuteční. G. R. Opočenský v tomto límečku smutně hleděl na dlažbu neznámé Prahy, která ho tak zrádně přilákala ve svou náruč.

A psal domů psaní plné synovské lásky. Ztracený syn by tolik rád se navrátil ku svému otci, panu pastorovi.

Ale teď se vžijte do postavení pastora. Vmyslete se, že vy jste evangelickým farářem a že vychováváte svého syna v duchu křesťanském, ale zatím ten váš syn že píše verše, ale jaké k tomu. Verše, které nemají co dělat s evangelismem, a že ten syn vám sebere zlaté hodinky a ujede do Prahy, aby tam udal své verše v takovém nějakém svinském časopise.

A proto právě přišla Opočenskému tato odpověď: „Uličníku! Běda těm, skrze které pohoršení pochází. Matouš, kap. 8, verš 15. Posílám Ti 5 K a přijeď hned, abych Tě seřezal. Tvůj otec.“

„I podívejme se,“ pomyslil si G. R. Opočenský, „básníku chce někdo nabít, to se nestane.“ A do rána bylo pět korun pryč. A límeček G. R. Opočenského nabyl barvy ještě smutnější a v tomto černém límečku dostavil se Opočenský slavnostně na zakládající schůzi spolku literátů Syrinx u Choděrů. Přišla tam také spousta mladých literátů, kteří nikdy nevynikli, kterým práce jejich redakce šmahem vracely a kteří nakonec nechali všech snah o obrození mladé české literatury a nepsali vůbec.

Z těch, co jsme tam tenkrát se shromáždili, zachránilo se jen nepatrné procento na poli literárním. Ostatní byli pobiti v redakčních koších a upáleni v redakčních kamnech. Zmizeli a ztratili se.

Kupříkladu Josef Anna Vladimír Krecar, ten vydal sbírku básní svým nákladem pod názvem Předčasné vinobraní, a když jsme později u Litru zpívali různé potupné písničky na ty mladé básníky, o Krecarovi se zpívalo:

Z předčasného vinobraní

přišlo na nás velké . . .

stejně jako zpívalo se o Opočenském:

Jest miloval všechny ženský

Gustav Roger Opočenský.


A v tom chaosu zmatených výkřiků nové družiny literární přistoupil ke mně Opočenský a řekl smutným hlasem: „Příteli, vy jste si dal, jak vidím, lososa s majonézou! Vy jediný tady večeříte z celé společnosti. Dle toho máte víc peněz u sebe. Půjčte mně na dráhu do Chrudimi čtyři koruny.“

Zatímco jsem mu je půjčoval, volal tam básník Neklaň Soukenka: „Přátelé, dnešní den znamená novou epochu v české literatuře!“ A znamenalo to také novou epochu pro číšníka, neboť to byla doba, než ta pěkná společnost stloukla na útratu.

Moc špatnou kritiku pronesl tenkrát vrchní číšník: „Vypili dohromady dvanáct piv a ještě z nich šest po táckách umazali.“ Tak byl znehodnocen ten krásný, nový spolek mladých literátů Syrinx čili Píšťalka pasáka vepřů.