Když byla nyní již řeč o Českém slově a
straně národně sociální, kde jsem pozoroval
poměry, jaké v té straně panují, musím předvésti
veřejnosti Jiřího Pichla, šéfredaktora Českého
slova.
Tedy račte přistoupit blíž, právě začíná krmení.
*
Jest uzavřen v přední místnosti redakční.
Sedí za redakčním stolem, za kterým se ztrácí
jeho malá postava, tahá si knír do délky,
protahuje si mušku pod pyskem, povytahuje nozdry
a čenichá. Podívá se přitom ku dveřím, skřipec
si očistí a jeho malý, červený jazyk počne mu
nedočkavostí rejdit po rtech. Jiří Pichl se
olizuje. Tak to právě dělají dravci, když čekají
kořist. Tito ježí přitom srst a protahují kůži
na hřbetě ve vlnitých záchvěvech. Pichl by chtěl
taky ježit srst, ale sáhne si na hlavu a
zklamaně zas dá ruku dolů. Zbývá mu tedy jedině
možnost protáhnouti se. Učiní tak elegantním
pohybem, pak vyskočí ze židle a počne capat
drobnými krůčky hezky dokolečka po
šéfredaktorské místnosti.
Jeho situace je čím dál tím zoufalejší, ušní
boltce se mu vztyčují, Pichl větří. Ne, zas to
nebyl
Šefrna. Kroky utichly v přízemí a Šefrna
nejde. Jest to vskutku hrozné, když Šefrna, ten
dokonalý sluha redakční, nepřichází s večeří. A
přece mu tak důrazně Pichl říkal: „Bratře
Šefrno, půjdeš mně k
Chmelovi
pro něco, tady máš korunu a kup něco zvláštního,
co - no, vyber sám, víš ...“
A Šefrna zmizel s ujištěním, že učiní vše podle
rozkazu. Do dveří z druhé místnosti redakční
nakoukne bratr
Hanzlíček, redaktor hlídky odborových
organizací a organizačních zpráv, a táže se:
„Poslouchej, Pichle, mám to napsat o tom
cihlářském mistrovi hodně sprostě?“
„Jen to napiš, Hanzlíčku, jak chceš!“, odpovídá
Pichl a zas už cape kolem dokola. Kdepak má on
teď myšlénky na to, jestli se má něco napsat
sprostě nebo slušně. V tomto posvátném okamžiku,
kdy očekává večeři, není mu nic do listu, zcela
nic mu nezáleží na straně národně sociální, jeho
myšlénky toulají se za sluhou Šefrnou. Provází
ho v duchu a vidí, jak maličký Šefrna prochází
bazarem U zlaté husy a jak se staví ve výčepu v
bazaru a vypije si malé pivo, přičemž
starostlivě dodává: „Ale rychle, já jdu bratru
Pichlovi pro večeři!“ - Sleduje ho v duchu dál,
když Šefrna opatrně přechází jízdní dráhu
Václavského náměstí a na druhé straně jak vpadá
do výčepu, co je Ilusion, a jak tam svědomitě
prohlašuje: „Natočte mně rychle to malé pivo, já
jdu bratru Pichlovi pro večeři.“
Jde za ním v duchu zase dál, zří ho přecházet
opět na druhou stranu Václavského náměstí, pak
přejít do Jindřišské k jasně osvětlenému krámu,
z něhož dveřmi vystupuje vonná pára, která
stoupajíc k nebesům, zachovává formu věnců z
buřtů a v té podobě jako gloriola vznáší se nad
firmou ,Chmel - uzenářství. A vidí Šefrnu
vstupovat dovnitř.
Jeho maličká postavička zmizí v klubku lidí před
pulty a Šefrna již zas vychází ven, s balíčkem,
na jehož hnědém papíru zřít mastné skvrny. A zas
to jde nyní popořádku, napřed výčep Ilusion, pak
výčep v bazaru U Zlaté husy, kde všude s
bezpříkladnou svědomitostí říká: „Ale natočte mi
to malé pivo rychle, nesu večeři a bratr Pichl
už má hlad!
A nyní již vyběhne po schodech, otevře, dvéře a
již stojí před bratrem Pichlem ... Vtom přízrak
zmizel. Jiří Pichl je ve svém pokoji opět sám.
Ticho panuje na chodbě, jen k Pichlovi zaznívá z
vedlejších místností monotónní zvuk sázecích
strojů. Jiří Pichl usedá opět ke stolu a čelo
uloží do dlaní.
Jiří Pichl přemýšlí. To bývá tah jednou za den.
Nemyslí ovšem na státoprávní stanovisko národně
sociální, ani na kompromis s mladočechy,
ani na sociální demokracii. Pro tuto dobu jsou
mu všechny zápasy a ideje věcí vedlejší. On
myslí jedině na to, co mu Šefrna přinese k té
večeři, když mu přece řekl: „Víš, bratře Šefrno,
tak mi přines něco zvláštního, co tam uvidíš.“
A konečně je Šefrna tu a Pichl jde mu vstříc s
očima zářícíma: „Tak copak jsi mi zvláštního
přines, bratře Šefrnko?“ A Šefrna postaví se
hapták před Jiřího Pichla a pevným, tichým
hlasem pronese: „Vuřty, bratře Pichle!“ |
