ŽENSKÝ PSEUDONYM

 

Mezi nás chodil ženský pseudonym. Nikdo neměl ani zdání o tom, že muž ten je ženská nebo tak něco podobného, nebo že ta ženská je mužský. Je to tak obdivuhodně popleteno, že se v tom nevyznají v žádné redakci. Jisto je tolik, že existuje tajemná bytost, která píše různé věci, většinou hloupá žvanění, a bytost druhá, skutečná, reelní, že to roznáší po redakcích. V redakcích objeví se tedy dáma vysokého vzrůstu, elegantní, svůdných tvarů, jiskrných očí, a přijde k redaktorovi s oním půvabným úsměvem, který by byl s to snad rozehřátí i Augustina Eugena Mužíka. Takový nešťastný redaktor vrtí sebou na židli a je celý blažen, rozehřívá se, říká: „Čím mohu, prosím, sloužit, milostivá?“ Vůbec k hezkým dámám jsou v každé redakci velice přívětiví, mile to působí na redaktory, taková návštěva, takový redaktor zrovna poskakuje kolem, mne si ruce, obejde tu dámu, aby ji viděl celou, a usmívá se, tak jako voják, když mu předložíte talíř jelit ... Tak si vždy počíná kupříkladu šéfredaktor Českého slova Pichl; poskakuje, hopsá, jeho drobná postavička jen jen září, z úst mu plyne samé račte, jen račte, milostivá, jsem vskutku rád, mne velice těší, ovšem, zajisté, já se přičiním, já se vynasnažím, buďte ubezpečena, milostivá, ó prosím, prosím, budu neskonale šťasten, hned to dáme sázet, jsem velice rád, velice rád, bylo mně potěšením atd., - řítí se mu to z úst jako lavina, takže, kdyby takhle mluvil na nějaké schůzi lidu, už mohl být dávno poslancem, tam však koktá jako podřezaný - ovšem voliči nejsou krásnou dámou, přinášející příspěvky pro list - ale když ona milostivá je taková kulaťoučká, viď, Jiří Pichle, to ti svítí očička pod skřipcem jako kocourovi, to sebou vrtíš a házíš jako ryba v keseru!

A jako Jiří Pichl i ten dobrý Mužík, tak se chová většina redaktorů k dámám elegantním, hezkým a usměvavým. A nyní si představte, že opravdu velmi hezká dáma po těch redakcích se potlouká a jedná přitom s jistou dávkou přímosti, která jest jemně obalena do takové koketérie, prostě přijde, usměje se a odevzdá panu redaktorovi své rukopisy a praví: „Ovšem používám, poněvadž mé práce se mi zdají býti na ženu trochu silné, mužského pseudonymu.“ - Jak to dovede tak hezky říci: příliš silné - jsou slabší nežli cokoliv jiného, silné jsou jenom úsměvy, které provázejí odevzdání těchto prací do rukou redaktora.

Nezůstane ovšem jen při úsměvu, taková ženská potřásá zcela kamarádsky ruku redaktorovi a je s to nabídnout se mu docela, že mu zreviduje příspěvky, které přišly do redakce a že mu řekne, co se hodí a co se vyhodí. Že si to vezme domů a tam že to probere. Přitom lže, až se jí od huby práší, že je svobodná, právě že živí se tou prací literární, a můj bože, je tak mladá a má takovou starou maminku - a léta přejdou a ona je pořád ještě tak mladá a maminka jí přirozeně stárne a ona čím dál tím více nosí rukopisů, čím dál tím stávají se její práce pod mužským pseudonymem šablonovitějšími, počíná se vracet ku svým starším povídkám, které byly psány před léty cizími autory, a najednou sáhne ke kancelářským obrázkům, ačkoliv každý ví, že ta dáma není v kanceláři, a jsou tam podrobnosti, odpovídající skutečnosti a pravdě; a najednou se objeví, že po léta lhala a že to všechno psal její muž - a takovému zjevu se říká ‚ženský pseudonym’.

A jeden takový exemplář znala strana mírného pokroku v mezích zákona, asi tak, jako ruští revolucionáři znali Gapona. Aby tedy nikdo nebyl v pochybnosti, koho se týká tato kapitola, jsem nucen prohlásit, že tato kapitola netýká se nijak Jóži Kratochvílové .
Georgij Apollonovič Gapon, byl ruský pravoslavný kněz, vězeňský kaplan, zakladatel Shromáždění ruských továrních dělníků a jeden z vůdců ruské revoluce roku 1905.

Digitalizováno