|
Pan Blažej žil jako penzista ve své vile u
menšího venkovského města spokojeně kolik let.
Nebyl ženat.
Najednou však přišly zemské volby. V tomto
volebním okrese bylo tolik kandidátů, že kvůli
přehledu dovolím si je seřadit podle abecedy:
Adam, Bíleček, Bořek, Cádra, Filen, Hanza,
Humhal, Choděra, Jakeš, Klaboura, Maňousek,
Opálka, Rybný, Sýkora, Tanín, Ukřinský, Veleš,
Vychodil, Zajíček, Zobla, Žmola...
Všichni tito kandidáti v tomto okrese tiskli
letáky a provolání, měli své korteše, přívržence
a odpůrce, zkrátka prosili o důvěru.
Jakmile byla prohlášena kandidatura, nepřestával
zvonit zvonec u malé vily pana Blažeje.
Přicházeli lidé, kterých pan Blažej nikdy
neviděl, většinou černě odění páni, kteří osobně
doporučovali kandidaturu jednoho z
jedenadvaceti.
Některý z těch pánů říkal: „Nejsem přítelem
pána, kterého vám navrhuji, ale z toho
vidíte...“ Jiný prostě řekl: „Posílá mne,
vašnosti, pan Žmola, ráčejí ho volit, on jim to
nezapomene do smrti...“ Přicházeli lidé, kteří
říkali: „Sou tak laskav...“ Jiní naproti tomu
mluvili správnou češtinou, neplivali na koberce
a užívali po záporu genitivu: „Není lepšího muže
nad pana Vychodila, neračte volit jiného, ten
nezná hněvu.“ Kdežto druzí řekli: „Jsou od tý
dobroty, von je anděl.“ Z některých bylo cítit
kořalku, ze slušnějších pivo a z nejslušnějších
agitátorů pokroutky máty peprné.
Také se ztratil za toho doporučování věšák na
šaty i se šaty a rohožka upevněná na řetízku s
řetízkem. Jeden z agitátorů kandidáta mezi
písmenou C a V vzal s sebou naději pro svého
kandidáta a slepici, kterou sebral na dvoře.
Agitátor jednoho samostatného kandidáta byl
přistižen při pokusu vypáčit v předsíni skříň se
šatstvem. Vymluvil se, že hledá dvéře a zamluvil
to novým až do nebe vychvalováním svého
pivodárce.
Pan Blažej za tohoto čilého volebního ruchu stal
se těžkomyslným. Chodil po vile s hlavou
sklopenou k zemi a jakmile uslyšel zvonek,
zachvěl se a byl nucen vypít skleničku koňaku.
Stával se za těchto poměrů alkoholikem.
Pak jednoho dne dostal poštou šunku a druhého
dne objevil se u něho nějaký pán, který spustil:
„Chutnala, vašnosti, co? Jako máslo, na jazyku
se rozplyne. Och, pan Choděra zná udit šunky. A
je to i jinak muž řádný, obětavý, vlastenec v
pravém slova smyslu, nebojí se říct pravdu...
Dnes je to vzácná ctnost. Dnes přijde lecjaký
tlučhuba a prohlásí se za kandidáta strany a
cancá. Ale pan Choděra kandiduje, jen aby
ukázal, že tlučení hubou neznamená nic, že
pravá, tichá vlastenecká práce...“
Třetího dne obdržel pan Blažej z blízkého
pivovaru soudek černého piva s tímto přípisem:
„Velectěný pane! V době různých hesel dovoluji
si poslati vám toto své heslo: Pijme jako staří
Češi, chovejme se vespolek bratrsky a žijme tak,
aby nám nepřítel neublížil. Doufám, velectěný
pane, že nedáte svého hlasu těm, kteří chtějí
zničit naše staré češství.“ Byl podepsán
samostatný kandidát sládek malého pivovaru
Klaboura a dole byla připojena poznámka: „Až
vypijete, pošlete si beze všeho pro nový soudek.
Staří Češi musí držet spolu.“
Pak dostal několik anonymních dopisů, že
kandidát Adam je zloděj, Cádra lupič, Humhal
podvodník, Jakeš nemrava, Klaboura vrah, Sýkora
sprosťák atd. až do Ž.
Dopisy chodily celý týden a pan Blažej uchyloval
se tím častěji do sklepa, aby si naplnil džbánek
černým pivem. Ke konci týdne dostal ještě
několik návštěv. Tyto neprosily, ale hrozily.
Podáním ruky slíbil volit pět kandidátů a po
jich odchodu pustil se znovu do pití.
Měsíc před volbami objevila se u něho deputace
stolní společnosti Mučedníci. Tato ho žádala,
aby vystoupil sám jako kandidát poslanectví, že
ho budou podporovat, že je jich dvanáct, že mají
známosti a že za to všechno zaplatí dvě stě
korun a společnost ho bude jmenovat čestným
členem.
Pan Blažej opil deputaci koňakem a pak ji
vystrčil ze dveří. Toho večera počala mu bolet
hlava a než usnul, třel si nos a říkal asi půl
hodiny tichým hlasem: „Nosem, s nosem, u nosu,
za nos.“ Ráno našel na dveřích vily nalepeno pět
žlutých, zelených, bílých, modrých a červených
plakátů.
Přečetl je a dostal chuť mňoukat. Mňoukal půl
hodiny a pak seškrabal plakáty a s divným
smíchem vrhl se na pohovku.
Za dvě hodiny vyšel ven a zpozoroval, že nejen
na vratech jsou nové plakáty, nýbrž že celá
přední strana vily, obrácená na silnici, je
pokryta doporučováním kandidátů.
Díval se, díval, barvy mu splynuly v jednu
divnou, počal škubat rameny, louskat prsty a
křičet: „Kampak jedete do sytosti po nebi.
Práskejte biči, lasičky.“
Uzavřel se v pokoji a skákal přes židle, přičemž
se mu zdálo, že někdo z kouta křičí: „Kopřivu
mráz nespálí.“
Ozvalo se zvonění. Vyběhl a otevřel. Kdosi za
dveřmi podával mu barevné papíry... Byly to
první letáky o kandidátech, které dostal ubohý
pan Blažej do ruky. Poděkoval a četl: „Majíce
pevnou důvěru v neúnavnou činnost pana Zobly,
jsme přesvědčeni, že energický tento muž jedině
je s to, aby naše zájmy obhájil...“
Za čtvrt hodiny nové zvonění a nové letáky:
„Voličové! Kdo z vás dovede ocenit snahu pana
Tanína, ten odevzdá svůj hlas...“
Nedočetl. Zvonek znovu se ozval. Tentokráte byl
to zelený papír: „Velectěný pane! Zajisté i vy
patříte mezi ony syny národa, kteří si přejí
neočekávaného úspěchu. Mužem, který houževnatě a
rázně pracuje k tomuto cíli, je pan Ukřinský...“
Pak seznal s hrůzou pan Blažej, že je na všech
letácích podepsán mezi jinými pod řádkou Za klub
voličů. Dal se do smíchu, do křečovitého smíchu
a pustil svého kanárka Maníka na svobodu. Po
tomto lidumilném činu nabil revolver a jednou
ranou prostřelil podobiznu svého bývalého
představeného říkaje: „En ten týny, jsou
rakadýny, huja, huj, huc, tys to všechno zbuc.“
Nato lehl si na podlahu a usnul pevně. Spal do
rána a ráno jeho první cesta vedla před vilu.
Vila byla úplně polepena pestrobarevnými
plakáty. Některé byly zamazány inkoustem. Jedna
strana vily byla pak pomalována nápisy: „Volte
Bílečka, Cádra je lump.“
Pan Blažej dal se do tance. Obtančil třikrát
vilu. Plakáty počaly se mu líbit. Nemeškal, vzal
štětku, namočil do inkoustu a napsal přes
plakáty: „Zde jest dovoleno plakáty lepit.“
Nato se oblékl a odešel do města, kde ujistil
kandidáty Jakeše, Adama, Bílečka, Klabouru,
Maňouska, Opálku, Sýkoru, Ukřinského a Veleše,
že je bude volit. Pak šel na radnici reklamovat
pro svého zemřelého dědečka volební právo. Byl
se vší šetrností vyveden, neboť radniční
kandidát počítal na jeho hlas. Řekli mu, že by
to bylo příliš okaté.
Vrátiv se domů, nalezl některé okno polepené již
letáky. Měl z toho velkou radost a nepolepená
okna poplival. Pode dveřmi našel spoustu
zastrkaných nových letáků a provolání:
„Neodevzdávejte hlasy své těm, kdož bez
chlubných hesel a marnivých slibů...“
To ho učinilo ještě veselejším. Počal objímat
svou starou služku a slibovat jí manželství.
Nato posadil se ke dveřím a celý den nejedl, jen
přijímal s radostným úsměvem letáky. Přečetl je
všechny, a když se setmělo, svlékl se úplně,
vzal na sebe plavky a s tlukoucím srdcem čekal,
až bude ráno.
A ráno objevil se ubohý pan Blažej v plavkách na
městském trhu, křiče hromovým hlasem: „Adam,
Bíleček, Bořek, Cádra, Filen, Hanza, Humhal,
Choděra, Jakeš, Klaboura, Maňousek, Opálka,
Rybný, Sýkora, Tanín, Ukřinský, Veleš, Vychodil,
Zajíček, Zobla, Žmola...“
To byla jména kandidátů v abecedním pořádku,
kteří svou agitací přivedli ho do ubohého stavu.
Bůh jim odpusť! |
