|
Tato schůze stala se pro Petra
Hříbala osudnou. Pořadatelé s červenými páskami
na rukávu a s červenými karafiáty chodili kolem
jako pochopové, hotovi vyhodit každého, kdo by
netleskal.
Řečníci vylézali na tribunu jeden po druhém,
provázeni potleskem a vrhali do shromáždění
řečnické perly: „Semkněme se! Vyvoďme důsledky!
Vzepřeme se! Demonstrujme pro čest! Varujeme v
hodině dvanácté! Pro vládu hlasujeme, abychom ji
zeslabili! Boj až na nůž! Svobodu pro všechny!“
Pořadatelé slídili zatím po někom, koho by
vyhodili, aby zítra mohlo stát v sociálně
demokratickém orgánu: „Naši pořadatelé dobře
prokoukli líčený klid několika nespokojenců,
kteří vplížili se na naši velkou schůzi, aby ji
rozbili. Přestože se ve schůzi klidně chovali,
jsme přesvědčeni, že měli úmysl schůzi rozbít,
neboť když je vyváděli pořadatelé, kladli
houževnatý odpor, což vzbudilo velikou nelibost,
takže není divu, jestli provokatéři neušli
zaslouženému výprasku.“
Řečníci se dále střídali a křičeli čím dál tím
víc. Lomili rukama, zpívali podle nejnovějšího
způsobu celé věty, plivali do připraveného
plivátka, hulákali, šermovali rukama, spínali
ruce, pohlavkovali se jako u vytržení, mluvili o
mrzácích, o vdovách, o sirotcích, o
sebevraždách, o dobytku, o zvířatech a končili
za ohlušujícího -potlesku: „Dosud žili jsme ne
nadarmo a proto všichni pod rudé prapory
sociální demokracie !“
Petr Hříbal dostal od samého tleskání křeč do
pravé ruky, ochraptěl od volání „Hanba!“ nebo
„Výborně!“, podle toho, co volali pořadatelé
nebo mužové, placení třemi korunami pro každou
schůzi, aby obstarávali přiměřené výkřiky.
Petrovi Hříbalovi točila se hlava ze všech těch
řečí a povznášel se myslí někam daleko. To když
jeden řečník počal vykládat o vítězném postupu
sociální demokracie, která nespokojuje se již
zeměkoulí, ale pochodem táhne do jiných světů.
Jak to musí být krásné kupříkladu na Marsu, kde
pilní Marťané budují sociálně demokratické
organizace, sbírají na raněné, platí řádně
příspěvky a vyměňují si mezinárodní pozdravy s
planetou Venuší.
Viděl Hříbal v duchu obyvatelstvo Marsu, jak
ozdobeno rudými karafiáty dívá se obrovskými
dalekohledy na zeměkouli, která pluje tam vysoko
a září červeně. Ten den jest svátkem pro
Marťany, neboť vtipní hvězdáři ukazují Marťanům
pozemskou skupinu sociálně demokratických
poslanců a řečníků.
Po pláních české země batolí se tlustý Šmeral,
kterému neobyčejně jde politika k duhu, pak
Němec a jiní. Nato praskne v dalekohledu čočka,
poněvadž by se byl právě objevil dr. Soukup. A
dr. Soukup již je tu.
Petr Hříbal probudil se ze snění a z Marsu,
který opanovala sociální demokracie, ocitl se
opět na zeměkouli, tváří v tvář zbožňovanému
muži, který tahaje se za kozí bradu, přijímal
ovace a ukazoval odřené lokte kabátu, aby bylo
vidět, že je proletář.
Pak viděl Hříbal jeho skřipec, upevněný na černé
šňůrce.
A co s tím skřipcem zbožňovaný muž vyváděl...
Brzy ho shazoval s výkřikem „Lumpové!“ s nosu,
pak ho vzal do ruky, mávaje jím, křičel, že
„ostatní strany jsou jen stádo ovcí“. Nato
upevniv si skřipec na nos, prohlašoval, že
sociální demokracie burcuje svědomí parlamentu.
Bác! Už si zas srazil skřipec s nosu a hřímal,
že sociální demokracie jde bez vrávorání
kupředu. „Bez vrávorání! Sneseme víc, než si
vláda myslí. A rozbijeme všechno napadrť,
roztrháme na hadry a s odpuštěním...“ Teď přišlo
to pravé slovo!
Shromáždění mohlo se v pravém slova smyslu
utleskat. Petr Hříbal lpěl celou duší na
řečníkovi a dostal křeč do levé ruky.
Třásl se rozkoší po celém těle a rozpálen touhou
něco říci a být užitečným straně, křičel: „Tak
je to, tak, s odpuštěním, bez odpuštění, nač se
omlouvat!“
A jeho řečník to slyšel a navázal hned na to:
„Dosud jsme ještě byli tak slušnými, že jsme se
napřed omlouvali, napříště, lide můj, soudruzi,
odvrhneme všechnu slušnost a naše batalióny,
regimenty, fundamenty, sakramenty, plenty,
centy...“
Nemusel se ani vymotávat z této směsi rýmů,
shromáždění vykřiklo. Byl to vzrušující okamžik.
Bouře souhlasu zaburácela a Petr Hříbal s
vyvalenýma očima polykal řečníka, který
rozhazuje rukama zdůrazňoval: „Tam, kde vlády
staví šibenice, sociální demokracie je vyvrací.
Tam, kde – tam…“ A zas: „Tam, kde – tam…“
„Tam!“
„Výborně!“
„Tam!“
„Nazdar!“
Petrovi Hříbalovi div oči nevylezly z důlků.
Zdálo se mu, že splývá s řečníkem v jeden celek
a tak jasně, jako kdyby to sám řekl, slyšel ho
křičet: „Tam, kde se uzavírají hranice státu,
rozbíjí sociální demokracie celní šraňky!“
Pak Petr Hříbal letěl kamsi prostorem. Omdlel.
Odnesli ho.
Za čtrnáct dní byl z nemocnice propuštěn, vybral
si nemocenskou podporu a zmizel z Prahy.
Celou veřejnost počaly zajímat záhadné případy,
které se udaly na hranicích blízko celnice. Za
nocí tmavých byly celní šraňky na mnohých
místech podřezány neobyčejně jemnou pilkou.
Místy dokonce vyvráceny. Někde opět, jak ukázal
případ na hranicích česko-saských, poškozeny
kladivem. Ve všech těch případech ukázal se
pachatel nejen odvážným, nýbrž i lstivým a
neobyčejně zchytralým, takže mu nemohli přijít
na stopu přes nejbedlivější pátrání.
Pak na nějaký čas případy se neobnovovaly, až
zas přišla zpráva, že na hranicích bavorských
byly celní šraňky sekerou poškozeny. Pár kroků
od místa nalezen pak leták: „Poslední události v
parlamentě a sociální demokracie.“ Úřady byly
však toho mínění, že leták ztratili buď potulní
brusiči, nebo podloudníci.
Za týden došla zpráva z opačné strany hranic, od
pruského Slezska. Tam na hranicích pruských
neznámý pachatel roztřískal kladivem závoru u
celních šraňků.
To bylo již přespříliš. Ztrojnásobeny na celních
stanicích hlídky a konečně podařilo se objevit
pachatele. Pravil, že se jmenuje doktor Soukup.
Později to odvolal a řekl, že je Folber.
Podroben novému výslechu udal, že je poslanec
Němec a končil vždy: „Tam, kde se uzavírají
hranice státu, rozbíjí sociální demokracie celní
šraňky.“
Ubožák byl dopraven do blázince. Byl to
nešťastný Petr Hříbal. Je nevyléčitelný a vydává
se spolubláznům za sociálně demokratického
poslance. O jeho rodinu postaral se již svaz
sociálně demokratických poslanců na říšské radě. |
