I
Loni v srpnu nalezli v potoce
Kačáku utopeného výminkáře Richtra. Babka
Volešníková, s kterou žil výminkář v
konkubinátě, šla na četnictvo a tam diplomaticky
prohlásila, že nemá na nikoho podezření, ale
jako že je pánbůh nad ní, tak myslí, že to
nebyla náhoda, že jako Richtra tam někdo hodil a
že by mohla na něj prstem ukázat. Poněvadž však
je to těžké obvinění, musí mlčet, kdo to je,
poněvadž je to předně soused Hejhal a za druhé
Hejhal žil s nebožtíkem v nepřátelství, a tak by
to vypadalo, že se chce ona mstít na něm. Také
prý myslí, že to psaní, které nebožtík před léty
dostal, psal také Hejhal a že to psaní má s
sebou. Obsah psaní byl: „Ty chlape sprostá, ty
nebudeš dlouho chodit. Tvůj přítel, kterýho
hledej, pse jeden prašivěj, přivandrovalej,
mouďatej.“
Z četnické stanice odebrala se babka Volešníková
po vsi a za půl hodiny šel obcí hlas lidu - hlas
boží, že Hejhal sprovodil starého Richtra ze
světa.
Četníci odvedli plačícího Hejhala k okresnímu
soudu, odkud převezli ho do vyšetřovací vazby k
zemskému co trestnímu soudu, aby byl postaven v
nejbližším porotním období před porotu pro
zločin úkladné vraždy.
Při vyšetřování choval se Hejhal zbaběle. Plakal
a zapřísahal se svou nevinou jako opravdový lotr
a tvrdil, že je to všechno msta baby
Volešníkové, která mu chodila na hrách a kterou
jednou přetáhl holí, když na něho ještě
pokřikovala před lidmi, že mladým holkám, když
mu kradou hrách, neřekne ani slova a ještě jim
koupí šátek, aby mlčely, a každý že ví proč.
Psaní žádné nikdy prý neposlal.
Potom si chtěl pomoci a řekl, že ani neví, kde
je Kačák, ačkoliv mu teče před okny. Zkrátka
vedl si tak nešikovně, ačkoliv přímých svědků
nebylo, že se to všechno kolem něho zaplétalo
nádherně, jak řekl vyšetřující soudce.
Ale soud měl v ruce ještě jednu důležitou nit.
Ono anonymní psaní. A tu při porotním líčení
hlavní slovo vedli soudní znalci písma. Vedli je
velice rozšafně. II
Soudní znalci písma hrají v
soudním řízení neobyčejně důležitou roli.
Klobouk s hlavy před takovými muži!
Znalci písma jsou mudrci v pravém slova smyslu,
považují se za nejinteligentnější lidi, poněvadž
nejen dovedou různé kličky, kroužky a háčky
vplésti v běžné písmo, takže toto stává se pod
jejich rukou krasopisem, oni jsou však též
věštci, učiteli písma, vznešenými duchy, jichž
si musí vážit každý, poněvadž oni z latinky, ze
zcela sprosté latinky udělali báseň, jako mně to
říkal nebožtík Dolejška, profesor krasopisu a
soudní znalec písma: „Kupecké písmo musí bejt
báseň, holomku!“
Říkali jsme mu „pane doktore“. Ano, doktor
písma. Doktor kupecké latinky, francouzského,
italského a anglického písma. Jest vznešenější
povolání? Lékař písma. Ze sprostých tahů udělá
krásné. Tu péro přimáčkne, tu povolí, před jeho
zrakem noří se z obyčejného „b“ silnější rysy,
vlasové čárky, a když napíše „i a“, jaká to
krása a vznešenost. To jest to pravé umění, před
nímž musí ustoupit všechno a všichni.
A když tento mudrc zasedne za stůl znalců, tu
soud, porota hltá jeho slova, on pitvá rukopis,
srovnává, posuzuje a vztyčuje se za stolem jako
socha spravedlnosti, jako kněz. Zkrátka připadá
mi jako haruspikové ve starém Římě, kteří ze
střev zabitých zvířat hádali, bude-li zítra
bouřka. A když pak prohlásí, že s jistotou 57
procent prohlašují, že to neb ono psal
obžalovaný, smekněte před nimi, poněvadž oni
zavedli procenta do jistoty.
Dříve totiž hlupáci laikové měli za to, že
jistota jest celek, z kterého se nedá nic ubrat.
Vezmete-li z jistoty něco, to už pochybujete.
Tak to bylo vždy dříve.
Znalci písma nedávno prohlásili písmo za rukopis
obžalovaného s jistotou 80 procent.
Smekněte tedy před pány znalci písma s
osmdesátiprocentní jistotou! III
Porotní líčení s obžalovaným
Hejhalem chýlilo se ke konci. Nebylo mu možno
dosud nic dokázat, ale bylo zde psaní, které
dostal utopený před časem.
Soudní znalci písma pohlíželi od svých stolů
zachmuřeně na obžalovaného, který svým zapíráním
nedělal právě nejlepší dojem. Babka Volešníková,
sedící před stoly žurnalistů na lavici svědků,
obracela se k soudním referentům a co chvíli
říkala: „Veřejí, milostpane, von ten Hejhal
Richtra utrounil. Dyť von se stydí na mě
podívat.“
„Máme zde,“ ozval se hlas předsedy líčení,
„výhrůžný dopis, o kterém tvrdí obžalovaný
Hejhal, že ho nepsal a utopenému neposlal. Dávám
ho k dispozici pánům porotcům, aby si jej
prohlédli a po prohlédnutí k mým rukám vrátili.“
Dopis koloval od porotce k porotci, až přišel k
porotci panu Znamenáčkovi, který četl před
chvílí dopis od ženy a nad rozloženým dopisem
spokojeně klímal v dusnu porotní síně po osmi
plzeňských a porotním obědu.
Když mu podali výhrůžný dopis, lekl se a omylem
zastrčil jej do kapsy, kdežto svůj dopis od ženy
v rozespalosti podal sousedu, který jej podal
mechanicky dále poslednímu porotci, ten pak,
nechtěje prodlužovati čtením líčení, ochotně
odnesl jej k předsedovi soudu, kterýž pokynul
dozorci, a dopis pana Znamenáčka vrchní dozorce
předložil pánům soudním znalcům písma.
„Prosím,“ řekl předseda, „aby páni znalci, byvše
upamatováni na svou služební přísahu, podali
dobrozdání o písmě, srovnávajíce je s
diktovanými řádky, které na archu připojeny a
které psal obžalovaný před panem vyšetřujícím
soudcem.“
Páni soudní znalci jeden po druhém zabořili své
zraky do dopisu od manželky pana porotce
Znamenáčka a do rukopisu Hejhalova. Obsah byl
jim vedlejší. Pro ně mělo půvab sledovati ty
tahy, ty rysy, čárky, tečky. Bloudili v těch
hranatých i kulatých tvarech s rozkoší lovce,
stíhajícího zvěř mezi křovinami.
Z očí sršely jim jiskry a jeden po druhém činili
si poznámky a pak vstal první soudní znalec
písma, podíval se hrdě na shromážděné
posluchače, na soudní dvůr, na porotce, na
dozorce, drtivým pohledem stihl obžalovaného,
zakroutil si knír a začal, klátě se kupředu:
„Slavná poroto! Slavný soudní dvore!“ Probral
důkladně dějiny písma, až přišel na latinku, na
tu latinku, která byla v obou rukopisech.
„Slavná poroto. Na své dobré svědomí musím
prohlásit, že předložený mně dopis psán jest
hrubou mužskou rukou, zvyklou na těžkou polní
práci. Všechny tvary, kličky a háčky shodují se
nápadně s písmem, které nachází se v diktandu,
jež psal obžalovaný před vyšetřujícím soudcem.
Písmo jest v jednotlivých podrobnostech tak
shodné, zejména d, t, e, b, c, z, n, m atd., že
prohlašuji: Předložený mně dopis psal určitě
obžalovaný, což tvrdím s 99procentní jistotou.“
„Nemám, co bych řekl k vývodům pana kolegy,“
pravil druhý soudní znalec. „Oba rukopisy
shodují se do poslední tečky. Nápadná jest
zejména kostrbatost bříšek u, b a d, takže s
naprostou 99 a půlprocentní jistotou tvrdím:
Předložený mně dopis psal obžalovaný.“
Podal dopis i arch dozorci, který odnesl jej
předsedovi. Předseda líčení podal dopis
zapisovateli a řekl: „Vzhledem k závažnému
prohlášení pánů soudních znalců přečte pan
kolega ještě jednou výhrůžný list, jehož
pisatelem jest beze sporu obžalovaný Hejhal.“
Zapisovatel vstal a četl: „Milý Josefe!
Nezapomeň stavit se u Wolfa a Schleima pro
tureckou látku na kimono. V Praze nepij, chovej
se slušně a moc neodsuzuj! Tvoje žena Anna!“ |
