Soudní reforma pana dvorního rady Zákona

Rád bych věděl, co si to zase starý na nás vymýšlí, řekl si presidiální sluha krajského soudu pan Vohnoutek, když šel v jedenáct hodin večer z hospody domů a viděl, že v kanceláři pana dvorního rady Zákona je ještě světlo.

Toto „na nás“ netýkalo se pouze úředních sluhů, nýbrž celého krajského soudu. Pan Vohnoutek se považoval za reprezentanta všech panu dvornímu radovi podřízených a právě proto nečekal od „starého“ nic jiného, nežli něco, co by všichni úředníci proklínali.

Je třeba podotknout, že pan Vohnoutek se tentokráte mýlil. Před panem dvorním radou ležel krásně popsaný arch papíru, ale neobsahoval žádný ferman pro krajský soud, nýbrž zprávu Jeho Excelenci panu ministru spravedlnosti, zprávu, která měla téměř skutkovou povahu vědecké práce. Ministr spravedlnosti vydal totiž všem sborovým soudům oběžník, ve kterém poukazoval na to, že dnešní stav justice ve věcech trestních je naprosto neuspokojivý. Soudy že stále ještě se řídí zastaralou teorii odplaty, nebo v nejlepším případě teorií odstrašovací, kdežto moderní justice musí v prvé řadě směřovati k nápravě zločinu. A právě v tomto směru že dosavadní výsledky neuspokojují, poněvadž zločinnosti neubývá. Že tedy ministr spravedlnosti žádá všecky přednosty sborových soudů, aby pokud možno s největším urychlením mu předložili své návrhy o přiměřené reformě trestního soudnictva.

Tento oběžník ministerstva přišel panu dvornímu radovi, který se těmito otázkami zabýval již po léta, do té míry vhod, že přesvědčiv se, že ho nikdo nemůže slyšet, zasykl mezi zuby: „Konečně jednou také něco rozumného.“ Pak se posadil a počal psát své návrhy a v okamžení, kdy se díval pak Vohnoutek do jeho oken, byl právě hotov.

Pak si zapálil čerstvý doutník a četl znovu nejdůležitější kusy svého dobrozdání: „Pravda jest, že zločinci soudci odsuzovaní pravidelně slibují polepšení, je však také neméně pravda, že slib tento jen velmi zřídka bývá splněn. Zločinec instinktivně cítí, že soudce soudí podle litery zákona a slibuje polepšení, aby tím pro sebe získal polehčující okolnost. Slib ten zločinec však nedodržuje, poněvadž spatřuje v soudci jenom reprezentanta spravedlnosti trestající, tedy svého nepřítele. Proto mu připadá nesplněný slib polepšení jako dovolená vděčná lest. Že by prosté ujištění soudcovo, že není jeho nepřítelem, mínění souzeného mohlo změnit, považuji za vyloučeno. Spíše jest v tomto případě uvažovati o tom, jak by bylo možno učiniti takovýto slib polepšení i v očích zločincových závazným. Sluší tedy zkoumati otázku, existuje-li nějaký právní nebo morální závazek, který i zločinci je do jisté míry úctyhodný nebo svatý, aby ho za všech okolností dodržel. Věda kriminalistická, pokračujíc s duchem času, věnovala se studiu psychologie zločincovy a tu došla, jak vysokému c. k. ministerstvu známo, k tomu, že zločinec za všech okolností dodrží slovo dané zločinci. V tomto poznatku dovoluje si v nejhlubší úctě podepsaný spatřovati základnu soudní reformy, která by vedla k ušlechtilým výsledkům, jaké vysoké c. k. ministerstvo svým oběžníkem sledovati ráčí. V nejhlubší úctě podepsaný netají se tím, že reforma, kterou navrhuje, jest odvážná, dovoluje si však podotknouti, že dle jeho skromného mínění jest prostá a bude-li provedena, bude také účinnou. Jedná se totiž o to, aby za trestní soudce byli povoláváni zločinci, kteří ve svých kruzích jsou co nejvíce známi. Slíbí-li zločinec takovémuto soudci polepšení, pak vědomí zločinecké solidarity učiní tento slib pro slibujícího závazným a dosáhne se polepšení nešťastníků, kteří se proti zákonu prohřešili... V hluboké úctě podepsaný netají se tím, že proti jeho projektu se mohou pronésti tři závažné námitky. Předně to, že ke vznešenému stavu soudcovskému mají býti připuštěny živly tak pochybné. Tato obtíž by se odstranila tím, že těmto bývalým zločincům bylo by změněno jméno a byli by výlučně jmenováni k soudům, kde nikdy žádného trestu neodpykávali. Co se tkne druhé námitky, že totiž tito lidé nemají dostatečného vzdělání, dalo by se tomu odpomoci tím způsobem, že při posledním trestu takovým pro službu soudní určeným zločincem odpykávaném by byly proň zřízeny zvláštní přednášky z oboru trestního práva a trestního řádu. Ježto tito lidé, jak zřejmo, v jiném oboru soudnictví nežli v trestním používáni býti nemohou a nebudou, stačí tyto dvě disciplíny úplně. Třetí otázka jest konečně otázka finanční. Mladý právník nebo doktor práv, posílen znalostí zákonů, snáší, třebaže s obtížemi, ale přece s čistým svědomím, léta bezplatné praxe. U těchto nových úředníků nesmí se taková mravní síla předpokládat a jest tu tedy nutná obava, že bída právních praktikantů nebo auskultantů by je zase vrátila na dráhu zločinu. Z toho důvodu, dovoluje si v nejhlubší úctě podepsaný navrhnouti, aby tito úředníci byli jmenováni ihned soudci, tedy do IX. dietní třídy státních úředníků. Nelze popírati, že se tím náklad na úřednictvo trestních soudů zvýší, naproti tomu jest však uvážiti, že zase se zmenší náklady na věznice, ježto počet trestanců následkem této reformy bude omezen na míru nejmenší.

Pan dvorní rada přečetl svůj elaborát a na tváři jeho bylo vidět hluboké uspokojení. Pak napsal na obálku adresu, zapečetil dopis pečlivě a druhého dne putovalo dobrozdání do Vídně.

Za šest měsíců došla pana dvorního rady odpověď z ministerstva spravedlnosti. Pan dvorní rada ji otvíral třesoucí se rukou. Tak brzy, pokud paměť jeho sahala, ministerstvo spravedlnosti ještě nevyřídilo nikdy nic. Co se skrývalo v této obálce? Pochvala nebo nos?

Pan dvorní rada ještě jednou v duchu si zopakoval celé své dobrozdání. Napřed se mu zdálo, že jeho návrh je nesmysl, pak ho začal sám před sebou obhajovat. Potom si vzpomněl, že je to zbytečno. Neodvolatelný soud o jeho reformě leží zde před ním na stole. Počal počítat na knoflíkách vesty, má-li odpověď otevříti hned, nebo až po obědě. Dopočítal se, že později. Ale pak se rozpomněl, že je vlastně lhostejno, zkazí-li si oběd, nebo večeři. Usedl ke stolu a energicky rozřízl obálku... Jeho návrh byl přijat.

Kdyby bylo možno, že by mohlo pana dvorního radu opustiti vědomí důstojnosti úředníka páté hodnostní třídy, byl by se dal do tance. Ale i tak zapálil si doutník a zahleděl se do prázdna. A viděl, jak se zakrátko postěhuje do Vídně buď k nejvyššímu soudu, nebo do ministerstva spravedlnosti. A stát se senátním presidentem nebo odborovým přednostou... Takovým lidem dostává se někdy i titulu Excelence... Pan dvorní rada zářil.

Z pankrácké trestnice si vybral jednoho ze starých zločinců, který tam odpykával patnáctiměsíční žalář pro vloupání a veřejné násilí. Pan dvorní rada se především přesvědčil o tom, že umí německy, poněvadž autentický text všech zákonů je pouze německý, pak byl „dlouhý Eda“ se svolením ministerstva dopraven do věznice krajského soudu, jehož přednostou byl pan dvorní rada Zákon. Ten trávil v cele vězňově více času nežli ve své úřadovně. Vohnoutek nad tím kroutil hlavou, celý krajský soud přemýšlel, co to znamená, nejslavnější městská klepna ujišťovala, že záhadný trestanec je vlastní bratr pana dvorního rady. Ale největší překvapení přišlo, když záhadný trestanec si odpykal trest: pan dvorní rada Zákon stal se přednostou jiného krajského soudu. A dlouhý Eda zmizel s ním.

Za čtrnáct dní objevil se u okresního soudu svého nového působiště pan dvorní rada Zákon na inspekci u trestního soudce pana Eduarda Pabláska, který právě soudil jakéhos otrhance pro přestupek krádeže a potulky. Pan dvorní rada byl nadšen, když viděl, s jakou důstojností a energií si bývalý dlouhý Eda počíná. Otrhanec si ani netroufal soudci odporovat, jen stále po očku si svého soudce udiveně prohlížel, pak si zase protíral oči, chvíli se zdálo, že chce něco říci, ale nakonec neřekl ani slova. A přísný rozsudek znějící na šest měsíců přijal beze všeho odporu.

Když odsouzeného odvedli, tázal se pan dvorní rada: „Poznal vás?“

„Poznal.“

„Počínal jste si výborně, ale zapomněl jste na to, dát si od něho slíbit, že již nikdy nevstoupí na dráhu zločinu. Také byl ten trest příliš veliký.“

„Račte mne jen nechat jednat, pane dvorní rado. Je to starý kamarád. Říkali jsme mu „čupr Pepík“. Navštívím ho teď v cele a všecko bude v pořádku.“

Odpoledne došlo ke shledání obou starých přátel. Čupr Pepík objal domnělého falešného soudce a ujišťoval ho, že proti němu je kopnický setník něco jako citrónová limonáda proti utrejchu. Pak se chtěl oddávat se starým kamarádem vzpomínkám na veselou minulost. Ale nový pan soudce přerušil tyto řeči energickou otázkou:

„Pepíku, chtěl bys být soudcem nebo dokonce radou...?“

Ve dvou létech nastala po Čechách neslýchaná změna poměrů. Soudy se zabývaly nejvýš urážkami na cti nebo hospodskými pranicemi, skutečných zločinců již nebylo. Kdo jimi býval, byl sekretářem nebo radou a poněvadž nebylo školy zločinů, nebylo již zločinců.

Pan dvorní rada Zákon byl již odborovým přednostou v ministerstvu spravedlnosti, dlouhý Eda a čupr Pepík dosáhli již „mimo túru“ hodnosti vrchních radů. Pan sekční šéf Zákon a jeho chráněnci zvítězili. Pan ministr spravedlnosti zavedl nyní soudní reformu Zákonovu pro celou říši a panu sekčnímu přednostovi řekl, že je nyní již jen jediná obava, že totiž trestní soudy, které měly tak báječné morální úspěchy, se stanou úplně zbytečnými. Ukáže-li se však tato obava neodůvodněnou, pak že se může pan odborový přednosta těšit na titul Excelence.

Pan odborový přednosta zase po létech měl obavu, že snad šel ve svém odstraňování zločinnosti trochu daleko. Ale ne. Když vzal do ruky večerník, četl, že byla policií dopadena výborně zorganizovaná tlupa mladistvých zlodějů a lupičů. Podivuhodným zjevem je prý, že celá tato čistá společnost složena byla z právních praktikantů a absolvovaných právníků.

Pana odborového přednostu Zákona měla vlastně tato zpráva těšit. Bylo to důkazem, že ve své humánní snaze nezašel příliš daleko. Ale netěšila ho. Sám nevěděl proč. Bylo to jakési hrozné tušení. A toto tušení dalo mu za pravdu.

Když se předseda senátu obžalovaných právníků a soudních praktikantů zeptal, proč vlastně kradli a loupili, uslyšel jako z jedněch úst odpověď:

„Abychom se také stali jednou rady.“

Pan odborový přednosta Zákon Excelencí se nestal.