Spiritistické sezení

Policejní ředitel uspokojeně přelétl zrakem po celém shromáždění. Viděl u stolu sedět nejlepší zřízence policejní, dále bystré policejní úředníky, a všichni ti dobří mužové seděli tedy zde, vyhověvše jeho žádosti, aby shromáždili se v jeho salonu ku spiritistickému sezení.

Seděli v tajemném tichu kol prostého stolu, držíce na něm ruce, žádostiví, co bude dál, a mnozí měli neurčitý pocit, jako by za nimi někdo stál, někdo neznámý.

Jiní cítili blízkost čehosi hrozného, co prostupovalo jejich tělem.

Komisař z oddělení X. vzpomněl si na svou babičku. Panovalo přítmí, záclony byly spuštěny. A policejní komisař z oddělení X. byl nucen v duši si přiznati, že jeho babička, před 25 lety zemřelá, někde v koutku zde sedí na bobku.

Vrchní sekretář ze VI. oddělení cítil nepříjemné mrazení, poněvadž zdálo se mu, že v rohu salonu pod pianem vidí dvě malé oči. Nic než oči, modré, krásné, jako měla jeho dceruška, zemřelá před třiceti lety.

Stmívalo se víc a víc.

S vytřeštěnýma očima hleděli do šera. Předměty v salonu braly na se podivnou tvářnost. Jako kdyby světlo tajemně z nich chtělo vyzářiti.

Ve velké staré skříni ozvalo se rupnutí. Byl to zvuk, jaký nás leká v tichu pokojů za noci, kdy nábytek hovoří k nám svou podivnou mluvou.

„Čtvrtá dimense!“ řekl policejní ředitel hrobovým hlasem.

A vtom již slyšet bylo tajemné klepání na stropě a zdálo se, že lustr visící se stropu se tajemně zakýval.

„Velectění pánové,“ pravil policejní ředitel, „buď odpoví neznámý duch na mé otázky klepnutím, anebo neodpoví. Dávejte dobrý pozor! Jedná se o magnetický raport. V tomto stolku uslyšíte odpovědi na mé otázky. - Jde o poslední loupežnou vraždu, spáchanou na kupci Kotíkovi, při níž jako obyčejně jsme vinníka nenašli. Velectění pánové! Duch zavražděného dlí mezi námi!

Přítomni vycítili vážnost tohoto okamžiku, kdy po těchto slovech náhle na pianě cosi kleplo, pak ozvalo se klepnutí na psacím stolku a blížilo se jistě a přesně ke stolu, u kterého seděli. Cítili, že zde někdo chodí, neviditelný, bytost neznámá, člen říše čtvrté dimense. A již kleplo to ve stolku. V tom okamžiku bylo jim náhle jasno. Před očima mihlo se cosi zářícího, nevypsatelného. Viděli nové obzory, aniž by rozeznávali předmětů. Měli pocit světla, a přece nemohli rozeznat okolí. Daleko, daleko byli neseni, až do jedné ulice, kde zjišťovali polohu zavražděného Kotíka a pátrali po stopách vraha. Všichni zde přítomní zřeli na mrtvolu s úžasem. Mrtvole scházela hlava. Tím věc nabyla neočekávaného obratu. Pátralo se po hlavě. Konečně byl z řeky vyloven ruční kufřík. V kufříku nalezena lidská hlava. Ta však nepatřila panu Kotíkovi - - Hle, jak to bylo obdivuhodné! Hledali tedy trup, náležející k neznámé hlavě. Toho nenašli. Měli tedy jen bezhlavý trup pana Kotíka a nějakou neznámou hlavu. A ke všemu neměli vraha a ještě jeden trup, který patřil k neznámé hlavě. Nakonec byli sami bezhlaví. A to jim v tom okamžiku problesklo hlavou. Myšlenka na to vše. A vzpomínali dál, jak konečně byl nalezen v jedné staré šachtě za městem neznámý trup. A teď to bylo teprve k zbláznění. Ten trup se zase nehodil k oné neznámé hlavě. Měli tedy už dva trupy, jeden páně Kotíkův a jeden neznámý, a k tomu všemu měli docela cizí hlavu, která nepatřila ani prvnímu, ani druhému. Policejní vicepresident tenkrát požádal za propuštěnou. Jeden detektiv se z toho zbláznil a chtěl věc rozluštit algebraicky.

„Jest to rovnice o třech neznámých,“ říkal neustále v kočáře ku svému průvodci; „kdybych měl logaritmy od Studničky s sebou, tak se na to musí přijít!“ V tom vážném okamžiku vzpomínali nyní pod neznámým tajemným dojmem i na jiné momenty, které byly směrodatné. V kapse neznámého trupu byly nalezeny stejné hodinky jako v kapse zavražděného kupce. Tato okolnost činila rozluštění ještě nepřístupnější. A v obou případech hodinky zastavily se na dvanácté. A hleďte, není to důkaz, že udeřila jejich dvanáctá
hodina? Aby pak tato hrozná věc byla ještě spletenější, nalezen ve vestě neznámého bezhlavého pána papírek s následující matematickou formulkou:

Psal to vrah? Nebo zavražděný, či třetí, neznámá osoba? Kromě toho nevěděli, jak se jmenuje neznámý zavražděný, ačkoliv jeho trup fotografovali a rozeslali na všechny strany na obecní úřady, policejní úřady a četnické stanice. Dostávali však přípisy, že schází na fotografii hlava a že bez hlavy nemohou nic poznat. Bylo to tedy velmi spletené a s nepříliš veselými myšlenkami očekávali magnetický raport z říše čtvrté dimense.

A vtom již přerušil jejich mlčení policejní ředitel úředním tónem: „Jste zde, duchu pana Kotíka, zavražděného kupce z čísla popisného 728?“

Těsně vedle rukou policejního komisaře z oddělení V. ozvalo se ve stole klepnutí. „Ano!“

Přítomní cítili, že jim něco šimrá na nose. Nebožtík byl za živa tuze žertovný pán.

„Stár?“ vyslýchal policejní ředitel. Tajemná návštěva z říše čtvrté dimense neodpovídala.

„Unavuje vás výslech?“ tázal se přísně policejní ředitel. Ve stole to zaklepalo a na pianě rozezvučela se z čistá jasna klávesa C a přítomným se zdálo, že jeden roh stolu se zdvihá do výše.
Policejní komisař z oddělení V. stal se v tom okamžiku jasnovidcem. Upadl ve zvláštní stav a jeho oči viděly v tom okamžiku velmi mnoho.

Policejní ředitel seznal okamžitě, že duch zavražděného pana Kotíka vstoupil do duševního spojení s policejním komisařem. Bylo to přenášení vln neznámého světa, pravý magnetický raport, fotografie myšlenek. Podali mu pero a inkoust.

Policejní ředitel počal klást otázky a policejní komisař, proměněný v medium, psal. Psal podivné klikyháky a mezi ně vkládal slova psaná latinkou. Občas ruplo to v nábytku a v příšerném šeru ozývalo se skřípající pero, jezdící po papíře. Nechal ruku volně běžet a ruka vedená neznámou silou psala, odpovídajíc tak na všechny otázky, týkající se rozluštění všech těch záhad. Pak klesla bezvládně a stůl dal se na pochod. Všichni to viděli, a přece zůstal na svém místě. Klepání ozvalo se na okně. Komisař vzdychl a vzpamatoval se. Klávesy na pianě poznovu zazvučely a pak bylo ticho. Všichni seznali, že spojení s oním neznámým světem zmizelo.

Když zasvítily žárovky, sestavil pracně policejní komisař magnetický raport z neznámého světa a četl; „Nevím ničeho o tom, kdo mě zavraždil. Domníval jsem se, že ho již máte, a proto jsem se o to nestaral. Myslím však, že neznámý vrah neměl nic dobrého v úmyslu, když přišel ke mně do bytu. O mé hlavě nevím ničeho. Nevím, komu náleží nalezený trup. Vím tolik, co vy, a nikdy na to nepřijdeme, kdo je vrah. Německy neznám!“

Nastalo veliké ticho.

„Pánové!“ řekl smutným hlasem policejní ředitel, „nezbývá nám nic jiného, než dát si vyložit karty.“

Hodiny v salonu tiše tikaly a celému policejnímu aparátu bylo do pláče.