Spravedlnost v Bavořích

 

 
Pamatuji se na to, jako by to bylo dnes.

Vyšel jsem za krásného srpnového rána z Höchstädtu nad Dunajem v Bavořích a v kapse měl jsem osm feniků. Přede mnou táhla se silnice, kudy prý šel kdysi svatý Vojtěch z Řezna do Cách. Okolnost ta mně pranic nepomohla a z osmi feniků se ani při této vzpomínce neudělala jedna marka.

A přede mnou silnice běžela dál podél Dunaje a v dálce lemovaly nízké pahorky úrodnou rovinu milého Švábska.

Jaksi strnule díval jsem se na to všechno. Tam za pahorky u Dunaje leží město Dillingen, kde na poště už jistě asi tři dny je pro mne padesát marek a já, místo abych si pospíšil, užíval jsem spokojeného života, chodil po pivovarech, jedl proslulé uzené maso s knedlíkem a zelím, zúčastnil se ve třech vesnicích pěti „rauterei“ a nyní zde sedím u kostelíka s posledními osmi feniky, s natrženým uchem a dívám se na všecku krásu kol.

Naproti mně vystoupil ze zahrady bavorský četník dobromyslného vzezření, bez pušky, jak bavorští četníci chodí krajem a řekl bodře: „Kampak, mladý člověče?“

„Do Dillingen.“

„To je čtyřicet kilometrů.“

„Pětačtyřicet!“ řekl jsem.

„A odtud?“

„Do Ulmu!“

„A z Ulmu?“

„Do Lindavy ve Švýcařích.“

„Nu a směl bych prosit o vaše průkazy - mnoho všiváků dnes chodí po Bavořích!“

Vysvětlil jsem mu, co znamenají mé průkazy, domovský list z rodné obce a asi tři různé legitimace.

Posadil se vedle mne a říkal, že jeden jeho strýc byl také v Chamu, blíže Čech a ten že jednou šel pěšky s procesím Bavoráků na Svatou horu u Příbrami. Četník se měkce rozhovořil o tom, že Čechové mají krásnou Pannu Marii, ale že to stojí mnoho peněz, odtud ze Švábska jít na pouť až do Čech, poněvadž každý člověk na cestě něco sní a vypije a pivo je dnes dražší o dva feniky na mázu. - Mám-li pak nějaké peníze?

Upřímně jsem řekl, že osm feniků, ale v Dillingách na poště že budu mít už jistě přes tři dny padesát marek, a že jdu tedy do Dillingen peníze si vyzvednout.

Četník vstal: „To je, milý příteli, zlá věc, vstaňte, člověče, im Namen des Königs, ihr seid arrestiert wegen Landstreicherei.“

Pak mne vzal za límec a vedl nazpět do Höchstädtu nad Dunajem. Po cestě mně koupil za deset feniků hrušky a říkal mně: „Armer Kerl!“

Ranní ticho panovalo v ulicích městečka. Za hradebním příkopem tyčila se do výšky stará hradní budova. Obešli jsme příkop a octli jsme se před průčelím, kde pod bavorským znakem stálo stručně: „Amtsgericht, Arrest und Untersuchungschaft.“

Starobylým nádvořím, kde rostla tráva, vešli jsme k žalářníkovi. „Vagabund,“ řekl stručně četník.

„Armer Kerl,“ řekl žalářník, „zuj boty a tu máš klíč od skladiště. Musíš jít přes dvůr a nalevo. Tam otevřeš, vezmeš si houni a dřeváky. Po hradě se nesmí chodit v botách. Vrať se brzy, zatím budeš mít polévku, abys se ohřál. Nato tě zavřu a dám ti do cely bibli. Budeš zavřen až nahoře ve věži, poněvadž ostatní místnosti se musí šetřit. Tato budova je totiž na spadnutí. Tak běž!“

Vrátil jsem se za chvíli a pustil se do předložené polévky. Přišla jeho žena a hluboce mne litovala. Ptala se mne, proč jsem netrhal chmel u Norimberku, abych si něco vydělal. Nato mne vedl žalářník po vrzavých, točitých schodech do vykázané cely, nesa za mnou zbožně bibli.

„Čti, armer Kerl,“ pravil, když mne zamykal, „a polepši se!“

Za hodinu přišel opět a přinesl mi džbánek piva. „Pij, půjdeš k výslechu na druhou stranu budovy. Musíš se posilnit!“

Posilnil jsem se a šli jsme.

Napřed dolů k žalářníkovi, kde jsem si musel opět obout boty, poněvadž před amtsgericht nutno předstoupit opět v botách, jak stanoví soudní řád bavorský. Pak mne vedl za límec, jak opět stanoví soudní řád.

Zaklepal a vešli jsme. Znovu zaznělo jedno slovo „Vagabund“ a přívětivý, milý, tlusťoučký pán mně vlídně kynul, vypouštěje oblaky kouře z velké dýmky. Před ním byl džbán piva a hliněný máz.

„Pracovat, milý mladý člověče,“ řekl vlídně, „pracovat s chutí, jít z místa na místo, vydělat si peníze a neopouštět přitom svou vlast. Kdybyste byl hezky zůstal v Čechách, nebyl byste nyní souzen. Abyste však pochopil naše soudnictví jako cizozemec, k tomu není třeba zvláštního nadání. Já jsem amtsrichter a to, co zde vidíte, je amtsgericht, já vás vyslýchám, uvážím, sepíši a v amtsgerichtu také posedíte. Sepsaný protokol o vašem výslechu pošlu poštou s ostatními spisy, které zasíláme jednou týdně na okresní soud v Dillingen. Tam věc pročtou, prozkoumají a poradí se poznovu se mnou, až budou posílat jednou za týden spisy sem k nám na amtsgericht. Zde poznovu vás vyslechnu, sepíši, uvážím a věc se bude docela hladce vyvíjet. Víte přece, že Dillingen je asi pětačtyřicet kilometrů odtud, pošta tam jde jen dva dny. Opět tedy pošlu dodatečné rozklady okresnímu soudu v Dillingen a ten přečte, prozkoumá, poznovu uváží a teprve vám vyměří trest. Ten vám přečtu a vy si jej odpykáte, ovšem že se vám odečte vyšetřovací vazba od vyměřeného trestu.“

Po tomto mnohoslibném úvodu mne vyslechl, uznal všecko a když jsem řekl, že mám v Dillingen peníze, velmi se rozčilil nad mou neopatrností, proč jsem si je nedal zaslat do Höchstädtu. Telegrafovat na úřad poštovní v Dillingen, zdali tam skutečně mám peníze, nemůže a nebude, poněvadž paragraf první zákona o tuláctví, pro který jsem zatčen a vyslýchán, praví, že je vagabundem každý, kdo není domácí, nemá v Bavořích stálého bydliště a v době přistižení nemá obnos tří marek u sebe. Kdyby měl 2 marky 99 feniků, zavřou ho také. Na tom tedy, jak vidět, nezáleží a on nemůže docela nic proti tomu dělat. Zákon je zákon. Věří, že mám peníze v Dillingen, ale nemůže si pomoci.

Tak jsem tedy uvázl zde v Höchstädtu nad Dunajem. Půldruhého měsíce jsem seděl ve vězení, chodě navečer pravidelně s panem amtsrichtrem do pivovaru.

Jedl jsem uzené se zelím a knedlíky a předposlední neděli šel jsem se žalářníkem a jeho rodinou na výlet. Mohl jsem tisíckrát utéci, ale nechtěl jsem je uvést do rozpaků.

Konečně po půldruhém měsíci, kdy jsem ztloustl a prosil žalářníka, aby mně nedávali tolik masa a piva, přišel nález okresního soudu v Dillingen, jímž byl jsem odsouzen ku vězení v době tří dnů pro přestupek paragrafu prvního o tuláctví. Poněvadž pak jsem strávil ve vyšetřovací vazbě 45 dní, které se započítávají do vazby, zbylo 42 dní, za něž obdržel jsem náhradu dle bavorského soudního řádu 1 marku 20 feniků denně, tedy úhrnem 50 marek 40 feniků. Když mně je pan amtsrichter vyplácel, plakal pohnutím a šel mne se žalářníkem a s celou rodinou vyprovodit půl hodiny za město. Pak se ti řádní lidé s pláčem se mnou rozloučili.

Taková je spravedlnost v Bavořích.