Spravedlnost vítězí

Každý člověk ví, že touto druhou spravedlností rozumí se účelná zařízení policejní, celý složitý policejní aparát, a potom dále od stupně k stupni soudy, žalář, šibenice a podobné.

Prvou spravedlností rozumí se pak onen určitý pojem, jenž končí v nejhorším případě suchou novinářskou zprávou, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Pan Vačkář rád přemítá o těchto věcech a nakonec s jasnou tváří pronese vždy onu větu, dokládaje ji vyprávěním tohoto příběhu:

Měl před léty obchod se střižním zbožím v jedné zastrčené ulici, kam málokdy zapadla policejní hlídka. V té době množily se úžasnou měrou krádeže za nocí v obchodech a neminul jediný den, aby někde nebyl smělým způsobem nějaký krám vyloupen. Když těch případů bylo již tolik, že k zapisování stížností bylo by muselo policejní ředitelství opatřiti si zvláštní výpomocné síly, rozhodlo se presidium na důmyslném opatření: že totiž policejní hlídky mají dávati v noci bedlivý pozor na zloděje. Toto jednoduché a účelné zařízení bylo korunováno plným úspěchem. Jednoho dne totiž pan Vačkář pracoval do půlnoci ve svém obchodě na inventuře a po půlnoci vysel z krámu s balíkem kanafasu, který časně ráno měl dodati kterémusi povozníkovi.

Rozumí se, že na ulici, jakmile vyšel ze svého obchodu, jejž opatrně zamykal, byl uchopen dvěma policejními strážníky, kteří před krámem klidně čekali, až vyjde ten, kdo si v krámě v noci svítí. Když jim řekl, že je majitelem tohoto obchodu, dali se do smíchu nad takovou nešikovnou vý-mluvou a vlekli ho na nejbližší komisařství. Policejní strážmistr smál se také jeho nejapnosti a prohlásil, že není příliš vyškoleným zlodějem.

Potom přišel policejní úředník, který jizlivě prohodil: „Že jste tam dělal inventuru? No, to dělají všude, když chtějí něco ukrást!“

„Ale já ji dělal - “ úzkostlivě bránil se pan Vačkář.

„A proto budete taky sedět,“ řekli mu informačním tónem strážníci. Poněvadž byl pak rozkaz, aby všechny chycené zloděje dopravovali hned na policejní ředitelství za účelem měření, fotografování a daktyloskopických studií, sepnuli pravou ruku pana Vačkáře řetízkem s levou rukou jiného lumpa (tak ho titulovali) a hnali je oba na policejní ředitelství.

„Jen tam nekápni božskou,“ radil mu ten druhý.

„To neudělám,“ řekl malomyslně pan Vačkář. (To mu později přitížilo.)

Když ho fotografovali, rozplakal se, museli ho vzíti asi třikrát. Měření jeho lebky vykazovalo nápadnou zločineckou zrůdnost, jak konstatovali hned dle tabulek theorie Lombrosovy. Sklon čela a tvar nosu vykazoval dle druhé tabulky naprostou, degenerovanost, blbost a perversitu. Otisky palce shodovaly se s otisky loupežného vraha Königa z Manheimu (u tohoto byl černý rámeček, poněvadž zemřel rukou katovou před 5 lety). Shodovaly se dále s daktyloskopickými otisky známého mezinárodního podvodníka Rubensteina, kapsáře Futerky, lupiče Zálinského, podvodnice Semerádové a travičky dětí Zinkové.

Když mu to přečetli, propukl u něho nový záchvat křečovitého pláče, poněvadž slýchal, že si nejsou otisky podobny, a jal se křičet, že on není Semerádová ani Zinková.

„To se ještě neví,’’ řekli mu přísně a on dostal záchvat, podobný tanci svatého Víta. Ráno odvezli ho do vězeňské nemocnice, poněvadž byl stižen zánětem mozkových blan, ten starý simulant. V nemocnici dva dny kolísal mezi životem a smrtí, zatím co jeho hospodyně ohlásila na policii záhadný případ zmizení pana Vačkáře. Předložili jí tam jednu z oněch fotografií, kdy ubrečený díval se na policejního fotografa.

„To není on,“ prohlásila hospodyně do protokolu a pevnou rukou také toto prohlášení podepsala. Toho lumpa v nemocnici ani nechtěla vidět.

Zatím se pan Vačkář v nemocnici tak dalece zotavil, že vyslaný vyšetřující soudce mohl mu položití tuto otázku:

„Kam jste ukryl mrtvolu pana Vačkáře, jehož jste zavraždil?“

A pan Vačkář odvětil tupě: „Já se na nic nepamatuju, vašnosti.“

„Jak se jmenujete?“ tázal se dále vyšetřující soudce.

„Já teď nevím. Říkají, že nejsem Vačkář.“

„To také nejste,“ pravil vyšetřující soudce. „Nu, a kolik peněz jste našel v pokladně?“

„Asi třicet zlatých,“ odvětil rekonvalescent.

Vyšetřující soudce odešel. Údaj ten úplně se shodoval s obnosem nalezeným u obviněného v den jeho zatčení, zatím co celá veřejnost se zájmem sledovala denní zprávy o tajemné vraždě muže, který pro ni až do osudného dne nic neznamenal a jehož jméno nyní stalo se známým všude, kam přišly noviny. Podivné bylo, že obviněný chvílemi při jasném vědomí vyšetřujícímu soudci vyprávěl velmi přesné podrobnosti ze života zmizelého obchodníka, takže bylo jisto, že se se zavražděným musil stýkat.

Konečně pozdravil se tak dalece, že mohl býti konfrontován se svou hospodyní, která prohlásila, že toho muže již někde viděla, a dokonce stati před krámem zavražděného. Přišlo ještě několik jiných svědků, kteří též souhlasně vypověděli, že jim toto vyhublé, šedivé individuum připomíná člověka, který stával někdy před krámem zmizelého pana Vačkáře.

Za jasných chvilek obviněného pozoroval vyšetřující soudce, že vrací se ku starému simulování, snad ojedinělému v dějinách kriminalistiky, že jest totiž sám oním zmizelým a zavražděným. Aby ho popletl, dal mu napsati: Jsem Josef Vačkář z Nové ulice. Písmo toto bylo srovnáno s písmem zmizelého v obchodních zápiscích a soudní znalci prohlásili, že písmo toto jest naprosto odlišné od písma obchodníka pana Vačkáře, že nemá ani nejmenší podobnosti jak v tazích, tak i v položení písmen a že okazuje na alkoholika.

Obviněný stával se vždy více duševně otupělým a vyšetřující soudce s radostí pozoroval, že počíná se přiznávati ku svému zločinu, až jednoho dne mohl s největším zadostiučiněním zanésti do protokolu, že na otázku „Komu náležejí šaty, jež jste měl při svém zatčení na sobě?“ odvětil vyšetřovaný: „Panu Josefu Vačkářovi.“

Že v tomto případě mluví pravdu, potvrdila hospodyně i jiní svědci, kteří v těchže šatech vídali choditi pana Vačkáře do krámu a z krámu.

Jednoho dne přiznal se vyšetřovaný, že pan Vačkář má bratra v Uhrách za Nitrou u lesní správy. „Pamatujte,“ řekl soudce významně, „že ho dáme telegraficky povolat a že ho budeme s vámi konfrontovat.“

„Dělejte se mnou co chcete,“ pravil s tupou resignovaností vyšetřovaný, „my se neviděli už dvacet let.“

Za tři dny stál bratr zmizelého tváří v tvář vyšetřovanému, díval se pln údivu na něho po pět minut a pak zvolal objímaje obviněného: „Josefe, kde se to s tebou shledávám!“ A obviněný, smutně se usmívaje, pokrčil rameny a řekl resignovaně: „Ba ne, já nejsem váš bratr, já už nejsem Vačkář!“

* * *

Jeho bratr odpřisáhl však, že je to přece jen Josef Vačkář, soudní lékaři zjistili, že pan Josef Vačkář není úplně duševně zdravý, a bedlivým vyšetřováním zjištěno, že je to přece ten Josef Vačkář, který vyšel tehdy ze svého krámu a jest po tři měsíce u trestního soudu ve vyšetřovací vazbě.

Jeho hospodyně a jiní svědkové počínali chápat toto malé nedorozumění, jež se stalo v zájmu spravedlnosti, a jeden po druhém odpřisáhli, že přece jest to záhadně zmizelý obchodník. Tím odpadlo vyšetřování pro zločin vraždy, kterou měl sám na sobě spáchati, a zbylo pouze vyšetřování pro zločin krádeže onoho balíku, který u něho nalezli. Vyšetřování to bylo však pro nedostatek důkazů zastaveno. Trvalo však dva roky, než v sanatoriu vymluvili psychiatři panu Vačkářovi jeho domněnku, že není pan Vačkář a že někde schoval svou oloupenou mrtvolu.

A když ho po dvou létech jako uzdraveného propustili, pochopil teprve pan Vačkář, že spravedlnost zvítězí prese všechny překážky, a pravdu tuto také všude, kam přijde, a každému, s kým mluví, slavnostně prohlašuje.