Správkyně stravovny

A jako celé zařízení světnice svědčilo o tom, že nábytek jest přenesen sem z lepších místností, o tom svědčilo i vzezření staré Mrázkové, která seděla u kamen.

Dnes v neděli oblékla se do šatů, které na první pohled nehodily se do této místnosti, neboť zapadající slunce, které proráželo malým oknem do jizby, zalesklo se mdle na černých hedvábných šatech staré paní, ale zapadlo rychle, takže jeho světlo nemohlo přelétnouti přes celé šaty.

Když slunce zapadlo, bylo teprve znáti, že hedvábné šaty jsou obnošené, černá barva ošuměla, živůtek vyspravovaný, sukně záplatovaná.

Byly však přes svou obnošenost jedinými pěknými šaty staré paní, která je brala na sebe jenom v neděli.

Stará paní měla jen dvojí druh potěšení. V neděli oblékala se do těch šatů, a v neděli vařila cestujícím tovaryšům lepší oběd a večeři.

Zličanská okresní stravovna, kde stará Mrázková zastávala službu správkyně, stála za městečkem na kopci. Až sem táhly se zahrady, ze kterých od jara až do zimy ozýval se zpěv ptactva, v nějž mísily se hulákání a hrubé zpěvy cestujících tovaryšů, kteří scházeli se ve stravovně.

Za domkem stravovny táhla se žitná a pšeničná pole, mezi kterými zamodrala se v létě políčka lnu a začervenala se a zabělala pole maková.

Silnice, vedoucí kolem stravovny, kroutila se mezi poli a za poli v dálce vcházela do vrchů a zatáčela se bílým obloukem do černých lesů, jimiž vrchy v dálce byly porostly.

Poněvadž tam za vrchy byla nejbližší stravovna a před zličanskou stravovnou musilo se jít k jiné stravovně pět hodin mezi lesy, kde byla na cestě jen jedna dědina, chudá a nepatrná, jejíž obyvatelé i při nákupu každý krejcar dvakráte obraceli, natož aby jej darovali žebrajícím cestujícím tovaryšům, cestující tovaryši scházeli se ve zličanské stravovně v hojném počtu, hladoví a nespokojení. Hulákali a nadávali, že zde v této krajině je to nejmizernější ,,túra“, ještě že babička, jak říkali staré Mrázkové, je uznalá pro chudé vandráky a liší se svou dobrotou od jiných správců a správkyň stravoven, kteří okrádají na stravě cestující tovaryše jak jen mohou.

Stará Mrázková byla dobrou správkyní, ne vůči sobě, ale vůči chudým tovaryšům. Přilepšila jim, kde mohla. Sama ovšem neměla mnoho ze svého správcování, neboť okres platil za stravu pro jednoho vandráka dvanáct krejcarů za oběd a pět krejcarů za večeři, a proto chtěla-li, aby vandráci se najedli, dosadila ročně celých stopadesát zlatých, které dostávala od okresu jako odměnu. A kdyby to bylo možné, snad by nějak na přilepšenou na stravu cestujícím tovaryšům byla proměnila i své právo bydleti v tom malém domku, který obklopen vzadu zahrádkou vypadal tak poeticky a nad jehož dveřmi visela oprýskaná tabule s nápisem Okresní stravovna.

V městečku byl přísný četnický strážmistr, který obcházel celé městečko a považoval za hlavní úkol svého života chytat žebrající cestující tovaryše.

Proto ve Zličanech vandráci báli se žebrati, a proto do zličanské stravovny přicházeli vždy hladoví, kteří hltavě snědli jídlo a kteří snědli i druhou porci, což kromě zličanské stravovny nikde nebylo na jídelním lístku stravoven.

„Nechcete ještě jednou polévku?“ tázala se vždy stará paní, a cestující tovaryši říkali: „Jak by ne, babičko, vaše polévka je skutečná polévka.“

Titul „babičko“, který dávali vandráci staré paní, byl dobře míněný.

Stará paní se pro to nikdy nezlobila a vandráci, kteří navštěvovali zličanskou stravovnu, i daleko odtud leckdys si mezi sebou vzpomínali na babičku ze zličanské stravovny.

Stará paní měla však ještě jednu vlastnost kromě dobroty srdce, totiž tu, že málokdy zažertovala a že ani když vandráci žertovali, třebas i slušně, nikdy se nesmála.

Tak jako v jizbě, kde dnes stará paní seděla, celé zařízení jevilo cosi smutného, i v tváři staré paní byl smutek, který hodil se k jejím obnošeným šatům a k zrcadlu, jehož rám byl začernalý a ve kterém shrbená její postava s vráskami v obličeji a šedivými, řídkými vlasy na hlavě mdle se obrážela.

Smutné ticho zde v jizbě bylo tím smutnější, poněvadž vedle v místnosti, oddělené odtud nízkou chodbou, ozýval se smích a časem i zpěv vandráků, kterým po večeři rozpoutal se jazyk a kteří se před spaním hlučně bavili.

Stará paní zatím přemýšlela a vzpomínala na staré časy. V jizbě počínalo býti šero, večerní šero, ve kterém se rádo vzpomíná na minulost.

Stará paní vzpomínala na svého manžela, který umřel před léty ve Chvalči, v sousedním městě.

Byl to obchodník, který o nic se nestaral než o obchody, ačkoli neměl žádného obchodního talentu; zemřel jako řádný muž a čtvrt roku po jeho smrti upadl konkurs na obchod, jejž byl vyženil věnem se svou paní.

Neměla ho ráda, vzala si ho jen na žádost svých rodičů, počestných měšťanů, kteří viděli ve svatbě jenom obchod. Obchodnická měšťanská rodina nedovedla pochopit, že jejich dcera může míti ráda někoho jiného nežli toho, kterého jí oni vybrali za manžela, poněvadž ten měl v městě dům a několik tisíc uloženo.

Jak je možné, že by jejich dcera měla ráda Josefa, syna zámečnického mistra Kouly, který byl sice hezký hoch, ale měl naději, že zdědí po otci jenom zámečnickou dílnu?

A takový zámečník měl vstoupit v příbuzenský poměr s nimi, kteří byli jednou z nejstarších obchodních měšťanských rodin v městě.

Co na tom, že ho měla ráda, takového chuďasa, který měl stále začernalé ruce od práce.

Musila si vzíti Šrámka a Josef Koula odešel do Vídně. Co se s Josefem Koulou stalo, nedověděla se, jenom slyšela v městě, že prý Josef Koula zpustnul.

A její manžel Šrámek proobchodoval své i její jmění, ale zemřel jako řádný muž, poněvadž jeho obchod udělal úpadek až po jeho smrti.

Známí se postarali o vdovu. Zaopatřili jí správcování ve zličanské stravovně, kam převezla i zbytky nábytku a jediné sváteční šaty.

V jizbě se již úplně setmělo. Stará paní vstala a rozsvítila petrolejovou lampu a opět si sedla na jednu ze starých židlí.

Venku ozvalo se klepání na dvéře. Stará paní šla otevřít. Na chodbu vstoupil vrávoravým krokem nějaký muž. „Prosil bych o nocleh,“ řekl. „Máte pracovní knížku?“ ptala se stará paní. „Mám, é proč bych neměl,“ odpověděl muž opilým hlasem.

„Tak, pojďte sem,“ řekla stará paní a otevřela dvéře do jizby, která byla osvětlena slabým svitem lampy.

Do jizby vstoupil starý muž, vrávoral a strčil do židle, na které seděla před chvílí ve vzpomínkách stará paní.

„Mohl jste přijít dříve,“ řekla, vytahujíc ze stolu knihu, kam zapisovala jména přibylých vandráků.

„Když jsem musil se trochu v městečku posilnit v hospodě,“ odpověděl příchozí a na jeho staré tváři se objevil úsměv, „když tady v té krajině, he, he ...“

Stará paní nasadila si brejle a vzala péro do ruky.

„Tak ukažte pracovní knížku,“ řekla.

„Tady je, je už moc stará,“ řekl vandrák, vytahuje ze záplatovaného kabátu rozbité papíry, „moc tam toho není, že jsem někde pracoval. Vyučenej zámečník, no, v mladších létech jsem raději dělal na stavbách. Tak tady je ...“

Stará paní vzala roztrhanou knížku, posadila se ke stolu a přitáhla blíže lampu. Psala do knihy do rubriky jméno a příjmení: Josef Koula, zaměstnání: zámečník, domovská obec: Chvaleč.

,,Vy jste z Chvalče?“ tázala se třesoucím hlasem.

„Jó, z Chvalče, Josef Koula, zámečník, můj otec měl na náměstí dílnu,“ odpověděl opilý starý muž ...

„A na Šrámka se nepamatujete?“ ptala se dále stará paní tiše.

„I taky,“ odpověděl vandrák. „Šrámek kupec vzal si mou milou za ženu. Proč tak na mě koukáte? Knížka je moje, já ji nikde neukrad. Teď už myslím, že mohu jít spát ...“

„I můžete,“ řekla smutně stará paní, „já vám posvítím ...“

A stará paní vedla Josefa Koulu přes chodbu do místnosti, kde vandráci natažení na slamnících se hlučně bavili, a když zavřela za sebou dvéře, slyšela, jak Koula řekl k vandrákům: „To je divná baba, co?“

Druhého dne po probdělé noci, když vandráci přišli si k ní pro své papíry před odchodem, vzala ze zásuvky poslední korunu a dala ji Josefu Koulovi se slovy: „Tu máte, když jste přišel včera už po večeři ...“

A když vandráci vyšli, dívala se stará paní před dveřmi za nimi, až zmizeli na ohybu bílé silnice daleko v lese mezi kopci, a zašeptala: „Jozífku, Jozífku!“

A vrátila se se zaslzenýma očima do jizby vařit oběd pro vandráky, kteří přijdou před polednem ...