Stará cesta

Tři dni před otevřením nově silnice vykládal starý Babažič Častičovi: „Dobře, že nemusíme přes vrchy vozit. Stará cesta beztoho nestojí za nic. Samé kamení, a když jedeš, div že duši nevytřeseš z těla. A pak pamatuješ se, když pršelo, voda tekla jako potokem po staré silnici. A ta cesta! S vrchu do vrchu, přes kamení, přes klády. Kolem samý les. Přišel vítr, a jeď druhého dne. Tu leží přes cestu jedle, tu zase borovice.“
Částic kýval hlavou a řekl přesvědčivě: „Máš pravdu. Koně se unaví, zpění a správce nadává. Tahle nová silnice je jako mlat. O hodinu bude cesta déle trvat, ale samá rovina. Kopce pěkně objedeš.“ V čeledníku počalo se stmívat.
Oba starci, zaměstnaní jako čeledínové v panském dvoře od svého mládí, zvykli si na tmu, že nepociťovali potřeby rozsvítit. Ostatně, k čemu? Kapusty v míse na lavici nemusili vidět. Měli na tom dost, že cítili její přitrpklou chuť a hořkost spálené jíšky. Zvykli na takové odpadky ze správ-covy kuchyně a těšili se, že teplá kapusta dodá jim aspoň trochu tepla, které rok za rokem víc a více mizelo z jich hubených, starých těl.
Seděli zde na lavici, klepajíce dřevěnými lžícemi do mísy a pomalu pojídajíce kusy špatně vyprané kapusty. Současně nabrali a jako do taktu mlaskali. Kapusta lepila se jim na bezzubé dásně, jedli pomalu a dávali pozor, aby nic neupadlo z jídla na jejich sváteční nohavice, vybledlé během času a na kolenech odřené.
Byli sami v čeledníku. Nedělní večer trávili již kolik let sami. Mladá chasa odešla do vsi.
„Hm, cesta bude teď lepší,“ řekl Babažič, nabíraje kapustu.
„Bude lepší,“ odvětil krátce Částic, polykaje dlouhý kus, který nemohl sežvýkat.
„Až pojedeme po nové silnici, to bude radost,“ začal opět Babažič, „koně budou řehtat.“ Babažič odložil lžíci.
„Vykřiknu hyó,“ pokračoval se zápalem, „a poletíme jako vítr. Nebude se vůz třást. To bude jízda!“
„Jez, ať to nevystydne,“ napomínal Častič, který odložil také lžíci, neboť byl zvyklý, že oba současně nabírali jídlo.
Babažič nabral si kapusty. Totéž učinil Častič. Oba chvíli polykali a mlaskali, až Babažič opět se dal do hovoru: „Ale jezdili jsme dlouho po staré cestě, to jsou leta!“
„Přes padesát let,“ pravil Častič, „začali jsme jezdit mladí.“
„Bylo mně dvacet,“ šeptal Babažič.
„Mně devatenáct,“ podotkl Častič, „jel jsem ponejprv do města na jaře pro železo.“
„A já v letě, asi v červnu! Jel jsem pro dříví na paseku,“ řekl Babažič, odkládaje po druhé lžíci.
„První moje jízda byla pěkná,“ v zamyšlení pronášel Častič. „Stromy byly po dešti ještě mokré a voněly. A tam, kde se jede s kopce kolem kříže, dohonil jsem mladou Žalku. ,Vem mě na vůz,’ prosila. Vzal jsem ji a jeli jsme. Škoda jí bylo, že se vdala za toho Mališku. Bil ji každý den.“
„Jezme,“ vybízel Babažič, „kapusta bude již studená.“
Lžíce zaklepaly a oba starci pustili se do jídla, které přerušil Babažič slovy: „Po staré cestě jel jsem s nebožkou ženou do kostela k oddavkám. Tomu už je čtyřicet let. Kolem bylo všude sněhu. Na silnici, na stromech, na kopcích. Už je tam, chuděra, pod zemí přes deset let.“ Babažič se odmlčel a zahleděl se oknem na .dvůr.
„Bylo tam na staré cestě veselo,“ přerušil Častič smutné ticho. „Vozy jezdily po celý den. Jednou se mně ale tam zabil kůň,“ doložil, chtěje říci něco hodně smutného, „upad a hlavou narazil na kámen. Byl to moudrý kůň, celý šedivý a srsť měl kudrnatou. „
„To byl ten, co nás vezl k oddavkám,“ řekl po chvíli Babažič, „řehtal celou cestu.“
Starý Babažič zadíval se do temna chladné jizby a přimhouřil oči. Viděl starou silnici zasněženou, veselé jitro, vůz, jedoucí s kopce do kopce.
Na voze viděl sebe mladého, vedle sebe svou ženu a šedivý, kudrnatý kůň řehtá vesele a odfukuje bujností.
„Škoda staré cesty,“ pronesl náhle, otevřev oči, „bylo tam pěkně. Teď zaroste travou a zpustne.“
Částic obrátil své vodové oči na Babažiče a polohlasně pravil: „Máš pravdu, proč stavěli novou!“
V míse na lavici hořce páchla kapusta.