Stařeček Jančar |
|
|
|
Žebrák stařeček Jančar bydlel se třemi zloději,
Pustou, Živsou a Kobylkou, a žebrával u kostela,
kam se doplížil se svými dřevěnými nohami. Byl
stižen kostižerem a uřezávali mu kus po kusu obě
nohy, obyčejně na jaře, což ho naplňovalo
nenávistí k lékařům. Proč mu je neřežou na zimu,
kdy trpí nejvíc bídou? Měl by v nemocnici aspoň
teplo, dobře se najedl, ale takhle má neštěstí,
že dochází vždy k amputaci až na jaře. Také je
to dobré, tři měsíce rok co rok trávit v
nemocnici v klidu, kdy nemusíš shánět chleba a
dovolávat se milosrdenství lidského i božího a
za mizerný krejcar říkat „zaplať pánbůh na
stotisíckrát!“; dobré to je, ale na zimu
praktičtější. Najednou ale přestaly stařečkovi Jančarovi nohy bolet. Pln nepokoje odebral se do nemocnice, kde mu oznámili po důkladné prohlídce věc řídkou v dějinách tak postupujícího kostižeru. Sněť kostí zmizela, dřeň se scelila díky loňské operaci. Nemůže být přijat do nemocnice. Není příčiny. Když vycházel z nemocnice, vleka za sebou dřevěné nohy na uzdravených pahýlech, tu plakal a naříkal. Jeho sny o pěkných třech měsících se zřítily. Když přišel domů, vypravoval pln lítosti o svém neštěstí. Už mu nebudou řezat nohy. Pusta byl také rozčílen. Je to darebáctví, takhle zacházet s člověkem, kdy ten čeká na ten odpočinek. Jeho místo u kostela jistě má už, jako vždy, na ty tři měsíce žebrák Kunštát, a to se neví, zdali povolí a pustí Jančara nazpátek. Místo to nebylo výnosné, poněvadž většina lidí dala almužnu hned u vchodu žebravým, modlícím se babkám, které protěžovala kostelníkova žena, ale přece pár krejcarů se sešlo, ostatní na jeho výživu sehnali už zlodějové, jeho spolubydlící, kterým se za to stařeček Jančar odměňoval mravokárným napomínáním. Když přišel Živsa, bylo poznovu mluveno o odmrštěné žádosti Jančarově. Tedy ho uzdravili, holota jedna. „Schválně,“ prohodil Kobylka, „poněvadž je chudák.“ Nebylo v tom nic logického, ale stařeček Jančar popuzen počal spílat lékařům a mluvil o bandě, bez citu s ubohým žebrákem.. Aspoň kdyby Kunštát dal se pohnout a ustoupil z místa, které patří jemu. Vyslovovali o tom pochybnost. Kunštát je churavý člověk, žebrák, a neustoupí teď, když Jančar je zdravý mrzák. A stařeček Jančar dal se do křiku, že už má toho všeho dost. Celý svůj život protloukal se den ke dni. Samá nouze, samý hlad, kromě té doby, co býval v nemocnici. A teď i to sklaplo. Teď jsou ty zbytky noh zdravé, když to nepotřebuje. A jestli ztratí místo u kostela, co si počne? Má ty uzdravené pahýly noh tak malé, že se šourat nemůže někam daleko. Do kostela má pár kroků, a to ho znaví. Psí život! „Tak dělej něco, aby tě zavřeli na pár měsíců, když chceš mít pokoj. Dostaneš postel, dost jídla a vykašleš se na svět,“ řekl Živsa, „naplahočil jsi se dost.“ „To je rozumná řeč,“ pochválil Kobylka, „ať se o tebe stát postará.“ Stařeček Jančar počal hájit svou poctivost. Chce umřít bez trestu a bez žaláře. Pusta na to řekl, že ještě neokradl nikoho o potřebnou věc. Má se to válet doma, tak jim to vzal, když potřeboval peníze. Napřed ho zavřeli pro kus uhlí. Pak už práci nikde nedostal a od té doby krade, ale myslí, že je přitom poctivější než velcí páni, co dělají spravedlnost a mají se při tom dobře. Jančar prohlásil resolutně, že krást nebude. Nevěděli si s ním rady. Hovořili s ním jako se zdravým člověkem, zapomínajíce pro ten okamžik na jeho dřevěné nohy. Konečně řekl stařeček Jančar: „Jakpak mohu krást, já, takový mrzák?“ S tím souhlasili, až na Pustu, který pravil, že se zde nejedná o úspěch, nýbrž jen o pokus, při kterém ho chytí. Pak je to spraveno. Dostane těch několik měsíců, bude v klidu. Jaký teď vede život? Mizerný a bídný, psí a ještě horší. Jančar počal jim vysvětlovat, že touží po klidu, že třebas i někde ve vězení, ale chytit se dát při krádeži, to nikoliv. Ozval se Kobylka: „Nu, stařečku, proveď něco jiného.“ „Co, Kobylko?“ „Nu, moh bys tedy něco říct a šest měsíců máš jistých.“ „Dobře, Kobylko,“ pochválil Živsa, „naučíme stařečka, co má říct, půjde na strážnici nebo k strážníkovi a řekne: ,Tak a tak, pane policajte, tohleto si myslím.’ Nu a pak ho zatknou, přijde do vyšetřovací vazby a pak před senát. Je mrzák, dostane nemocniční stravu. A když ho pustí a svoboda jej omrzí, zas půjde k strážníkovi a řekne: ,Tak a tak, pane policajte, tohleto si myslím.’ “ „To se ví, že neřekneš, stařečku,“ poučoval Pusta, „kdo tě to naučil.“ „Nu tedy, hoši, spánembohem,“ řekl Jančar, „poučte mne, co mám říct, aby to stačilo na šest měsíců. Jaký bídný život vedu na svobodě? Pravdu máte, že lepší pro mne sedět pod věží.“ Počali se tedy radit. „Za tohle, co povídáš, dostal by jen tři měsíce, to není tak zlé, Pusto,“ hádal se Kobylka, „musí říct tohle ...“ „To nestačí ani na pět měsíců,“ odporoval Živsa, „ať řekne tohle a přidá k tomu Kobylkovo. Stařečku Jančare! Tedy půjdeš a řekneš ... Rozumíš? Nespleteš si to? To vystačí na šest měsíců. Víc ti nedají, poněvadž nejsi trestán. Pamatuješ si to?“ „Opakujte mi to,“ prosil Jančar, „má ubohá hlava, do té to leze pomalu. Snad to nezapomenu, hoši, do rána.“ Než usnul, vyzkoušeli ho a ráno také. Naučil se tomu nazpaměť ... A tak stařeček Jančar, aby jednou za svého života mohl si na šest měsíců odpočinout, spáchal ráno před nejbližším strážníkem zločin urážky Jeho Veličenstva. A soudní referáty vylíčily ho jako lotra ... |
 |
|
|