Šťastný domov

I

Šest let snaží se v Čechách Šimáčkův Šťastný domov učinit každou domácnost spokojenou, každé manželství klidným a šťastným. O tom jsem se přesvědčil sám.

Nepostrádatelné pokyny pro každou domácnost vyřítí se každých čtrnáct dní z administrace v Jeruzalémské ulici, šíříce všude štěstí. Pokud se mne týče, plakal bych.

Manželka svěřila mně týden po svatbě sladké tajemství, že odbírá Šťastný domov. „Právě přišlo dnes číslo, jsou tam velice důležité pokyny. Uvidíš, že mnoho získáme, budeme-li se říditi dle něho.“

Když jsem se vrátil domů, panoval zvláštní ruch v kuchyni. Žena s očima zářícíma štěstím vyšla mně vstříc a volala: „Podařilo se to!“ Vzala mne za ruku a vedla do kuchyně. „Udělala jsem to přesně, jak je to napsáno ve Šťastném domovu. Polila jsem brazilské ořechy vařící vodou a ponechala v ní patnáct minut, pak se dají jádra lehce vyloupnout.“

Měla nehoráznou radost.

„Ale drahoušku, co ti napadlo kupovat brazilské ořechy, kdopak je jí, copak je potřebujeme?“

„Ty hlupáčku,“ pravila žena, „tady stojí černé na bílém: „Polejou-li se brazilské ořechy vařící vodou. Můžeme je také máčet po 5 až 6 dnů suché ve vodě: Pojď dál a uvidíš, že tvoje žena nezahálela.“

V ložnici bylo cítit kafr. „Vyleštila jsem podle pokynů ve Šťastném domově postele kafrovým olejem.“

Zpozoroval jsem, že bílé postele z javorového dřeva touto procedurou zčernaly. „Ale vždyť jsou černé,“ namítl jsem.

„To nevadí,“ pravila sladce, „ve Šťastném domově jest rubrika Hovorna pro odběratelky časopisu, kde obdrží tazatelka odpověď z kteréhokoliv oboru práce a vědění. Optám se, jak lze zčernalý nábytek opravit. Dnes už mně odpověděli v té rubrice na můj dotaz o původu prstenu. To ti přečtu: „Prsten (J. H. v K.) sloužil mnohem dříve k přikrývání lidského těla nežli oděv...“

Udělalo se mně špatně a lehl jsem si na otoman.

Zatím drahá žena nelenila. Dle pokynů, obsažených v posledním došlém čísle Šťastného domova voskem a solí snažila se vyčistit rez na cihličce, kterého tam nebylo. Namočila mně suché boty do petroleje, aby změkly, polila si ruce inkoustem, aby mohla šťávou ze zralých hroznů tyto inkoustové skvrny odstranit a sháněla se po červeném víně, poněvadž chtěla zkusit, zdali opravdu zmizí skvrny po červeném víně z prádla, když se toto namočí na den do kyselého mléka a pak vypere vodou.

Konečně přinesla služka červené víno a drahá neúnavná ženuška polila mou košili červeným vínem a máčela ji v kyselém mléce.

Pak vyvařila kartáčky na zuby, poněvadž mezi různými pokyny stálo: „Vyvaříš-li nový kartáček na zuby, udržíš jej delší dobu.“ Bohužel vrátila se s holým držátkem. To nejdůležitější, štětinky, vypadaly ve vařící vodě. Samo sebou se rozumí, že mně vytkla, proč kupuji padělané zubní kartáčky.

Pak počala manipulovat s budíkem přesně dle pokynů ve Šťastném domově, kde bylo vysvětleno, že vaří-li se vejce, má se natáhnout budík na určitou minutu, když spustí, jsou vejce uvařeny.

Bavila se tak hodinu. Pak mně začala vytýkat, že jsem do domácnosti nepřinesl žádných držátek na zboží, že mohla z nich zhotovit kozlíčky na příbory, slánky a podobné pěkné věci, jako to už udělalo mnoho odběratelek Šťastného domova, čímž zajisté se docílí, že v takové domácnosti, kde využitkují tak krásným způsobem držátek na zboží, panuje naprostá spokojenost a blaženost.

„A tohle také zavedu,“ pravila a podala mně zatrhnutý článeček v novém čísle: „Jak učím kuřáka spořiti. Můj muž kupuje doutníky v krabici po 100 kusech. Kdykoli takovou krabici koupí, vezmu jemu nepozorovaně z každé vrstvy 3-4 doutníky, které uschovám. Když pak mu doutníků v krabici ubývá, tu mu z uschovaných 1-2 nazpět do krabice přidám. Tím způsobem vydrží bednička doutníků mnohem déle.“

Samo sebou se rozumí, že celý večer věnovala Šťastnému domovu. Vyrobila prkénko na krájení salámu, dřevěný rámek na sušení vlněných punčoch a konečně věšák na princesový úbor. Poněvadž však princesový úbor neměla, chtěla, abych jí jej koupil.

Nato natřela koš na prádlo bílou fermežovou barvou a nesla ho kolem mých černých šatů, které právě služka kartáčovala a plna radosti se vrátila se zprávou, že ihned napíše dotaz redakci Šťastného domova, jakým způsobem zmizí bílá fermežová barva z černých šatů.

„My odběratelky,“ pravila, „pracujeme jedna pro druhou. Každý zodpovězený dotaz jest pro všechny čtenářky nenahraditelným prostředkem, jak učiniti domácnost šťastnou. A my musíme býti hodně šťastni. Zítra mně pomůžeš vyzdobit záchod, jak je v tomto čísle navrženo. Polepíme stěny černými a bílými čtverci z tvrdého papíru.“

Na noc pak musil jsem obléci vestu, poněvadž v článku „Pravá míra otužení“ stálo, že veliký anglický hygienik Herbert Spencer spával ve vestě.

Ve tři hodiny ráno probudil mne budík. „Musíme vstávat,“ pravila žena. „Četla jsem, že nejlépe se duševně pracuje od tří hodin ráno do sedmi. Šťastný domov vypsal cenu tří set korun pro tu odběratelku, která podá nejlepší recept, jak využitkovati zbytků z kapounů a slepic. Pomoz mně přemýšlet.“

V šest hodin mně řekla, že jsem blbec, poněvadž koukám už tři hodiny do prázdna a nic mě nenapadá. Od šesti do půl sedmé vykládala mně, že celé folianty trestní vypravují o morální bídě a nejhorších zločinech mužů. Žena inteligentní, s mravní silou, nikdy není tak darebná a bídná jako muži a přece si muž stále osobuje právo býti neobmezeným vládcem, jehož vůli, třeba nespravedlivé, musí se žena podrobiti a žena taková ubohá.

Mluvila půl hodiny, že cítí jasně, jak se na ženě prohřešuje celá lidská společnost, ukládá-li jí mlčeti a trpěti. Sama jsouc, volila by raději smrt, než takový život, ale pomyšlení na děti brání jí zbaviti se rázem svého trápení.

„Ale vždyť nemáš děti...“

„To je jedno a do toho ti nic není,“ odpověděla rozhodně, „vy muži nic neumíte, než nás ženy sužovat. Ženy nemají nikde zastání, žádný zákon je nechrání a jsou vydány zcela v plen svým trýznitelům. Ach, jak budu ráda, až budeš pryč. Překážíš mně, musím vybrat ze Šťastného domova, co mám dnes zvláštního uvařit.“

„Ale drahoušku,“ řekl jsem nesměle, „nemusilo by to být snad zvláštní, třeba jen něco obyčejného.“

Ani neodpověděla.

Celé dopoledne vyvstávaly před mým zrakem hrůzné obrazy prapodivných, kombinovaných jídel. Zaraženě vstoupil jsem v poledne do dveří našeho bytu.

Ženuška políbila mne upřímně a s tváří, z níž vyzařovalo štěstí, pravila vítězoslavně: „Dnes máme řízky skopové, z hovězího napodobené, nadívané napodobenou vlašskou pikantní zavařeninou zeleninovou. To je z nových předpisů z minulého čísla.“

Bylo to dobře napsáno, ale nebylo to k jídlu. Svou porci dal jsem do misky pro našeho psa. Čichl k tomu, svěsil ohon, zalezl pod skříň a vrčel.

Drahé ženušce bylo též špatně a poslala mne pryč, že si lehne.

Když jsem se večer vrátil, nalezl jsem v jídelně tři, v předním pokoji dvě a v kuchyni stála u jedné bedny má drahá žena a řezala pilkou prkna z jiné bedny.

„Čekám na tebe,“ pravila vlídně. „Ve Šťastném domovu objevila jsem, jak každá šetrná hospodyně může ze starých beden sama zhotoviti si postel pro služku. Když jsi odešel, prodala jsem služčinu postel truhláři a nakoupila za to bedny a truhlářské nástroje.

„Ach bože, bože! Toto píši z turecké Soluně, kam jsem utekl před Šťastným domovem, jenž má za účel učinit každou domácnost šťastnou a spokojenou.

II

Uprchnuv tedy před Šťastným domovem, který přináší domovům štěstí, do tohoto města, byl jsem úplně šťasten a blažen, ačkoliv právě tam vraždili křesťany.

Šestkrát jsem s námahou utekl před krvelačnými mohamedány, ale to zdálo se mně rozkoší vůči tomu, být bezprostředním svědkem ničivé působnosti Šťastného domova.

Šest neděl žil jsem tak v úplné blaženosti, když vtom obdržel jsem psaní od své ženy.

Bylo zářící, plné laskavosti. Psala mně, že zatímco jsem se odebral do Turecka, seznala, že bez Šťastného domova byl by život holou pouští. Vím-li, co jest „Nurso“. „Nurso“ toť samovařící přístroj v kruhu rodinném, který dostane jedna z předplatitelek úplně zadarmo. Pak nepotřebuje kuchyň a tu již dala předem zbořit kamna v kuchyni, poněvadž když vyhraje, „Nurso“, bude tam stát ten přístroj. „Nurso“ je víc než kamna. „Nurso“ znamená štěstí. Představuje si, jak já budu v „Nurso“ vařit a jak budeme mít uprostřed sebe ten samovařící přístroj, takže budeme úplně šťastni.

O mém náhlém odjezdu zpravila hned redakci Šťastného domova a oni jí ze soucitu zaslali 20 druhů semen na zeleninu a 20 druhů na květiny a v listárně redakce jí odpověděli, aby si koupila časopis Šimáčkův Čtverlístek.

Dopis byl psán velice něžně a v druhé půli byla vyslovena prosba, abych vypátral a jí zaslal nějaký recept na přípravu pravého tureckého pilafu, který ona uveřejní v Šťastném domovu, aby i ostatní čtenářky byly hodně šťastny.

To bylo první přání, druhé bylo, abych vypátral turecký jídelní lístek na 365 dnů v roce pro skromnou rodinu tureckou. Pak byla třetí prosba, abych jí poslal nějaké zbytky tureckých látek, že si z nich chce dle návodu v posledním čísle Šťastného domova udělat hadry na utírání zrcadel.

Čtvrtá a poslední její žádost dýchala onou upřímností, která mne zahnala až sem do Turecka. Psala, abych prostřednictvím rakousko-uherského konsula v Soluni pokusil se vymoci na turecké vládě, aby tureckým ženám bylo dovoleno vydávat pro sebe list na způsob Šťastného domova. Ona sama že se pokusí sdělit tyto své myšlenky písemně na zdejší konzulát a doufá ve veliký úspěch. Psaní končilo sdělením, že dle rady, poskytnuté jí v listárně, upotřebila velice prakticky mé nové letní šaty, které jsem měl dvakrát na sobě. Rozpárala je, rozstříhala a ušila z nich tři páry dětských kalhot, které zaslala do redakce Šťastného domova s prosbou, aby byly dány tomu hodnému hošíkovi, který svým vlivem přiměje otce, aby mamince předplatil Šťastný domov.

Na konci stály verše:

„Ó, Šťastný domove!

Nás pod ochranu svoji vem,

jak matka dítě v loktech chová vždy znova,

buď Lásky šťastným domove...

Po přečtení toho jsem plakal dlouho do noci.

Za čtrnáct dní nato byl jsem zavolán na rakouský konzulát. Konzul, velice příjemný pán, ukázal mně předně na konzulát zaslanou petici, podepsanou sto padesáti předplatitelkami Šťastného domova, aby turecká vláda nebránila tureckým ženám číst Šťastný domov.

„Pak přišel,“ pravil velice smutně, „jeden ročník na ukázku. Má paní má kuchařku Češku a ta zabrala se předevčírem do čtení a dnes je z ní úplný vrták. Pojďte se na ni podívat, co vyvádí.“

Šli jsme. Vchod do kuchyně byl ověnčen růžemi a v této girlandě byl zhotoven tento nápis neumělou rukou na tvrdém papíru: „Šťastný domov přináší konzulátům štěstí.“

Uprostřed mnoha beden seděla má krajanka, která chtěla i zde vybudovat štěstí od základů a štípala právě nějakou lavici.

„Pst!“ pravila, kladouc si prst na rty. „Jen tiše, aby se Šťastný domov nezlobil, že ho rušíte v práci. Z těchto beden udělám, jak to chce Šťastný domov, moderní a vkusný kuchyňský nábytek. Chcete vidět mou hlínu?“ Ukázala na velký kopec hlíny v rohu. „Z toho budu zhotovovat dle Šťastného domova pro tento dům hrnce a jiné kuchyňské nářadí.“ Chytila mne za ruku a volala, blýskajíc očima vášnivě: „A viďte, že pak budeme šťastni, hodně šťastni.“ A držíc mne za ruce, deklamovala ta dobrá, popletená duše: „Chtěl byste, aby vaše štěstí bylo trvale zabezpečeno, aby nikdy ničím nebylo zkaleno, naopak aby stále a do budoucnosti, čím dále tím více na vás rozlévala se záře štěstí a spokojenosti v plném jasu? Odebírejte Šťastný domov!“

Utekl jsem odtamtud a druhého dne svou krajanku, sotva jsem se probudil, nalezl jsem za dveřmi.

Vlekla s sebou kus stromu. „Přináším vám,“ pravila, „to dřevo. Z tohoto dřeva můžete si udělat věšák, jak to stojí v 16. čísle Šťastného domova. Koupíte si věšák někde u obchodníka a dle toho zhotovíte si sám druhý a první prodáte, nebo z něho zhotovíte vkusné podstavce pod nohy ke skříním...“

V tom okamžiku uzrál ve mně pevný úmysl, že otrávím celou redakci Šťastného domova, a orientálním vlakem vracel jsem se ještě téhož dne do Prahy.

III

Když jsem se vrátil ze Soluně domů, čekalo mne velké překvapení. Salón byl bez nábytku, úplně bez nábytku a ten krásný černý nábytek v mé nepřítomnosti má dobrá žena prodala.

Se zářící tváří ukázala mně různé malby po prázdných stěnách, kterými nahradila velice vkusně, jak tvrdila, jednotlivé kusy nábytku. Dala si záležet, aby velké trymó namalovala věrně, podobně i pianino, takže uchvácen, musel jsem si sednout na zem.

„Dle Šťastného domova máme ozdobovat svůj příbytek,“ pravila pevným hlasem, „a řekni mně, nevypadá-li tento namalovaný stůl lépe než skutečný?“

Svalit se z něčeho bylo holou nemožností a proto jsem se jen položil na podlahu. „A proč, drahoušku, jsi prodala tento nábytek? Stálo to snad také ve Šťastném domovu, že v salóně nemá být nábytek?“

„Ty hlupáčku,“ pravila, „nábytek jsem prodala jen proto, abychom mohli být hodně šťastni, abychom měli svá vlastní párátka, víš, párátka své vlastní výroby. Četla jsem v Šťastném domovu, že pečlivá hospodyňka, aby ušetřila peněz, má si sama vyrábět párátka. Takové párátko, zhotovené její ručkou, činí jejího manžela šťastným a spokojeným po každém jídle a z takového párátka dýše to pravé rodinné štěstí, které chce Šťastný domov. ‚Z párátek doma zhotovených rozlévá se záře štěstí a spokojenosti, byt novomanželů naplňuje se jasem a usměvavým klidem, který zušlechťuje.‘ Obrátila jsem se tedy k redakci Šťastného domova s dotazem, jak se párátka doma vyrábějí. Dostala jsem odpověď, abych si koupila publikaci Šťastného domova: Domácí dílnu. Koupila jsem tedy dva ročníky, poněvadž se knihy nemají dle Šťastného domova kupovat jen po jednom exempláři, neboť jest to nevážnost k duševní práci. Vždyť, můj hlupáčku, i těch obyčejných sirek kupujeme několik balíčků najednou. V Domácí dílně jsem našla pokyn, že o výrobě párátek lze se dočíst v jiné publikaci Šťastného domova, v Domácím vševědu a ten stál 30 korun. V Domácím vševědu našla jsem poznámku, že párátka jsou obyčejně ze dřeva a o jich výrobě že možno se dočíst v některém z minulých ročníků Šimáčkova Čtverlístku. Koupila jsem tedy Šimáčkovy Čtverlístky a tam jsem se dočetla, že tedy možno párátka vyrábět doma pomocí patentovaného strojku, který lze obdržet u firmy Coudrine Fréres v Luzernu ve Švýcařích a že možno též je vyrábět jen pomocí obyčejného nože. Dle Šťastného domova vím, že strojní výroba přijde mnohem laciněji, i objednala jsem si stroj. Stál 480 franků. Kde jsem však měla vzít peníze? Prodala jsem tedy nábytek ze salónu a tvou knihovnu, poněvadž potřebovala jsem mnoho peněz na lipové dříví a na vodní motor ku hnaní stroje. Ze Šťastného domova vím, že nákup má se díti ve velkém a proto jsem si dala práci a koupila dvě staleté lípy na Šumavě, dala porazit, rozřezat a odvézt do Prahy. A nyní slyš! Až do dneška vyrobila jsem 8 miliónů párátek, které jsem složila do sklepa a do kůlny ve vedlejším domě, kterou jsem najala nahodile za velmi levný peníz. Dva milióny párátek věnovala jsem Šťastnému domovu pro tu odběratelku, která podá nejlepší recept na bramborové lívance. A my máme teď doma 6 miliónů párátek na zuby, viď, že budeme teď šťastni, hodně šťastni a že se ti bude doma líbit a neodjedeš mně nikam do Turecka.“

Byl jsem tak šťastným, že jsem z toho padl do mdlob. Probudil jsem se v sudě od kyselého zelí.

Když jsem z něho vylezl, pravila mně má pečlivá žena, že ve Šťastném domovu kdysi stálo, že výpary z kyselého zelí brání mdlobě. Šla tedy dolů a koupila tam prázdný sud od zelí.

„Co bude teď se sudem?“ tázal jsem se.

„Teď sud buď dáme do domácí lékárničky, nebo ještě lépe, podívám se do některého ročníku Šťastného domova - hned jsem tady.“

Vrátila se s ročníkem od loňska a četla: „Pilná hospodyňka dovede i ze sudu od zelí učinit pravý zázrak. Stačí k tomu jen trošku píle a obratem ruky utvoří z takového sudu kočárek pro děti...“

Musil jsem na chvíli zase strčit hlavu do sudu.

„Lépe se ještě na kočárek pro děti hodí sud od petroleje,“ četla má drahá žena, „neboť se v něm nedrží štěnice. Vidíš, my tedy musíme mít děti.“

Tak jsme tedy dělali, jak to chtěl Šťastný domov. Trávili jsme tak čas až do večera, kdy mne ženuška odvedla do jídelny, kde mně předložila půl uzenice a asi za 0,2 haléře chleba.

„Ve Šťastném domovu stojí,“ pravila, „že se má jíst před spaním velice málo a po jídle že se má člověk proběhnout, nejlépe že je vykonávat horské túry. Nemá-li však člověk možnost lézti po skrovné večeři do hor, stačí též, leze-li po domácím žebříku.“

Odvlekla mne do kuchyně. Tam byl ke stropu připevněn důkladný žebřík.

„Žebřík ten jsem zhotovila sama dle receptu ve Šťastném domovu. Koupila jsem z dražby čtyři staré skříně a z těch jsem to stloukla dohromady.“ Její oči zářily blažeností. „Také máme činky, abych však je nemusila kupovat, neboť šetrná hospodyně nerada vyhazuje peníze za věci, které si může zhotovit sama, slila jsem je z tvých starých cínových džbánů po babičce.“

Z toho mne rozbolelo okolí žaludku a musel jsem utéct na záchod, kde mě překvapila jeho nádherná výzdoba. Ruka mé ženy vyzdobila tento záchod dle hesla „Zdobte své příbytky!“ skutečně báječně krásně a ladně.

Zadní stěnu záchodu vyplňovala tato krásná báseň:

Tichounce, tiše, samo k duši

se v lásce štěstí přihlásí,

ráj blahý člověk v ňadru tuší

a modlitbu ret šeptá si:

Ó, drahé kouzlo domova,

kéž lásky svaté požehnání tě chrání,

všech bouří zlých tě povždy uchová.

Ó lásko, bdi nud tímto prahem,

by zloba nevstoupila naň,

nám v žití radostném a blahým

náš domov šťastný tady chraň!

Žena se dobyla za mnou na záchod, či spíše do toho chrámu umění, který byl vyzdoben perským kobercem z vyprodaného salónu.

Ne, to nebyl záchod, to byl šťastný domov v pravém slova smyslu, to bylo ideální sídlo šťastného člověka, který zde může nalézt jas a vzdělati svůj estetický vkus.

„Ozdobujme své záchodky,“ řekla žena, „tak stojí v minulém čísle Šťastného domova, neboť na záchodku tráví člověk jednu šestnáctinu svého života, to znamená dle Šťastného domova, že dosáhne-li člověk věku 80 let, sedí na záchodě pět let a těch pět let měl by prožít v nějaké díře, o kterou nikdo nedbá a kteráž doba jest s to zničiti jeho vkus? Záchodek má být pečlivě upraveným koutkem, ze kterého by dýchalo to pravé domácí štěstí, jaké chce Šťastný domov.“

Nesmíte se tedy divit, že jsem v té krásně ozdobené místnosti proseděl celou noc.

IV

Ranní slunce nalezlo mne tedy ještě v onom prostoru. Prošlo do tohoto idylického koutku oknem polepeným papírem, který rozdělen v pestrobarevné čtverce propouštěl sem slunečný jas pestrými pruhy světla jako do gotické katedrály a to slunce opřelo se svými paprsky právě na vnitřní stěnu dveří záchodu, kde viselo „Deset rad Šťastného domova pro štěstí v manželství“

Nastával pro mne nový den s novými útrapami, den plný zoufání.

Bylo právě pondělí a stejně mohl jsem beznadějně zvolat: „Tenhle tejden pěkně začíná!“ jako onen ubohý lotr, kterého v pondělí věšeli.

A také jsem to zvolal, když opustiv k sedmé hodině svůj azyl, našel jsem na stole v jídelně místo snídaně pořádný kus ledu a svou ženu nalezl jsem stejně energickou jako včera. Před ní - jak se samo sebou rozumí - byl rozložen Šťastný domov.

„Budeme,“ řekla beze všeho uvítání, „nyní polykat kousky ledu na lačný žaludek, toť jediný prostředek aby si člověk uchoval veselou mysl po celý den. Čti!“

Na otevřené stránce časopisu byl článek Proč eskymácké ženy nikdy nepláčou?

„Poněvadž, můj hlupáčku, každé ráno polykají kousek ledu. Kdybys článek četl, seznal bys, jak eskymácká žena žije spokojeně proti nám. Ona ví, že vzala si jen muže a nikoliv nadčlověka a po sňatku zapudí hned jakoukoliv myšlenku, že za jiného se mohla vdáti lépe. Z lásky k muži snaží se eskymácká žena odložiti všechny chyby a nepřesvědčuje nikdy slzami, nýbrž důvody a nikdy neučiní si ze svého muže svého velitele přílišnou ústupností. Jaká to krásná slova! Kéž by i u nás v Čechách ženy konečně pochopily, že mají též právo pracovat po boku muže, který se nikdy nestane jejich velitelem. Bohužel, my ženy jsme doposud příliš povolnými, jsme ubohými trpitelkami, náš osud je smutný úděl otroka a tím jsme samy vinny svou ústupností. Ale ode dneška neustoupím ani na krok od svého přesvědčení a nedám se znásilňovat tebou nebo obmezovat v čemkoliv.“

Ubohá trpitelka nacpala mně kus ledu do úst a asi tak, jako když husu cpeme šiškami, vměstnala do mého „volete“ ten kus zmrzlé vody, divže jsem se nezadusil.

Pak odešla do kuchyně a vrátila se s miskou syrových bramborů, rozřezaných na plátky, posypaných solí s rozetřeným česnekem a nějakým odvarem v čajové konvici.

Podivnou kouřící tekutinu nalila mně do šálku a vysvětlila: „Teď budeš pít čaj Šťastného domova, na jehož vynalezení obdržela jsem v tvé nepřítomnosti první cenu, a to elegantní kuchyňské váhy, takže máme dnes dvoje. Čaj ten způsobil velkou senzaci a pije se všude, kde se chce ušetřiti peněz za snídani. V každé rodině snad mají za oknem fuchsie, čaj se tedy skládá z fuchsiového usušeného listí a obyčejného sena, které může každý na ulici si utrhnout z kolemjedoucího vozu se senem, aby měl štěstí a snídani. Kvůli chuti přidává se do tohoto čaje tymián nebo bobkové listí, skořice, hřebíček, a kvůli úspoře cukru sladí se melasou. Jest to velice výživné a působí dobře na oběh krve. Také se dá zlepšit jeho chuť listy břečťanu, nebo ještě lépe květem magnólií. Kvůli barvě přidává se do něho slupka z cibule a komu je cítit z úst, něco kmínu. Kdo trpí nespavostí, tomu se vaří s višňovými stopkami. Jest to univerzální čaj a bude ti jistě výborně chutnat.“

A také mně chutnal, jenže asi tak, jako kdybych padl ústy do hnojnice.

„A co je s těmi plátky syrových brambor?“ tázal jsem se, když jsem se vzpamatoval. „Ty si mám dát teď na břicho na způsob křenových placek?“

Dala se do smíchu. „To budeme přece jíst, ty hlupáčku! To jsem četla v loňském ročníku, že to jedí k snídani černoši na ostrově Haiti.“

„Aby byli veselí?“

„Ale ne, ty jsi hloupý až hrůza! Aby nedostali zimnici a snášeli lépe podnebí.“

Abych tedy i já snesl útrapy podnebí, snědl jsem asi jeden koláček a polilo mne takové horko, které bylo rychle vystřídáno pocitem strašlivé zimy, že jsem se začal klepat a třást jako pes, který spadl v zimě pod led.

„Dám ti likér Šťastného domova,“ řekla žena, přičemž poznamenala. že vypadám tak blbě, jako nejzpustlejší kretén na světě.

Nežli jsem se napil, vysvětlila mně, že likér Šťastného domova si hotoví každá pečlivá hospodyňka doma sama. „Vezme se zeměžluč, ta se povaří v černé kávě, odvar přeleje se přes listí levandule a sušené hříbky. Dá se to vařit asi hodinu a přidá na každý litr gram čištěné sody a do všeho rozmačká osm citrónů. Litr odvaru se smíchá s litrem rumu a osolí.“

Nalila mně toho skleničku a jakmile jsem to se zavřenýma očima spolkl, pocítil jsem, že mně můj žaludek chce vyskočit ke stropu. Opustit tak věrného přítele bylo by neodpustitelnou zradou a proto jsem vyskočil s ním a zůstal vězet v rabicové stěně, která dělila jídelnu od kuchyně.

Má dobrá energická žena neztratila duchapřítomnost. Odběhla do kuchyně, aby se mnou mohla lépe mluvit, poněvadž půl těla s hlavou bylo v kuchyni a jedině zadní část mé osoby posměšně hleděla na láhev likéru Šťastného domova v jídelně.

Dobrá žena objevila se též výtečnou a starostlivou hospodyní. Předně se mne zeptala, zdali mně nepraskly šle. Řekl jsem, že nevím. Řekla, že jestli se tak stalo, že mně zhotoví šle z mé barevné vesty, nebo ještě lépe z koberce, to že jsou pevnější.

Pak listovala v Domácím vševědu, až našla heslo „rabicové stěny“.

Měli jsme oba velkou radost, že oprava rabicových stěn nevyžaduje velkého nákladu, ale o podobné situaci, ve které jsem se nacházel, nebylo v Domácím vševědu zmínky, podobně jako ve Šťastném domově. Stálo tam jen, že se velké hřeby nesmí zatloukat do tenkých rabicových stěn.

Spustila nyní hrozné výčitky, když přečetla tu větu. To však na mé situaci ničeho nezměnilo a ona konečně počala uvažovat, jak by mne vysvobodila. Pravila, že chápe ohromnou cenu společného života, ale co by to bylo za společný život, kdybych já místo po jejím boku vězel i nadále v rabicové stěně. Chce žít uvědoměle dny štěstí a jasu, které i mně budou posilou ve dnech šera a neštěstí.

Počala zčistajasna deklamovat: „Uvědom si jasně práva a povinnosti k sobě, rodině a světu, žij dle nejlepšího svého přesvědčení! Připrav se náležitě k mateřství. (Ve mně hrklo. Ještě to ke všemu!) Připrav se k mateřství jak po stránce zdravovědné, tak výchovné. Největší štěstí života spatřuj ve svých dětech a ve vychování jich tak, aby byly lepší, dokonalejší a šťastnější, než jsi ty sám.“

Pak prohlásila, že se jde obléknout, že vyhledá majitele domu, že promluví se svým otcem, zdali by tento dům nekoupil a že pak ho přemluví, aby ho dal zbourat a tak mne vysvobodil.

Pak zase měla jiný plán, že si vymůže na policii svolení k nákupu dynamitu a že mne dá odstřelit. Měla vůbec jeden plán rozkošnější než druhý. A nakonec prohlásila, že půjde do redakce Šťastného domova optat se o radu.

Oblékla se a odešla. Byla to trapná chvíle, která stávala se tím trapnější, čím její návrat přestal být chvílí a prodloužil se na hodiny. Naštěstí počal v mých útrobách pracovat čaj Šťastného domova a ten bramborový koláček s česnekem a snad i ten likér.

Měl bych se vlastně stydět o tom psát, ale ještě dnes mám takovou radost z toho, že to musím napsat. Budiž k mé omluvě řečeno, že jsem byl v bytě úplně sám, tedy že jsem se neprohřešil proti společenskému tónu a jestli jsem se i neslušně zachoval, budiž mně to prominuto, neboť to mne vysvobodilo z mé velice nemilé situace. Člověk by nevěřil, jak často nepatrná detonace stačí, aby rabicka spadla. Slušné to tedy ode mne nebylo, ale po té detonaci, ne větší než kdyby se vystřelilo z malého hmoždíře, povolila stěna a zřítila se a já s ní. Byl jsem osvobozen a odběhl do jídelny otevřít okno. Jak jsem vykoukl z okna, spatřil jsem svou drahou ženu, která když mne uviděla, zatvářila se kysele.

Když přišla nahoru, řekla, že to je ode mne nehezké, že vymohla ve Šťastném domovu uspořádání ankety „Jak odstranit zaražené předměty z rabicové stěny“.

Řekli jí, že případ je velice interesantní a že anketa je mnohoslibná. Ovšemže neřekla, že v té rabicové stěně vězím já, nýbrž že náhodou do té rabicové stěny zapadla její tchyně, která tu byla na návštěvě. A tu jí v redakci řekli, aby i za cenu sebezapření hleděla udržet mír a shodu s příbuznými svého muže. Jmenovitě aby se snažila chovati v úctě a lásce jeho matku, která jí jej vychovala a milovala dříve než ona. Nachází-li se tedy jeho matka v rabicové stěně zaražená, tu že má ji s největší šetrností ze stěny vytáhnout pomocí hasičů.

Pokračovala, že nemohla mluvit o mně, poněvadž by se snad mohli domnívati, že jsem to vyvedl z opilosti. Sedla si ke stolu a naříkala, jak je nešťastná, když má muže opilce, který skočí do rabicky. Při zdravém rozumu že jsem to nemohl udělat, že jsem pomatenec, blázen, šílenec a že měla dříve ještě před svatbou vyzkoumati a vyzkoušeti mou povahu, aby byla do ní více zamilována, než do mého zevnějšku. Měla tenkrát také vyzpytovati své svědomí, má-li mne tak ráda, aby se mnou dovedla snášet i těžké chvíle života a raději měla ustoupit včas, neboť se jí zdá, že jsem velký lotr a ničema. Vidí, že ztratila veškeru úctu ke mně, neboť vypadám velice komicky. Láska bez úcty má jen krátké trvání, ona to teď vidí, poněvadž jsem taková komická figura, která má z pouhého vrtochu hlavu v kuchyni a nohy v jídelně.

Dala se do smíchu a přešla hned opět do naříkavého tónu. Neměla rozhodně vstupovat v manželství s příliš ideálními nadějemi, poněvadž zažila trpkého zklamání. A kdyby ji aspoň ten ničema (totiž já) odprosil. Ale stojím tu před ní jako pařez, ale i ten pařez vypadá ještě lépe než já. Já vypadám jako kus dřeva. Představovala si, že budeme šťastni, velice šťastni, že duch Šťastného domova bude nás svým kouzlem udržovat v neustálém láskyplném objetí. Mnohým a mnohým zbudoval Šťastný domov štěstí od základů, mnohým a mnohým pomohl na těžkých cestách denního života, ale nesměli to být takoví vrtáci, jako jsem já. Šťastný domov přispívá radou i pomocí každému rozumnému manželi. Doufala, že se stane ten časopis mým přítelem a rádcem, utěšitelem a zábavným společníkem, ale já tu stojím jako mamlas. Což jsem neslyšel, že jejím přičiněním právě vypisuje Šťastný domov anketu: „Jak odstranit zaražené předměty z rabicové stěny“? Proč nevezmu pero a nenapíšu, jak jsem se dostal z rabicky, aby tisíce a tisíce čtenářů vědělo, jak si mají počínat v podobném případě?

Tak jsem napsal na Šťastný domov, jak jsem to udělal a podepsal svou ženu. Myslím, že byli pak v redakci moc šťastni a že jen to Šťastnému domovu scházelo k úplnému štěstí.

V

Po všem tom, co jsem zažil, změnil jsem svůj turecký úmysl, že otrávím redakci Šťastného domova pomocí pilulek. Měl jsem v úmyslu zaslat jim ty otravné pilulky s přípisem, že jsem vynalezl aromatické pilulky Šťastného domova a že prosím redakci, aby zjistila jejich účinnost, neboť jsem ochoten zaslati každé předplatitelce jednu krabičku zadarmo, abych svůj výrobek zavedl do oběhu. Tento způsob sprovození ze světa svého nepřítele zdál se býti sice velice účinný, ale scházelo při něm to pravé, nač se každý pořádný člověk, který se chce mstít, těší.

Nevím, jestli vy všichni to chápete, jakou rozkoš působí někoho skolit. Vy jste ovšem nebyli tak krutě pronásledováni, ale u mne jen vzpomínka, jak to tam pobiju, působila rozkošné chvění a nevypsatelnou slast. A proto uznal jsem za nejvhodnější, že celou redakci postřílím.

K snídani měl jsem kaši Šťastného domova z pařených žitných otrub a to úplně stačilo, že jsem přemýšlel, neměl-li bych náboje otrávit.

S tímto počestným úmyslem vyšel jsem z domova a zakoupil obyčejný revolver a sto kusů nábojů. Chtěl jsem z těch učených lidí tam udělat řešeto, opravdové řešeto.

Dům, kde jsem měl spáchat mnohonásobnou vraždu, našel jsem brzy a s velkou radostí se dozvěděl, že hlavní redaktorka je přítomna. Pravím, že s radostí, neboť byl jsem velice blažen, jakmile jsem revolver měl v kapse. Jsou-li všichni vrahové tak veselí jako já, tu je radost být na světě.

Vím, že jsem si velice vesele pohvizdoval a stavil se na cestě u Ježíška na paprice a sklenici plzeňského. Nijak mně na mysl nepřišlo, že snad napříště po celý život mohl bych jíst jen praženku v některé trestnici. Byl jsem přesvědčen, že by mne porota osvobodila, kdyby byl třebas jen jeden v porotě, jehož žena odebírá Šťastný domov. Ten by mé útrapy, jež bych vyličoval, svým kolegům ještě potvrdil.

Pamatuji si, že byl takový krásný večer, jasný a veselý, právě stvořený k tomu, abych vesele páchal vraždy. Potkal jsem také vůz se senem, což bylo pro mne velmi šťastné znamení, že to všechno pobiju v pořádku a že mně do toho nic nevleze.

U redaktorky dal jsem se ohlásit a s usměvavou tváří vstoupil na její vybídnutí do redakce.

Ta, která měla být mou první obětí, byla starší dáma velice rozšafného vzezření. Vypadala tak, že hned jsem si pomyslil, že tato žena jistě vymyslila, že ze sudu na petrolej lze obratem ruky udělat dětský kočárek.

Přijala mne tak vážně, jako by světu porodila přinejmenším všechny velké muže, kteří kdy spatřili boží světlo. Její hlas připomínal rozvášněného kazatele, který káže proti smilníkům.

Řekl jsem jí, že jsem manžel paní Adély Thomsové. Vstala a vážně podala mně ruku, kterou vřele stiskla, a spustila: „Vy jste jistě ten z nejšťastnějších manželů, neboť vaše paní manželka, naše Adéla, čili, jak jí říkáme, Věra Podhradešínská-Baštová-Krumholzová - to přece víte, že si zvolila tento pěkný pseudonym - jest naší nejupřímnější přítelkyní. V každém čísle naleznou čtenáři Šťastného domova od ní spoustu pokynů, týkajících se nejvíce kuchyně, života rodinného, založila již také nadaci pro zchudlé předplatitelky Šťastného domova a teď bude v jejich prospěch prodána v nejbližších dnech vaše jídelna, jak zajisté víte. Ona pracuje jen pro Šťastný domov a Šťastný domov dává jí opět poučení, jak má se chovat v nejobtížnějších situacích života, který velice často doléhá na jednotlivce svou drtivou rukou osudu.“

„Ještě ji nebouchnu,“ pomyslil jsem si, „jen až to dopoví.“

„Sedněte si, šťastný muži,“ vybídla mne a já přitáhl židli blíže k ní, abych ji mohl dobře trefit do té její zatrolené huby.

„Vy musíte být jistě spolu velice šťastni a ona při každé návštěvě vypravuje, jak pomalu pro vás i pro sebe zakládá dle pokynů Šťastného domova pěkné, útulné hnízdečko, vyzdobené prací jejích rukou. Ó, ty její zlaté ruce a celá je taková milá a inteligentní, neboť pochopila, že má muži svému být energickou, pozornou družkou života, veselou, zábavnou společnicí a vy zajisté, jak ona tvrdí a jak já vidím, hledíte se přiblížit co nejvíce vzdělaností ku své ženě a věnujete celý svůj zájem její práci a její zábavě. Ve vlastním životě rodinném spatřujete zajisté základ své spokojenosti. Návštěvy, divadla, koncerty, zábavy nechť slouží jen k občasnému osvěžení vaší duše. Buďte dbalý o svůj zevnějšek i o svou duši. Ne pro ženu vše dobré, ale pro ženu, která se tolik o vás stará, vše nejlepší. Utajujte před ní mrzutost a pamatujte, že vaše žena nemá ráda prázdnou mnohomluvnost. Zůstaňte jí po celý život věrným a snažte se, aby i ona spatřovala ve vás svého nejlepšího přítele.“

„Více nic mně nemáte už říct, milostivá?“ tázal jsem se, svíraje v kapse revolver.

„Mám toho ještě mnoho na srdci. Vy můžete, šťastný muži, podporovati též Šťastný domov, staňte se jeho propagátorem vždy a všude. Pamatujte v každé společnosti na náš časopis, který z vás učinil šťastného člověka, který tak spokojeně vypadá. Buďte naším předním bojovníkem a žádejte všude v kavárnách a restauracích Šťastný domov, aby kouzlo štěstí, kterého vy tak zplna užíváte, rozšířilo se na všechny české duše.“

Vyňal jsem z kapsy revolver a řekl jsem: „Milostivá, zde je, jak vidíte, revolver.“

Chytla revolver, jako bych jí podával předplatné, a bůhví jak se stalo, revolver ocitl se v její ruce a řekla: „Ach, to má být tedy onen cenný předmět, o kterém mluvila posledně vaše drahá paní, že pošle něco na druhou cenu pro naši anketu, kterou chystáme: Oběd pro pětičlennou rodinu za 16 haléřů?“

Vložila revolver do zásuvky a zamkla, pak mne vzala za ruku a vedla do vedlejší místnosti, kde mne představila ostatním redaktorkám.

Co tam se mnou dělaly, nevím, jenom vím tolik, že jsem třikrát omdlel, když mne poučovaly, jak si mám vázat kravaty a že si je mám sám zhotovovat ze zbytků spodniček, abych byl hodně šťastný. Také přičítám své omdlení tomu, že mně svěřily různé věci, které chystají jako překvapení svým čtenářkám v listě.

Z hoblin kupříkladu dá se zhotovit velmi výživný kyselý nápoj, který svařen s kyselou smetanou a horký vypit působí výtečně při rýmě a neštovicích, ale může se pít i bez rýmy a neštovic.

Ze zbytků pijavého papíru možno zhotovit, sežvýkáme-li je na kaši, ozdobné knoflíky do manžet.

Zajíce můžeme konzervovat v denaturovaném lihu po celé roky a pak užít ho po částkách jako podpalovače. Usušení chrousti jsou, pakli je roztlučeme nebo rozemeleme na moučku, velmi chutným přídavkem ku zhotovení velice výživné kaše pro dítky i dospělé, přidáme-li pak k této moučce trochu popele, jest to nejlepší prostředek k vyčištění nožů a vidliček.

Pak mne postavily k samovařícímu přístroji „Nurso“ a ofotografovaly.

„Budete v příštím čísle,“ pravila ke mně, „a bude to mít název Šťastný domov a Nurso učinily mne šťastným a spokojeným.“

Pak mne propustily a vím jen, že v uších mně hučelo: Nákup - Domácnost - Kuchyně - Domácí dílna - Vánoce - Útulný byt - Rodinný domek - Domácí zahrádka - Pro naši drobotinu - Ze života pro život…

V kapse měl jsem místo revolveru špendlík na zapínání sukní s nápisem Šťastný domov a nějaký náprstek s nápisem: „Šťastný domov činí každý náprstek šťastným.“

A vidíte. Nikoho jsem nezabil, ale mé vlasy mně zbělely jak padlý sníh.

Hluboká melancholie zmocnila se mne a místo muže mladého vrátilo se domů skleslé duševně i tělesně sešlé individuum.

VI

Prvé dva dny po návštěvě v redakci Šťastného domova byl jsem velice apatický vůči všemu. Přistihl jsem se často, že jsem si navlékl bezmyšlenkovitě náprstek na prst a klepal jsem si s ním na čelo třebas po tři hodiny, přičemž jsem se díval do prázdna.

Třetího dne poprosil jsem ženu, aby z mého černého kabátu udělala praktickou přikrývku na kredenc a odešel jsem z domova.

Měl jsem najednou hlavu plnou podivných myšlenek a stále mne cosi nutkalo, abych se někomu svěřil, třeba kolemjdoucím lidem a s nimi sdělil, co si myslím.

Marně jsem se namáhal utajit to v sobě a když jsem došel dolů na Václavské náměstí, nemohl jsem to již vydržet a oslovil jsem nějakou paní, která se dívala na umělé květiny za výkladní skříní: „Milostpaní, vemte kus prkna a čtyry krabičky od doutníků, stlučte to dohromady a máte otoman.“

Pozdravil jsem a odešel.

Na začátku Ovocné ulice zastavil jsem jednoho pána: „Uděláte dobře, když si budete sám vyrábět sirky. Za tím účelem rozštípáte na malá dřívka bedničku, koupíte síru, rozpustíte, dřívka v ní namočíte a až vychladnou, poznovu namočíte do fosforu. Fosfor dostanete u každého materialisty na průkaz, že máte právo kupovat jedy na vyhubení hrabošů. Zatím buďte zdráv.“

Otočil jsem se a šel dál. Sledoval mne prozatím malý zástup lidí, který značně vzrostl v ulici Havířské, když jsem se k němu obrátil se slovy: „Chcete-li být šťastni, musíte zužitkovat všechny odpadky od kapouna, abyste hodně ušetřili. Kupte si lanýže a z odpadků upečte paštiku. Za ušetřené peníze kupte si deštník, z kterého si pořídíte laciné a vkusné pánské kravaty, vázanky. Z drátů pak udělejte košíčky na pečivo. Přivážete-li pak peří z kapouna na hůl z deštníku, máte oprašovadlo na nábytek a budete šťastni. Má úcta!“

Zástup vzrůstal a táhl za mnou až na Staroměstské náměstí, kde mne zastavil strážník.

„Pane otče,“ řekl jsem k strážníkovi, „vytrhněte si každý rok z chocholu tři čtyři pera a za pět let má vaše paní manželka pěknou ozdobu pro svůj zimní klobouk. Ze šavle můžete si doma zhotoviti kruhátko na zelí a z pouzdra na revolver elegantní tašku na cigarety.“

„To víte, že to všechno udělám, jen pojďte se mnou, já si musím vzít na to dovolenou.“

Na komisařství napadla mne najednou nová spousta praktických myšlenek.

„Pane komisaři, musíte si koupit Šťastný domov a udělat z policejního komisařství útulné hnízdečko. Strážníci mohou sami hotovit pryčny. Rozštípejte psací stoly a uvidíte, že to půjde a když někoho zavřete, dejte mu pilku a lupenku, ať vyřezává své manželce k vánocům cukřenku. Ozdobte svoje záchodky a ověnčete je gloriolou a uvidíte, že spokojenost vás pak neopustí a že navrátí se kouzlo rodinného štěstí i do nejzastrčenějšího policejního komisařství.“

Poslali pro mou ženu, když policejní lékař zjistil, že jsem stižen těžkou melancholií.

Žena přišla s balíkem různých dopisů, neboť byla týž den zvolena do komise pro pořádání ankety „Jak odstraniti z rabicové stěny zaražený předmět“.

„Nebojte se, milostivá,“ řekl k ni policejní lékař, „váš pan manžel se brzy uzdraví a nejlépe učiníte, když ho dáte do nějakého sanatoria. Jest to jen těžká melancholie, jinak je duševně zdráv, neboť ví, že slunce vychází a zapadá, že jsou čtyři strany světa a že jsme ve střední Evropě.“

Odešel jsem tedy s manželkou domů.

Neměl jsem nic proti tomu, aby mne dala do nějakého sanatoria, neboť jsem cítil, že ovzduší, ve kterém se nacházím, na mne nějak podivně působí.

Prozatím však musil jsem s ní probírat došlé dopisy, týkající se ankety.

První dopis byl sáhodlouhý a zněl: „Desatero rad Šťastného domova, týkajících se zaražených předmětů v rabicových stěnách:

1. Zvol si byt, kde není rabicky!

2. Pamatuj, že rabicové stěny jsou tenké.

3. Nepožaduj od nikoho, aby ti přitloukl do rabicové stěny zrcadlo či obrazy.

4. Nezatloukej do rabicky ničeho.

5. Nezarazíš!

6. Nevytáhneš lehce!

7. I za cenu sebezapření hleď, abys rabicovou stěnu nepoškodil.

8. Nehádej se za stěnou rabicovou se svou manželkou, bydlí-li na druhé straně cizí lidé.

9. K vytáhnutí hřebíků použij kleští.

10. Pamatuj, že příliš dlouhými hřeby můžeš souseda přivrtat ke zdi!“

Počal jsem zuřit a rozbil jsem kamna.

Odvezli mne tedy do sanatoria dr. Šimsy v Krči, když jsem zuřivě křičel: „Přivrtejte to ke zdi všechno! Ale všechno!“

V sanatoriu nalezl jsem dva pány, jichž osud podobal se navlas mému.

První z nich měl to neštěstí, že měl u sebe sestru, která odebírala Šťastný domov, druhý pak měl manželku, která byla stižena toutéž nevyléčitelnou chorobou, totiž snahou udělat dle pokynů toho časopisu hnízdečko velice útulné a usměvavé.

Měl jsem příležitost je pozorovat. Stranili se společnosti a stále jen si mezi sebou šeptali a když myslili, že se nikdo na ně nedívá, tu si sedli v zahradě někde v koutku pod stromy na bobeček a jeden druhému vykládal: „Vezmeš kopu vajec, vrazíš do nich trochu mouky, zamícháš a namažeš tím chlebíčky, které opečeš a neseš teplé na stůl.“

„Oškubeš slepici, rozsekáš tak, aby vypadala jako zbytky od jídla a uděláš z toho huspeninu, když povaříš to s kořením, octem a želatinou.“

Pak se chytili za ruce, poskakovali na bobečku a křičeli: „Hospodaříme, hospodaříme!“

Pamatuji se, že jednoho dne ocitl jsem se také v jich společnosti a od té doby ve třech jsme sedávali na bobečku a sdělovali si své zkušenosti, jak lze doma pilně pracovat pro dobro rodiny, jak například ze sušených švestek dá se udělat krásný rám na obrazy, když švestky přilepíme na rámy a pozlatíme.

Později to všechno vyšlo ve Šťastném domovu, poněvadž nás tajně poslouchala neteř dr. Šimsy, která přispívala těmi recepty a pokyny do Šťastného domova, kde všechno naše žvanění s velkou radostí otiskli.

Ti dva páni byli nevyléčitelní blázni a já snad bych byl také zůstal tak pomateným, kdyby se nebyla zběhla náhle událost, která rozrušila mé nervy tou měrou, že jsem byl náhle vyburcován z duševního poblouznění.

Neviděl jsem svou ženu půldruhého roku a najednou mně oznámí dr. Šimsa, že jsem šťastným otcem, a to od včerejška.

Zprvu jsem se usmál a pak jsem počal počítat měsíce a to víte, blázen že si hned všechno rychle neuvědomí. Teprve za týden jsem to vypočetl, že to dítě mně nepatří.

A náhle jsem nabyl opět rozumu.

VII

Stane-li se člověk zčistajasna otcem, aniž by se snad byl o to přičinil, je jisto, že to překvapí a že věc na první pohled záhadná vyjasní se vám rychle, nejste-li tak dobrácké povahy jako ten Slovák, který byl deset let v Americe a do smrti nepochopil, jak se to stalo, že zatím měla jeho žena osm dětí.

Bohu jsem však já neděkoval, nýbrž přemýšlel, komu mám vlastně poděkovat za to překvapení.

Mé myšlenky braly se tedy jiným směrem a za týden byl jsem jako uzdravený propuštěn a odešel jsem ze sanatoria.

Když jsem přišel domů, žena spala a vedle ní můj nevlastní syn. Dovolíte zajisté, abych ho tak pojmenoval, to malé, buclaté děcko s bezvýrazným obličejem.

Dal jsem mu do ruky vysvědčení, že jsem propuštěn ze sanatoria a odešel jsem vedle do budoáru své manželky, abych tam pátral po důkazech, s kým se to má dobrá žena zapomněla.

Všechen nábytek byl sbit z prkýnek, z beden a ona utvořila si dámský budoárek v tak hrůzostrašném stylu, že když jsem se podíval na jednotlivé kusy její práce a neúmorné píle, třásl jsem se jako osika strachy, vlasy mi vstávaly hrůzou na hlavě a s pocitem úzkosti sedl jsem si na nějakou podivnou židli, sestavenou ze starých plechových hrnců.

Má zlatá žena myslila, že tím bude šťastnější, čím více bude zásuvek v jejím nábytku. Spočetl jsem tedy všechny zásuvky, přihrádky a bylo jich 150 jedině v psacím stole, který si patrně zhotovila z tuctu kuřáckých stolků a umývadla.

Tím bylo mé hledání ztíženo. Všude byly samé recepty a pokyny, až konečně přišel jsem na desky s nápisem Aféra mého muže. Vevnitř nacházely se výstřižky ze Šťastného domova z redakčního rádce, kde odpovídaly na dopisy a dotazy mé ženy.

První z nich byl: „Paní Adéla Thomsová. Dle dopisu, který jste nám zaslala, soudíme, že choroba Vašeho muže jest přechodná. Doufáme, že máte tolik duševní síly, že se trápit nebudete, hleďte, jste mladá, život máte celičký před sebou, nač tedy se soužiti pro to, pak-li Vás kdo nepochopil. Ostatně jest lépe, že stalo se tak dříve, že Váš pan manžel zešílel, než později, po několika letech šťastného manželství. Až budete klidnější, napíšete nám zas, píšete tak miloučké listy, tak rozumné a proto víme, že nás poslechnete a hlavičku věšet nebudete.“

Teď si přečtem druhý: „Paní Adéla Thomsová! Radíme Vám, abyste se vážně připravila na nejvzácnější úkol, který ženu čeká. Pomyslete si, že jednou stanete se matkou, že se jí musíte stát a tu Vám jistě přejdou všechny truchlivé myšlenky o osamocení, ve kterém prožíváte ty dlouhé chvíle smutku ve vzpomínkách na vzdáleného chotě.

(Utřel jsem si slzu. Tak mne přece měla ráda!)

Těšte se tou nadějí, že i Vy vstoupíte do vznešené řady matek a že i Vy věnujete se výchově svého dítka, aby z něho byl řádný člen české společnosti!“

Třetí odpověď zněla: „Paní Adéla Thomsová. Proč jen stále naříkáte? Vždyť můžete si myslit, že máte ve Šťastném domovu upřímného rádce! Píšete, že se stáváte melancholickou. Mladou, hezkou vdanou paní, jako jste Vy, přejde brzo melancholie, stane-li se matkou, neboť pak v mateřství naleznete doplnění onoho štěstí, které Vám poskytne Šťastný domov. S děckem na klíně budete probírati se naším časopisem a spokojenost vrátí se opět k Vám, kde bude plát a zářit láska mateřská svými květy nejkrásnějšími. Ano, v mateřství Vaše spása, to budiž Vaše heslo!“

Teď jsem tomu rozuměl. Šťastný domov chtěl, aby byla matkou a ona jako poslušná abonentka listu také se jí stala, ovšem bez mého vědomí.

Jen kdybych věděl a znal, kdo mne zatím zastupoval.

Čtvrtý list zněl: „Paní Adéla Thomsová. Na Vaši žádost pošleme k Vám svého kolportéra.“

Svůj k svému! Kolportér Šťastného domova k abonentce Šťastného domova - tedy žádný milenec! Má dobrá ženo! Jak jsi důsledná ve všem. Ne, to nebyl milenec, to byl jen kolportér.

Plakal jsem štěstím a šel se na ni podívat. Kojila právě to dítě Šťastného domova a když mne uviděla, tu v úplné nevinnosti zvolala: „Můj drahý, zlatý muži, podívej se, jakého máme klučinu! Je teprv pár dní, ale už tak moudře kouká.“

Nepozoroval jsem to, spíše se mně zdálo, že se kouká prachpitomě, jak byl zabalen v peřince.

Porodní babička, která seděla u postele, říkala: „Celej voni, vašnosti, i ten pohled má po nich.“

Možná, že jsem se také koukal tak pitomě.

Žena se opět dostala ke slovu: „Už jsem ti na naše dítě pamatovala a ptala se o radu. Zde čti!“

Měla tam zase toho haldu.

„A. T. v P. Ptáte se, jak oblékati malé dítě, chlapce. Velmi hezky by Vašemu chlapci slušel blůzový oblek s různě ozdobeným límcem, buď s krátkými kalhotami, nebo s dlouhými pantalóny. Také by mu hezky slušel praktický obleček, takzv. sportovní z dobré vlněné látky vzorkované. Ten jest nepostradatelný zejména pro školu. Dejte mu též na ven chlapecký raglánek, nejlépe z modré hladké látky.“

Když jsem přečetl, řekla: „Tak starám se, nebo se nestarám o toho drobečka? Čti jen dál!“

„Paní A. T. v P. Zubní kámen u dětí se nevyskytne, pakli ústa a zuby řádně očistíme. Uděláte nejlépe, když s dítětem půjdete ihned k zubnímu lékaři.“

„Ale vždyť nemá ještě zuby!“

„Že nemá, ukaž, toho jsem si nevšimla.“

Dala se do pláče.

„Proč pláčeš, drahoušku?“

„Teď přijdeš na ten nejhroznější dopis. Čti!“

„Paní A. T. v P. Píšete, že Váš chlapec nemluví a vyjadřuje se jen posunky, přičemž zuřivě kope nohama. To může mít různé příčiny, spočívající v hluchoněmosti neb v ochrnutí mluvicích orgánů a také příčinou toho může být padoucnice. Rozhodne musíte chlapce odvésti k lékaři, nejlépe odborníkovi, který případně Vám poradí, máte-li jej dáti do ústavu hluchoněmých. Věc jest vážná a každé otálení škodlivé.“

„Ale vždyť křičí,“ konejšil jsem ženu.

„To vím, že křičí,“ vzlykala, „ale hluchoněmí také křičí.“

Od té doby datuje se, že občas přepadá mne záchvat křečovitého smíchu.

VIII

Klukovi jsme dali jméno Felix, což znamená česky „šťastný“. Svatý Felix byl mučedník, ale nevím, odebírala-li jeho žena Šťastný domov.

Tři dny před křtem poslala mne žena do redakce Šťastného domova, abych se zeptal, jak se děti křtí a zdali snad nedošel stran křtění nějaký pokyn od některé čtenářky časopisu, že by ho první prakticky použila.

Má žena soudila velice dobře. Bylo tam celkem čtyřicet sedm přípisů, většina těch přípisů nesla se pokrokovým směrem. Byly tam pokyny pro mladé matky, co mají nosit o křtinách, koho smějí pozvat a jak se má upravit hostina po odbytém křtu. Některé pečlivé hospodyňky žádaly, aby křtiny nebyly slaveny nijak okázale. Aby kupříkladu v měsíci březnu podána byla jen husa a zajíc. Jiné opět psaly, že odbývá-li se křest v zimě, měla by se novorozeněti místo kuchyňské soli dávat na jazyk sůl salmiaková, jež zabraňuje nastuzení.

Všech 47 pokynů bylo mi v redakci odevzdáno spolu s velkou obrázkovou knihou, jež nesla nápis „Šťastný domov svým malým příznivcům“. V této knize měl si můj nevlastní syn, třínedělní Felix, listovat.

Z redakce odešel jsem velmi potěšen, poněvadž mi redaktorka řekla, že vidí, že jsem již úplně duševně zdráv. Abych se odměnil, zanechal jsem jí v redakci recept, jak lze z pražené čočky a připálených chlebových kůrek udělat náhražky kolínské cikorky.

Když jsem přišel domů, vrhla se má žena dychtivě na přinesené dopisy a sháněla se hlavně po tom, co může její třínedělní Felix jíst.

Konečně nalezla dopis, který zněl: „Velectěná redakce! Působím již 40 let jako učitelka na měšťanské škole v P. Již dávno bylo mým přáním, abych měla děti, ale osud bohužel určil mne k dráze učitelské, kterážto spojena je s celibátem. Jsem již delší dobu literárně činna na poli výchovy nemluvňat. Neboť mám příležitost vniknouti do rodin, které oplývají těmito roztomilými pimprlaty. Vím, jak jest to bolestné pro matku, nemá-li dosti mléka a ctěná redakce zajisté odpustí, že tak bez ostychu hovořím a jestli si dovolím požádati slavnou redakci, aby zavedla laskavě ve svém listu novou rubriku Šťastný domov kojencům. Vím, jak je trapný osud těchto nemluvňátek, neboť v poslední době stýkám se hlavně s těmi rodinami, které mají jen nemluvňátka. A tu došla jsem k názoru, že lze mateřské mléko s úspěchem nahraditi praženými žaludy. Viděla jsem nedávno odstavovat podsvinče, které se s chutí pustilo do žaludů mu předložených a zjistila jsem, že odvar z těchto pražených žaludů ani člověku neuškodí, neboť vypila jsem na noc čtyři koflíky silného, zhuštěného odvaru. Ráno cítila jsem se svěží a tu myslím, že rozředěný odvar pražených rozemletých žaludů musel by blahodárně působiti na kostru nemluvněte, neboť žaludy obsahují jak známo tříslovinu, která zaráží onu zhoubnou nemoc, zvanou diaré. Kdyby dítě sálo odvar žaludů, nemusily by se matky starat jedině o vypírání plen a mohly by se snáze věnovat literatuře a veřejným otázkám. Prosím tudíž, aby slavná redakce použila tohoto mého pokynu v nejbližším čísle Šťastného domova a jsem přesvědčena, že v celém českém národě nastane ujasnění, týkající se oněch mokrých plen. Karolína Husová. - P. S. Nejlépe jest na 50 litrů vody vzíti půl kilogramu pražených žaludů.“

Když jsme to se ženou přečetli, poručila mně, abych naší nové služce dal peníze na 2 kilogramy pražených žaludů a současně se poohlédl po nějakém dvěstělitrovém soudku.

Pak nás velice zajímal dopis, v čem se mají nemluvňata koupat. Dopis ten psal nějaký respicient finanční stráže, patrně k nátlaku své ženy.

V úvodu napsal o sobě, že je statný šedesátník, bezdětný a že žena jeho odebírá Šťastný domov a má velké zkušenosti, týkající se koupání nemluvňat, neboť podle jeho názoru nestačí jen koupat novorozeně v přiměřené teplé vodě, nýbrž novorozeňata mají se koupat v sílících odvarech různých koření, jichž hojnost roste na Šumavě, v Krkonoších a na Tatrách. Dítě vykoupané v takovém odvaru rychle roste a stává se inteligentním, takže ve druhém roce již chodí a dovede rozeznávat otce od matky a podobně. Kdyby se některá z předplatitelek o tu věc interesovala, jest ochoten poslati balíček tohoto koření ve váze půl kilogramu za Kč 4.50.-

Dopis svůj končil pokynem, aby bylo více rozšířeno kouření lipových květů, což jest neomylným prostředkem proti vzteklině. Balíček lipových květů zasílá za 50 h.

Musil jsem dopsat o čtyři balíčky koření na koupání nemluvňat a o dva balíčky lipových květů na kouření, poněvadž chodíme kolem domovnice, která má štěně.

Z dalších pokynů vybrali jsme to, že již při křtu má pečlivá matka rozhodnouti o budoucím povolání svého děcka.

Má žena pravila, že byla před porodem v redakci Šťastného domova, kde jí byla dána rada, aby dítě vychovala na hudebního skladatele. Proto řekla, že bude nutné ke křtu zakoupit piano, ale že musím jít se zeptat do redakce Šťastného domova, zdali bych nemohl sám vyrobit tento důležitý předmět k výchově našeho syna. Máme prý ve sklepě jednu velkou bednu, báječně rezonanční, do které když se kopne, je slyšet celou škálu. Pak mi nařídila, abych koupil někde v hostinci prasklé kulečníkové koule, které jsou ze slonoviny, neboť na klávesy potřebují slonové klapky a eben že máme na nábytku v přijímacím salóně.

Byla tak šťastná, že z toho usnula a spala dvě hodiny, zatímco jsem velice zaraženě seděl ve sklepě před rezonanční bednou. Bedna ta byla od piana. Pokud vím, nikdy jsme piano neměli.

Když se tedy žena po dvou hodinách probudila, optal jsem se, vrátiv se ze sklepa, jak tam ta velká bedna od piana vlastně přišla.

Řekla mně, abych šel do kuchyně a přinesl odtamtud podnos na cukroví.

„Jak se ti líbí?“ tázala se mne vítězoslavně.

„Je velmi hezký.“

„To jsem ráda, to jsem skutečně ráda. Jestlipak víš, že je z piana? Četla jsem v našem milém a poučném časopisu, že ze starého harmonia, které se při stěhování úplně rozbije, lze krásně zhotoviti z vrchní desky neobyčejně pěkný černý ebenový podnos na cukroví, neboť cukroví se výtečně na černé barvě odráží. Chtěla jsem si vzít tedy na splátky starší harmonium, ale poněvadž právě žádné na skladě nebylo, koupila jsem za poloviční cenu staré piano. Dala jsem je předělat na harmonium, požádala jsem zřízence při stěhování, aby si počínali neopatrně při stěhování a někde jej hodili na dlažbu, což oni učinili teprve za velkou odměnu. Svrchní deska harmonia se odloupla tak krásně, že za čtrnáct dní byla jsem hotova s tácem, který obdržel ve výstavě domácích prací, uspořádané Šťastným domovem, první cenu a to osm ročníků Libuše.“

Podíval jsem se s obdivem na tu energickou ženu, která dodala: „My musíme našeho Felixe vychovat řádně, viď, že ano?“

Řekla „našeho“, ačkoliv tomu slovu jsem se vyhýbal po všechny rozmluvy. Myslila, že jsem blázen, ale já jí ukázal, já dal ji zavřít do blázince - ale to jsem si dal, ach, to jsem si dal!

IX

Proč jsem ji dal dopravit do blázince, jest velmi jednoduché. Jakmile totiž uplynulo šest neděl, které proležela v posteli v samých úvahách, jak bude dítě vychovávat, rozhodla se, že provede svůj úmysl a že si zhotoví pro Felixe kočárek ze sudu od petroleje.

Za tím účelem koupila sud petroleje a poněvadž jako spořivá hospodyňka nechtěla petrolej vylít, koupila petrolejová kamínka a nyní jsme vařili petrolejem. Poněvadž to přišlo dráž než uhlí, spořila na jídle a s úsměvem řekla, že nyní bude zavádět spořivý měsíc, čili měsíc odříkání. Považovala přitom za potěšení, když mohla mně vzít z kapsy korunu, kterou ukládala ve prospěch hlasovacího práva žen. Pravila, že se musí řídit příkladem dánských žen, které obstarávají si domácnost bez pomocnic a pomocníků. A poněvadž četla, že dánský svaz žen propaguje tu zásadu spořivou „Jezte tak často, jak možno, u přátel!“, vodila mne po mých i svých přátelích a zařídila to vždy tak, že mne přitáhla tam právě, když oni obědvali.

Bylo to pro mne velice trapné, vskutku, byly to okamžiky nevýslovné blamáže, když ona donutila domácí paní, že nám předložili půl svého oběda, který jsme zhltli a ještě trapnější, když pak si vypůjčila ke všemu na elektrickou tramvaj. To se ví, že jsme šli pěšky a peníze, které v pravém slova smyslu vyžebrala, zaslala Šťastnému domovu.

To trvalo měsíc a když potom se stalo, že ji přistihli u jedněch známých, když ukradla kotletku ve špižírně, uznala sama, že jsme se stali nemožnými a že musíme přece jen vařit doma, abychom se zbavili toho petroleje.

Přišel svátek mé matky a ona plna štěstí, že může darovat někomu něco, co právě nemusí kupovat, poslala mé matce padesát litrů petroleje ve velké konvi spolu s dopisem, ve kterém jí děkovala za mé vychování a psala mezi jiným, že postavení rodičů ve věcech sňatku jest velice důležité, neboť rodiče přejímají jaksi úlohu sněmovny panské, kdežto děti mají úlohu sněmovny poslanecké.

Má matka odepsala mně tajně, že udělám dobře, když svou ženu dám prohlédnout psychiatry.

Konečně se stalo, že jedna její přítelkyně měla svatbu a ona jí poslala jako svatební dar malého Felixe. Nevěděl jsem o tom, poněvadž jsem právě prodával náš dům a přejímal smlouvu a když jsem se vrátil, bylo mně úplně lhostejno, že neslyším malého Felixe vrnět. Ale tu ona mně pravila, že má velkou radost, jak rozluštila to s tím petrolejem. Petrolej nám zbývá ještě na rok a tu by ona dřív nemohla rozhodně udělat z onoho plného sudu kočárek pro Felixe a kupovat kočárek, to vidí, že jsou velké výdaje - beztoho málem už budem na mizině. Aby tedy krizi zažehnala, koupila ozdobnou velkou krabici, opatřila ji otvory, vložila do ní Felixe a poslala po hochovi domovnice do bytu novomanželů Krámských, neboť oni měli dnes svatbu a Olga, co má Krámského, byla její nejvěrnější přítelkyně a poslala jí k naší svatbě stříbrné zrcadlo toaletní. Musila se jí tedy nějak revanšovat a myslí, že Felix jest jistě rozkošný a skvostný dárek k svatbě.

Popadl jsem klobouk a letěl ke Krámským. Přišel jsem právě k nejlepšímu. Před chvílí rozbalovali dárky, poněvadž přijeli z kostela a už přišli na tu ozdobnou krabici s mým nevlastním synáčkem Felixem.

Přišel jsem však pozdě, an Krámský se právě přiznal, že má toho kluka s jednou prodavačkou z Karlína a tchán ho honil s nůžkami v jedné a s cylindrem v druhé ruce po pokoji.

Mladou paní křísili, tchýně mlátila holí do pana Krámského a vyjevený Felix, který ležel rozbalen na stole, dělal stoicky pod sebe nečistotu.

Půl hodiny to trvalo, než jsem přišel ke slovu a vysvětlil paní Krámské, že se bude asi jednat o jiné dítě, tohleto stvoření že patří mé ženě, která se zbláznila.

Trvalo to pak ještě chvíli, neboť pátrali v haldě svatebních darů po tom druhém klukovi, ovšem marně, a pak teprve pan Krámský zase všechno popřel a volal, že to říkal jen z úzkosti a že si to sám nedovede vysvětlit, co mluvil.

Paní Vychanová, tchýně pana Krámského, odnesla pak se mnou Felixe domů, když mně všichni vyslovili své nejhlubší politování.

Zatím žena doma nelenila a před ní nacházely se čtvrtky popsaného papíru, které nesly název, z něhož bylo patrno, že to určeno pro Šťastný domov: Jemný mrav.

Článek zněl Velká i malá tělesná potřeba před i po divadle. Začátek byl: Do koncertu i do divadla jdeme za požitkem, jejž vnímáme z velké části sluchem. K tomu náleží především klid. Cítíme-li však potřebu, tu je po klidu, nemůžeme dobře vnímat uchem a proto každá předplatitelka Šťastného domova učiní dobře, když svou potřebu zařídí tak, aby nemusila vycházet, není-li cesta uvolněna. A tu pravím, čiňte tak, mé dámy, předem! Po divadle či po koncertu můžeme ovšem se svými tělesnými potřebami vynaložit dle libosti.

Přivolaný psychiatr odvedl ji sám do blázince.

X

Panu psychiatru podařilo se ji lehce dovést do blázince, neboť jí řekl, že jdou do blázince, jelikož tam jedna paní ve zdravých okamžicích vynašla a sepsala různé praktické rady pro domácnost, zejména nějakou velice praktickou mast na kuří oka a omrzlé nohy a pak prý napsala velké pojednání, jak vyčistit hrnce, postavené na otevřené ohniště.

Jakmile byla v blázinci, řekli jí: „Milostpaní, musíte si u nás trochu odpočinout.“

Tvrdila, že je úplně duševně příčetná a že já jsem se patrně zbláznil a vyžádala si hned pero a inkoust, aby napsala článek plný rozumných úvah, ze kterého každý ihned seznal, že má úplně zdravý rozum.

Vyhověli jejímu přání a ona napsala článek pro Domácí dílnu Šťastného domova: „Brousek na tužky. Ořezáváním tužek v občanské rodině poláme se mnoho tužek, což šetrná hospodyňka jistě stěží vydrží při nynější drahotě. Také se nadělá dosti smetí, které nelze jinak zužitkovat. Obojí působí tedy jen mrzutosti starostlivé hospodyni a proto praktická hospodyně pořídí praktický brousek na tužky, který nemá scházet v žádné domácnosti. Abychom pak zaopatřili si pořádný materiál ku zhotovení brousku, vstoupíme do spojení s obchodníky se zbožím fotografickým a předměty k fotografii potřebnými, zakoupíme několik fotografických cívkových filmů. Filmy odložíme stranou a hotové cívky upevníme na prkénko, přes které natáhneme smirkové plátno. Tím je zhotovení brousku na tužky ukončeno a klid rozhostí se s mírem ve šťastné domácnosti.“

Tak si ji tam nechali k mé největší radosti a šel jsem oznámit tuto příjemnou zprávu do redakce Šťastného domova.

Řekl jsem prostě: „Dovoluji si vám oznámit, že vaše nejlepší přispívatelka, má žena, vynálezkyně univerzálního čaje, univerzální snídaně Šťastného domova, právě přišla do blázince.“ Pravil jsem tak s milým, velice příjemným úsměvem.

Jevily velké překvapení a když jsem jim oznámil, že si ji v blázinci nechali, když napsala článek Brousek na tužky, volaly členky redakce, seznavše obsah: „Toť výtečný a originelní nápad! Buďte tak laskav, nadiktujte zde slečně onen článek. Zde se jedná jistě jen o omyl, neboť tato žena jest úplně zdráva. Musíme ji navštívit a pozeptat se vlastně, jak se to stalo. Musí rozhodně být venku z blázince ještě dnes.“

Bylo to však marné. Pravili jim v blázinci, že má žena trpí záchvatem utkvělých představ učinit každého šťastným. Právě že zanáší se myšlenkou, že musí vynajít přístroj na vaření vajec a mluví něco o rodinném vyvýšeném sklepu s oknem.

Byla přítomna jednatelka jistého ženského spolku, která se velice rozčilila a jak mně druhého dne sdělili, počala tam křičet, že při praní záclon stačí obyčejná proužková poněkud širší guma, jaké se používá například ku připevňování klobouků pod bradu. Na konce proužků přiměřeně a stejně dlouhých přišijí se háčky a pentličky. To jsou prý slova té mučednice a trpitelky, které proslovila na jedné schůzi žen proti drahotě a jistěže svědčí o jejím jasném rozumu.

Nechali si ji tam na několik hodin a pak ji propustili, když se uklidnila. Ostatním dámám povolili návštěvu, která naprosto vyzněla v můj neprospěch. Má dobrá žena pochopila tolik rozumu měla, že jsem já ji dal tam zavřít a řekla jim, že snažila se mne učinit šťastným, ale že jsem to nechápal, nýbrž že jsem jednal, jsa duševně nepříčetným, úplně proti její a Šťastného domova intencím. Nechtěl jsem pít petržel v mléce, což jest dobré proti vypadávání vlasů a nechtěl jsem si ani melasou mazat chléb. Odepíral jsem jí prý i peníze na staré bedny, ze kterých se dá zhotovit doma tolik krásných kusů nábytku. Když pak prohlásila o mně, že jsem, jako každý muž, blb, byly ujištěny, že má zdravý rozum, ačkoliv přece v jejím chorobopise stálo, že může se stát jako odběratelka Šťastného domova okolí svému nebezpečnou.

Za tři dny uviděl jsem všude tyto plakáty:

VEŘEJNÁ PROTESTNÍ SCHŮZE ŽEN a PŘEDPLATITELEK ŠŤASTNÉHO DOMOVA s programem: „Uzavření jedné odběratelky do blázince“ konati se bude ve středu ve 3 hod. odpoledne v Plodinové burze. Současně bude demonstrován samovařící přístroj „Nurso“, který obdrží jednu odběratelka Šťastného domova zadarmo. Účastnice schůze budou po ukončení schůze fotografovány se samovařícím strojem v čele. Redakce Šťastného domova

Do této schůze dostal jsem se převlečen za starou paní, která nevěnuje příliš péče svým chlupům na bradě. Ještě dnes vidím živě před sebou ten chaos, ty spontánní projevy, při kterých mně šel mráz po zádech. Byl jsem přesvědčen, že kdyby náhodou mne objevily, že by mne za velkého jásotu v samovařícím přístroji uvařily naměkko.

Samovařící přístroj „Nurso“ tyčil se na řečnické tribuně a jeho objevení bylo uvítáno potleskem.

Hlavní řečnice promluvila pak brilantní řeč, ze které jsem teprve zvěděl, jaký jsem padouch. Že jsem nepříčetný, že jsem nečetl Šťastný domov, že jsem alkoholik a že jsem se zdráhal žvýkat koňské kaštany, abych vystřízlivěl.

„Manželství, mé dámy,“ pravila, „jest nejtěžší pokus v životě a odváží-li se pak nepříčetný manžel dát svou ženu zavřít do blázince jedině proto, že chce zařídit šťastnou domácnost v intencích našeho časopisu, tu prosím, mé dámy, musím prohlásit, že toto manželství bylo neštěstím pro tu ušlechtilou bytost, která neznala než dobro nás všech, která sty pokynů posloužila jistě všem vám, které kdy četly jste ty krásné článečky poučné největší trpitelky a mučednice Adély Thomsové, která je úplně zdráva, ale přece v blázinci.“ Tak to šlo stále dál.

Vystřídalo se ještě několik řečnic, které útočily na mne jako na největšího lumpa, pak odeslány protestní telegramy na místodržitelství a na ministerstvo vnitra. Nato ofotografovány účastnice se samovařícím přístrojem „Nurso“ v čele a za křiku: „K blázinci!“ hnalo se celé množství ven na ulici.

Byly však policií rozprášeny. Demonstrace vyžádala si však obětí. Čtyři strážníci byli těžce pokousáni a jeden lehce. Dvěma předplatitelkám Šťastného domova museli dát svěrací kazajky, přičemž ony křičely: „Šťastný domov přináší domovům štěstí! Ať žije Nurso, samovařící přístroj!“

Druhý den dostal jsem spoustu anonymních dopisů, psaných něžnou ženskou ručkou, která osmělila se v jednom případě dokonce svěřit papíru to sladké tajemství, že až mě potká, vrazí mi slunečník do chřtánu.

XI

Nedovedete si ovšem představit, co útrap způsobilo mně zavření mé ženy do blázince. Byl jsem předmětem nezřízených útoků ve mnoha časopisech, které celou věc pojímaly jen z čistě lidské stránky. Senzacechtivé plátky vylíčily mne jako perverzní individuum, které to učinilo kvůli svým milenkám.

Jeden dopis anonymní za druhým mne docházel, z nichž jeden jsem již předložil veřejnosti.

Většina, jak jsem řekl, byla psána odběratelkami Šťastného domova a později se stupňovaly jejich projevy, že jim nešlo jen, jako zmíněné pisatelce, aby mně vrazily slunečník do chřtánu, jim šlo též o náš manželský poměr a psaly mně, že dvěma dámám těžko sloužit.

Pak přišlo nové číslo Šťastného domova s pěkným, ba hezounkým článkem o mně. Byla to vlastně ona řeč hlavní řečnice na památné schůzi v Plodinové burze, upravená pro časopis velice střízlivě a jemně. Bylo mně tam vynadáno velice slušným způsobem, čehož jsem si nesmírně cenil. Místo slova upír, kterého užila pisatelka na oné schůzi, bylo napsáno slovo „vampýr“, nebyl jsem také pojmenován kuplířem, nýbrž obchodníkem s děvčaty. Článek celý byl psán velice klidně a jednal o manželství, zejména o stříbrné, zlaté a démantové svatbě. Článek přecházel v boj proti drahotě a končil výzvou, aby ženy nedovolily mužům kouřit a že každá žena je samostatným, odhodlaným jednotlivcem, který může a musí účinně zasáhnout do počinů každého jednotlivce, zejména svého manžela.

Vrátil jsem číslo nazpět a dostal jsem obratem pošty z administrace Šťastného domova následující dopis: „Velevážený! Mezi vrácenými čísly nalezli jsme též Vám zaslaný sešit a myslíme, že se tu jedná asi o omyl, neboť nám známa není žádná příčina, proč byste nám náš časopis vracel. Nepochybujeme však, že seznáte svůj omyl a že zůstanete i nadále věren svému časopisu a očekáváme potvrzení této naší důvěry a znamenáme se v dokonalé úctě oddaná administrace Šťastného domova.“ Současně došlo opět vrácené číslo.

Poslal jsem jim je opět nazpět a dostal jsem nový přípis: „Velevážený! Seznali jsme již podruhé, že nám vracíte náš výborný časopis Šťastný domov, který zajisté byl již tolikrát rádcem Vaším ve všech možných otázkách soukromého i veřejného života Vašeho. Zasíláme Vám tudíž současně opět další číslo našeho časopisu, který zajisté zůstane i nadále Vaším přítelem. Doufáme, že se nestanete otčímem naší dobré věci.“

Vrátil jsem jim číslo potřetí.

Dostal jsem nový přípis: „Velevážený! Sdělujeme Vám, že mezi nově došlými vrácenými čísly nalezli jsme též Vám již potřetí zaslaný sešit, nicméně dovolujeme si týž zaslati Vám počtvrté, poněvadž myslíme, že pouhé vrácení čísla k zastavení odebírání nestačí. Nepochybujeme nikterak, že přečta si výborný obsah, tak důležitý pro každou domácnost, opět stanete se naším příznivcem a prosíme, byste nám své rozhodnutí oznámil dopisnicí. V dokonalé úctě administrace Šťastného domova.“

Vrátil jsem tedy to zatracené číslo a oznámil dopisnicí, že nechci mít s nimi nic společného a že vracím časopis.

Obdržel jsem číslo poznovu s přípisem: „Velectěný! V právě došlé poště nalezli jsme i Vaši ct. dopisnici, ve které píšete, že nechcete míti s námi nic společného a že nám vracíte časopis. Doufáme, že laskavě prohlédnete si číslo, které Vám opětně zasíláme, neboť jsme přesvědčeni, že náš časopis všude, kam přijde, stane se nepostradatelným přítelem a že i Vy neodmítnete jeho vstup do své domácnosti. Dovolíme si Vás též upozorniti, že pouhá dopisnice s oznámením, že nechcete s námi míti nic společného, naprosto nestačí k zastavení odebírání našeho časopisu a prosíme, byste své rozhodnutí, které - doufáme - že nám bude příznivé, oznámil dopisem. Současně dovolujeme si Vás upozorniti, že předplatíte-li se do 6 hodin večer do středy 15. listopadu t. r., obdržíte spisek Co budem dnes vařiti? a současně že budete požívat dobrodiní být vložen do seznamu odběratelů a případně i slosován. Jako prémii obdržel byste, pakli by byl vytažen, samovařící přístroj Nurso, který učiní kuchyni zbytečnou a poskytuje každodenně oběd o třech chodech beze všeho zápachu. Těšíme se tedy, že i Vy budete účastným této výhody a znamenáme se v dokonalé úctě - administrace Šťastného domova.“

Napsal jsem do administrace dopis velice ostrý a rozhodný, že si nepřeji, abych byl déle obtěžován zasíláním jejich časopisu a že jim naposled vracím číslo.

Obdržel jsem den nato tento dopis: „Velevážený! Velice jsme se podivili, když při otevření dnešní pošty našli jsme i Váš dopis, kterým zakazujete si, abychom Vám dále zasílali náš časopis. Jsme přesvědčeni, že jste snad přehlédl ony výhody, které Vám skýtá Šťastný domov a dovolujeme si poznovu zaslati Vám číslo v důvěře, že i nadále zůstanete vyloženým příznivcem našeho časopisu, neboť pouhé oznámení, že si časopis nepřejete odebírat, rozhodně nestačí k zastavení odebírání. Nepochybujeme, že i Vaším přáním bude, abyste se stal účasten všech výhod, které poskytuje Šťastný domov. V dokonalé úctě - administrace Šťastného domova.“

Vykřikl jsem: „Brovnink!“

XII

Byla to výborná vražedná zbraň, velkolepá a ještě velkolepější byl výbuch sebeobrany. Chtěl-li jsem již tenkrát to vyvést, upozorňuji, že byl jsem tenkrát nepříčetný. Ale nyní jsem to spáchal při úplně zdravém rozumu. Připouštím, že administrátora skolil jsem dobře mířenou ranou, jsa prchliv, ale ostatní, které jsem zastihl v redakci, postřílel jsem již bez hněvu, jaksi mechanicky, omlouvaje se každé oběti, že jsem proti ní trochu zaujat. Vím určitě, že vzhledem k tolika zabitým nebudu navržen k císařské milosti a že budu právoplatně oběšen.

Poslední dny mého života zde ve vězení neztrpčuje nic než to, že z vězeňské knihovny mně půjčili jeden starý ročník Šťastného domova.

Včera přišel advokát a oznámil mně, že můj nevlastní syn, malý Felix, je novou prémií Šťastného domova pro bezdětné předplatitelky, neboť ten časopis vychází dál, ježto se - jak vím - hlavní redaktorka zachránila, že si vlezla do samovařícího přístroje „Nurso“.

Sedím tedy klidně na slamníku a vzpomínám na minulé dny i na svou ženu v blázinci. Jest mně docela příjemně a rád se dám pověsit, beze vší lítosti, naopak, projevuji radost nad svým činem. Na světě mne nezajímá již nic než to, která předplatitelka dostane nečistého Felixe jako prémii.

Ku doplnění této tragédie dodáváme ještě krátký výňatek z referátu jednoho pražského deníku o popravě pana Thomse:

„...Když odsouzenec byl přiveden pod šibenici a byl pomocníky mistra W. svazován na nohou, s cynickým úsměvem zvolal: Šťastný domov přináší domovům štěstí!, přičemž si posměšně ukázal na krk!“

To byla tedy poslední slova toho pronásledovaného muže, který kdysi hrál tak vynikající úlohu v českém životě.