Statečnost

I

Pan Böhm dospěl k nezvratnému přesvědčeni, že se úplně zklamal ve svém příteli Přemkovi, který poslední dobou nějak nápadně se chová k paní Böhmové. Tráví u nich celé večery a neustále říká: „Prosím, milostivá paní, račte si představit.“

Pak ho počaly znepokojovat četné pohlednice, které posílal pan Přemek jeho paní a ve kterých po vřelých pozdravech manželce pana Böhma byla jen zmínka o něm: „Jak se má Toník?“

Potom byl pan Böhm znepokojen ještě víc, když se přítel vrátil z cest po Německu.

Pozval se k nim na obědy a ke své hrůze pozoroval pan Böhm, že jeho manželka jeví zčistajasna velký zájem o zvířata v berlínské zoologické zahradě.

Pozoroval ji, jak se něžně dívá panu Přemkovi do očí, když jí vykládá o psech různých mimoevropských druhů.

Znal již nazpaměť, o čem bude zase pan Přemek při večeři mluvit, o psech z Tibetu a Konga, o arabských psech od Čadského jezera, o ruské doze, bílé feně s modrýma očima, na které lze pozorovati zákon přírodní, že bílí psi, kteří jsou modroocí, jsou hluší.

A tak to pokračovalo. Přišli na řadu psi cařihradští, jeden černobílý pes samojedský k tahání saní a konečně dingo, australský divoký pes, který chtěl pana Přemka kousnout, když mu nabízel preclík.

Když pak pan Přemek odešel, tu slyšel vždy pan Böhm od své paní: „Vidíš, to je inteligentní člověk, ten pan Přemek. To se rozumí, že také musil něco v cizině zkusit. Jest opravdu radost s ním se dát do hovoru.“

Pomalu u nich berlínská zoologická zahrada byla na denním pořádku.

Přešlo se na oddělení malých dravců. Pan Přemek okořeňoval večeře výklady o tom, jak ho všude chtělo něco kousnout, když procházel jednotlivými pavilóny.

Tak měl býti kousnut velmi vzácným exemplářem tygrovité kočky od řeky La Plata v Jižní Americe, objevené Geoffroyem, krvežíznivě se na něj díval indický rys v temže oddělení a abessinská, habešská divoká kočka a východoafrický šakal.

Za lýtko ho chytila berberská liška.

„Vidíš, to je muž,“ pravila po jeho odchodu paní Böhmová. „Jak ty trávíš pohodlně volný čas. Jdeš do kavárny a řveš na pikolu, že ti přinesl místo Ľ Illustration Fremdenblatt.“

Pak se zjistilo během dalších návštěv, že v té zoologické zahradě zažil pan Přemek neobyčejně krásné dobrodružství s trpasličím buvolem z Celebesu, který ho chtěl nabodnout na rohy. Podařilo se mu odskočit stranou a dostal se mezi nějaké divoké velbloudy, kteří ho pokopali.

Když pak vstával se země, tu mu natrhla kabát stepní antilopa z Kamerunu.

Ten večer, když pan Přemek odešel, pokusil se pan Böhm prohlásit ke své ženě, že je mu nápadné to velké množství nehod.

Odpověděla, dívajíc se na něj zlostně, že z něho mluví bledá závist.

Pokusil se zasmát. „Jen se směj, vypadáš trapně. Promluvit neumíš, a když něco vypravuješ, je to všechno jen na jedno kopyto, jak v elektrice jeden pán si zapomněl doma peníze nebo jak v kanceláři přinesl v deset hodin sluha pokladníkovi úplně studený bůček.“

„Ale to je svatá pravda, miláčku.“ Podívala se posupně na něj a začala falešně hvízdat.

Příští den vyprávěl pan Přemek jeho ženě o oddělení velkých dravců. Jak divoce šlehal ohonem africký gepard, krásný pardál, když se on postavil k jeho kleci. Jak syčel na něj levhart ze Siamu.

„Tos jim chtěl dát preclík?“ ironicky otázal se pan Böhm.

Žena se na něj podívala tak strašně a pan Přemek řekl: „Buď tak laskav, nevyrušuj mne. Víte, milostpaní, vedle levharta je párek východosibiřských tygrů. K nim se přiblížil malý chlapeček a oni si ho chtěli tam vtáhnout. Já jsem ovšem neztratil duchapřítomnosti a vykřikl na ně: „Necháte ho na pokoji, vždyť vám nic nedělá, vy chytráci!“ Tygři se vám ztratili do kouta a ani necekli. Zato levharti a sněžní pardálové, jaguáři a lvi, puma a vlci dali se do takového řvaní, až je hasiči musili postříkat hadicemi. Ten den jsem měl namále. Nahnul jsem se příliš nad medvědí jámou, někdo do mne v tlačenici strčil a já střemhlav spadl mezi medvědy. Jeden byl z Tčugučaku a Kirgizska, jeden z Číny, takový žlutošedivý, a páchlo mu z tlamy po čerstvé hovězí krvi, patřil do odrůdy medvědů kuldža z pohoří Tian-Šan, a ti dva ostatní, to byli grizzly, černí medvědi ze Severní Ameriky. Kdo to nezažil, co to je, když člověka očuchávají čtyři medvědi, ten neví, co to je za zvláštní pocit.

Pan Přemek utřel si pot z čela.

„Ovšemže jsem neztratil duchapřítomnost. Vedle hrála kapela, a tak jsem křičel nahoru, aby mně podali buben. To bylo dílem okamžiku. Počal jsem bubnovat a medvědi počali se kolébat do taktu. Mezitím přišli zřízenci a vytáhli mne nahoru pomocí přivedeného slona, který mne rypákem zachytil a vyhodil z jámy ven. Trochu špatně odhadl vzdálenost a vyhodil mne tak, že jsem padl do nádrže s aligátory. Pěknou ranou omráčil jsem velkého krokodýla, který chňapl po mé noze, takže ten ulekaně plul ku břehu a vylezl z nádrže ven. Nevím, milostpaní, jak dlouho jsem v nádrži řádil. Vím jen tolik, že jsem zprvu plaval za jednotlivými aligátory a jednoho po druhém chytil za ohon, zatočil s ním několikrát ve vzduchu nad hladinou, až jsem je dokonale omráčil. Prchali přede mnou zděšeně, a když jsem vylezl z vody, viděl jsem všechny ty potvory krčit se v koutě ohrady s hlavami zahrabanými do písku, aby mne neviděly. Byl jsem potom ještě několikrát u té nádrže s těmi bestiemi, ale jakmile mne zpozorovaly, vylézaly ihned z vody, jako kdyby se chtěly zachránit, kde by to jen šlo. Později, ani byste, milostpaní, nevěřila, jak ve všech odděleních a pavilónech dravá zvířata přede mnou dostávala strach. Vycítila instinktem, že se jich nebojím a že opovrhuji jejich ukrutností, a abych tak řekl, jejich domýšlivostí. U všech kozlů, co si taková bestie o sobě myslí?“

II

Toto vše asi předcházelo tomu, než přišel ke mně pan Böhm.

Tvářil se jako uštvaný člověk nebo jako ti, kteří ponejprv byli odsouzeni pro nějaký podvod a přicházejí do žurnalistické síně u soudů s prosbou, s tklivou prosbou k pánům žurnalistům, aby nedávali do novin jejich jméno.

Napřed mi to všechno vysvětlil. Pravil, že má takové přesvědčení, že ho žena již nemá ráda a že to začlo s pelikány.

Napřed vyprávěl při večeři pan Přemek, že mu vzal při prohlídce rybníku s pelikány jeden starý, obyčejný pomatený pelikán klobouk, a když mu ho chtěl vzít, že se do něho pustil jeden australský vzácný druh pelikánů a celá řada kormoránů a racků že počala na něho útočit a že marně křičel na pelikány: „Ale ptáci, já si to vyprošuji, vzpamatujte se.“

Teprve když byl hrubý na ně a energický, že mu ten pomatený pelikán vrátil klobouk.

„Tak to začlo,“ vzdychl pan Böhm, „žena nemůže si vynachválit, že tolik zkusil, posílá mne do Indie střílet tygry a on žvaní čím dál tím větší hlouposti. Včera zas vykládal, že se pral s nosorožcem, který prorazil plot a šel se podívat, co hraje orchestr. Hroši za ním běhali jako psíci a jeden tygr že nežral dřív, dokud osobně se nepřesvědčil jeho návštěvou, že je ještě pan Přemek v Berlíně. A žena sedí přitom jako u vytržení, nemůže se nikdy dočkat, až pan Přemek přijde, nápadně se počíná poslední dobou česat, sama mně řekla, že byl u nás pan Přemek předevčírem za mé nepřítomnosti, vykládá pořád o panu Přemkovi a dnes mně řekla, že zítra, až odjedu do Kolína na schůzi akcionářů, že půjde s panem Přemkem do Stromovky, že pan Přemek jí slíbil vykládat o tom, jak měli z něho tam v jednom oddělení vlci strach. A když jí někdy něco řeknu, tu dá se do pláče, že jí ani toho pana Přemka nepřeji.

Obyčejně to skončí tak, že mně vyčítá, jak jsem já nikde na cestách nezažil nic zajímavého. Vypadá přitom tak, jako by nemyslela na nic než na samá dobrodružství a romantické příhody, a dovede přece tak dobře udělat masité omelety a zadělávané telecí s karfiólem.“

Pan Böhm utřel si slzy, které se mu objevily v očích. „Stydím se,“ pokračoval, „jít s nimi někam na výlet, když jedeme kočárem. Žena myslí vždy, jak by to dopadalo, kdyby se koně splašili. Pan Přemek ji chlácholí a říká, že by skočil po kočím, to že by bylo jeho první zakročení, poněvadž kočí má zaplaceno za pořádné dovezení hostů a ne za splašení koní. Ať si koně splaší, když jede sám, a ať je neplaší, když jedeme my. A chová se přitom děsně divně. Stále chce vylézt z vozu a zadržet koně, chce vynadat kočímu, a zatím koně jdou krokem, že by je s trakařem dohonil.

„Říká, že nepojede už kočárem, poněvadž kdyby koně zadržel, že by mu je strhl v kříži a musil zaplatit. Žvaní tak blbě a to se právě mé ženě líbí. Předešle přišel zase jako obvykle večer a mluvil tak dlouho o pštrosovi, kterého chytil za nohu, když ho chtěl kopnout, až žena připálila dokonce ony výtečné masité omelety.“

„Mé rodinné štěstí,“ řekl dále pohnutě, „je zvráceno. Připadám si jako manžel, který jest vědomě klamán, a vím, že to půjde čím dále tím více z kopce. Jsem bezmocný, poněvadž nechci dělat skandál. Pomozte mně jí vyložit, že to všechno je žvanění, co říká pan Přemek, že je to prachobyčejný tlučhuba. Vždyť co je to vlastně s tou jeho celou zoologickou zahradou berlínskou za slávu. Připouštím, že ho kopl velbloud, ale zoufám nad tím ostatním.“

Slíbil jsem mu, že zařídím vše, co bude v mé moci.

Šel jsem tedy navštívit pana Přemka. Znali jsme se z kavárny a vyprávěl mně jednou, že věnoval svůj život nálepkám, a prosil mne, abych se šel jednou podívat na to jeho životní dílo, na album na nálepky.

Napřed mně tedy ukázal album, a když je zavřel, pohostil mne černou kávou, kterou prý připravuje dle tureckého způsobu, jak to viděl v Turecku (kde nikdy nebyl).

Opatrně zmínil jsem se o jeho poslední cestě do Německa a o tom, že paní Böhmová vypravuje o něm, jak neohroženě se postavil proti dravým zvířatům v berlínské zoologické zahradě.

Počal mně tedy vykládat, že byl přece při tom, když tenkrát v Lipsku utekli ti lvi při dopravě na nádraží, a že sám skolil holí jednu lvici, miláčka krotitelky, která ho potom chtěla zastřelit.

A tu jsem nadhodil, že jsem aranžérem různých scén pro kinematografy a že jest tu právě cirkus Hagenbeckův. „Jsem přesvědčen,“ řekl jsem, „že vy byste se velmi dobře hodil k tomu, kdybyste při své odvaze sehrál s někým ve lví kleci, nebo lepší ještě bude, poněvadž tygři jsou divočejší, v tygří kleci partii karet. Umíte tahavý mariáš?“

„Umím,“ řekl zblednuv trochu.

„Dobře, tedy tahavý mariáš.“

„Já však ze zásady mariáš nehraji o peníze,“ pokusil se namítnout.

„Nebude se hrát o peníze, cinkot peněz by dělal tygry nepokojnými. Sehrajete třebas čtyři partie. Já zařídím vše u ředitelství a dáme vás na plakáty, že budete hrát karty uprostřed dvanácti bengálských krvežíznivých tygrů. Myslím, že paní Bóhmová bude velmi překvapena, až to uslyší.“

Rozloučil se rychle se mnou a slyšel jsem, jak služce poroučí, aby otevřela okno.

„Teď ujede ten protiva jistě z Prahy,“ pomyslil jsem si, „a přítel Böhm bude mít od něho pokoj.“

Za dva dny po mém rozhovoru s panem Přemkem zazvonil pan Böhm na dveře mého bytu.

Objevil se přede mnou úplně připravený na cestu, v krátkých kalhotech, s vakem, obaleným plédem, pod paží.

„Jedu sám k moři,“ řekl beze všeho úvodu, „jsem u manželky nemožný a přicházím vám poděkovat za dobrý úmysl. Víte, co ten Přemek, ten padouch, prohlásil, když oznámil mé manželce, že bude hrát karty v tygří kleci v Hagenbeckově cirku? Že je bude hrát jen pod tou podmínkou, když je budu hrát já s ním. Já jsem však zbabělec. Buďte sbohem a ještě jednou vám děkuji.“

V

Za týden nato sedí pan Böhm v Terstu v hotelu Balkán a obírá se smaženým kuřetem. Když kuře snědl, poručí si péro a píše manželce: „Milá Něžo! Oznamuji Ti, že jsem právě uškrtil jednoho žraloka, který mne přepadl v moři za velké bouře, kdy mne vlny chtěly vyvrhnouti na břeh. Mnou uškrcený žralok byl již dlouho postrachem i nejzkušenějších námořníků i válečného loďstva.

Tvůj Toník

VI

A za týden nato vidět již pana Böhma chodit v Miramare se svou manželkou, zatímco pan Přemek odjíždí do lázní Poděbrad, obdržev právě od Böhmů lichotivý přípis, aby přijel zúčastnit se jednoho velkého lovu na žraloky.