Státní stipendium pro spisovatele |
|
|
|
Karel Jarolímek byl dosti dobrý spisovatel a
hojně čtený a proto ho kdejaký nakladatel
využitkoval a okradl. Když si přicházel pro
honorář ze své sbírky povídek, tu se stávalo, že
mu nakladatel vynadal a prohlásil, že se diví,
jak mohl tisknout takové hlouposti. V povídkách
Karla Jarolímka voněly lučiny, modrá obloha
klenula se nad ztichlými háji, slunce tam
zapadalo v neobyčejně živých barvách za
večerního ticha, umlkal zpěv ptáků a dály se
podobné pěkné věci, které jistě byly vypočteny
na to, aby Karel Jarolímek mohl si koupit k
večeři uzené kolínko. Karel Jarolímek počítal v duchu při tvoření svých prací řádky a proto líčil pokud možno velice poeticky a sytými barvami. Vyjmenoval ve svých povídkách kdejakou květinu na poli, byl odhodlán popisovat vrabce, který přeletěl nad hrdinou jeho povídky v sadech, ale nejvíce dal si záležet na dialozích v těch případech, kde šlo o řádkový honorář. S klidnou myslí sedl si a psal: „Tušil dobře, že řekne: Ano. Což vy nejste též téhož náhledu?“ „Nejsem.“ „A proč?“ „Vzhledem k tomu.“ „Vzhledem k čemu, Emílie?“ A Karel Jarolímek počítal: „Opět pět nových řádků po pěti haléřích. (Víc mu nikde nedávali.) Jest 25 haléřů, to jsou dvě uzenky, nebo přidám-li haléř, jedno plzeňské pivo.“ Tak ubíhal Karlu Jarolímkovi život v samém zápase s nakladateli, s redaktory, od kterých vytloukal zálohy se strašlivou neústupností. A jednoho dne se v kavárně při čtení novin poškrábal na hlavě. To znamenalo, že o něčem vážně přemýšlí. Ministerstvo vyučování vypsalo státní stipendia pro spisovatele. Tento nápad se zrodil v hlavě bývalého ministra vyučování. Byl to dobrý člověk, který prohlásil po úřadě s ministrem financí: „Dáme jim jednou se nacpat.“ Slůvkem „jim“ mínil, jak přirozeno, spisovatele. Solche verfluchten Kerle! Karel Jarolímek požádal o stipendium, což doložil patřičnými doklady, že jest také spisovatelem, a že stane-li se důvěry hoden, že mravným chováním se státu odmění. Také nešel ten den do noční kavárny. Pak zas chodil a po čtrnáct dní přemýšlel, jak naloží se stipendiem. Do jeho snů o životě epikurejce plížila se pomalu ale jistě myšlenka na podražení bot. Už takřka s jistotou to viděl, jak rakouský stát dává českému spisovateli podrazit boty. Ubíhaly týdny a měsíce. Karel Jarolímek stal se nervózním ku konci pátého měsíce, kdy poslal žádost o stipendium do Vídně. Uplynul rok a Karel Jarolímek se již jen trpce usmíval při vzpomínce, že kdysi žádal státní stipendium. Zvykl si již na to, že vyhodil 25 haléřů porta za rekomandování žádosti do Vídně. Praskly na to tyto řádky po pěti haléřích: „Oskare?“ „Cože?“ „Nevíš?“ „Sotva, Olgo.“ „Již dosti, Oskare!“ Opět uplynul jeden rok a Karel Jarolímek dostal předvolání na policejní komisařství. „Já jsem nic nevyvedl,“ pomyslil si spisovatel Karel Jarolímek a hodil předvolání do kamen. Pak dostal druhé. To přinesl civilní strážník a jak se Karel Jarolímek dozvěděl, řekl civilní strážník k domovníkovi: „Nevím, oč se jedná, ale dejte si na toho člověka pozor!“ „To udělám,“ řekl domovník. Toto předvolání opět shořelo v kamnech. Pak se stalo cosi velice nemilého pro Karla Jarolímka. Vrátil se domů ke třetí hodině ranní a ulehl do postele. V pět hodin ozvalo se hlučné kopání do dveří jeho bytu a když ulekaný Jarolímek uslyšel hlas: „Ve jménu zákona, otevřete“, zaklepalo se v podvlékačkách jeho tělo a on šel otevřít. Do bytu vrazili dva strážníci s velkou prudkostí. „Máme vás předvést, jste Karel Jarolímek?“ „To bohužel jsem.“ „Nedělejte hloupé vtipy, máme vás předvést k panu radovi, ten vás chce vidět. Tak alou, strojit se hezky rychle, nebo vám máme, člověče, pomoct do kalhot?“ „Ale pánové, proboha vás prosím, vždyť je pět hodin ráno, to tam ještě nebude pan rada, já o ničem nevím.“ „Jděte k čertu a nebrečte nám tady. Pan rada včera řekl panu strážmistrovi, aby někdo pro vás došel. Tak si vás jdeme pojistit, abychom vás našli doma, dokud chrníte. Kdybychom přišli v osm hodin, tak by hnízdo bylo prázdné a ptáček by hezky ulít, to známe.“ Nato narazili mu klobouk na hlavu a vyvedli ho z domu na ulici. „Prosím vás, nedržte mne za límec!“ „Držte hubu!“ „Já si budu stěžovat!“ „Vlezte nám na záda!“ „To mne ani nenapadne!“ „No, my ti to ukážem!“ Konečně Karla Jarolímka přivedli na strážnici. Strážmistr kouřil z dýmky, byl rozespalý a otázal se prostě, ale ironicky: „Vy jste tedy ten Karel Jarolímek, který se nám ráčí vyhýbat?“ „Ano prosím.“ „A čím jste?“ „Spisovatel.“ „To spisujete dluhy, že?“ řekl strážmistr, položil se na kavalec, zívl a pravil již jen to: „Za katr a prohlídnout!“ Tak ho prošacovali a odvedli do separace. Klíče zachrastily a Karel Jarolímek za chvíli seděl na pryčně. Byl tam sám, jen za malý okamžik počala se po něm procházet setnina štěnic. Karel Jarolímek se vzbouřil. Seskočil z pryčny a rozběhl se ku dveřím svého vězení, křiče v zoufalství: „Pusťte mne, já jsem Karel Jarolímek!“ „Právě proto jsi tady,“ ozval se za dveřmi hlas, „nebudeš-li zticha, tak ti dáme kazajku.“ „Dobrodružství Karla Jarolímka. Případ Karla Jarolímka,“ křičel Jarolímek, který již zase ležel na pryčně v naprostém zoufalství. „Zničení Karla Jarolímka. Jak Karel Jarolímek přišel do neštěstí.“ Osnoval si názvy svých povídek. Setniny štěnic konaly pravidelnou obchůzku a agnoskovaly terén, až naskakovaly pupence na kůži pana spisovatele. Bylo to hrozné ráno. V půl deváté pro něho přišli do separace a tak nemytého, uváleného a rozcuchaného vedli nahoru do prvního poschodí ku správci komisařství. „Prosím, pane rado, zde vám předvádíme Karla Jarolímka.“ Karel Jarolímek nevěděl, zdali sní. „Račte se posadit,“ pravil starý pán, ukazuje na židli. „Máme u něho počkat, pane rado?“ chtěl říci jeden ze strážníků, ale vida, že pan rada podává tomu lotrovi ruku, odešli po špičkách. „Dal jsem vás zavolat, pane Jarolímku, abych vyšetřil vaše poměry. Vy jste žádal před dvaceti lety o státní stipendium pro spisovatele, není-liž pravda?“ „Prosím, ne před dvaceti, před dvěmi lety.“ „Pamatuji se teď. Před dvaceti lety žádal pan Časal. Ale toho nemohli jsme najít. Teprve včera v naučném slovníku jsme našli, že je již devět let mrtev. Tedy to nejste rozhodně vy.“ Pan rada soucitně podíval se na Karla Jarolímka, jak tak stál před ním bez límečku a kravaty, neumytý, uválený a rozcuchaný. „Máme jistě velkou bídu,“ pravil vážně. „Ministerstvo vyučování podává sem nález, aby naše komisařství, vzhledem k vaší žádosti o stipendium, vyšetřilo vaše majetkové poměry. Jak vidím, boháč nejste.“ „To máte pravdu.“ „Vy jste tedy spisovatel, to tedy píšete?“ „Ano, prosím.“ „Vím, četl jsem již vaše práce. Jsou tištěny. Pěkný tisk. Černé litery. Pamatuji se na to dobře. Také jsem si dal předložit vaše osobní výkazy. Vy nemáte ani jednoho trestu. To by byla polehčující okolnost. Totiž co to mluvím, to vás šlechtí. Třebas tedy chudák, vždy poctivý, nehledě ani k zaměstnání. Můžete jít.“ Za osm neděl dostal Karel Jarolímek sto dvacet korun stipendia pro nemajetné spisovatele z Vídně. Ten byl rád, že to tak dopadlo! |
 |
|
|