|
Ať se potkávali tuláci nad Šťávnicí i pod
Šťávnicí kdekoliv, říkali jeden druhému, aby
nikdo do Šťávnice nechodil, takže toto bohaté
místo bylo uzavřeno pro tuláky i žebráky z jich
dobré vůle. A přece jsou občané štavničtí velmi
dobrého srdce a mají vždy doma hojnost uzeného
masa z domácích i divokých vepřů a rádi
prokazují milosrdenství, neboť je taková pověst,
dokud budou mít měšťané štávničtí štědrou ruku
otevřenu, že se město nepropadne.
Báňská Štávnice je totiž poddolována státními
doly na stříbro i na zlato a již jednou na
hořejším městě propadl se jeden dům měšťana
Kužmy a kde stál, tam utvořilo se hluboké
jezírko. A pod jezírkem odpočívá rodina pana
Kužmy, kterou to stihlo právě u oběda.
Měšťané šťávničtí vyciťovali tu tragédii, neboť
oběd jest u Šťávničanů čímsi posvátným.
Šťávničani vytvořili z oběda posvátný úkon. Oni
nejedí, oni se modlí. Polévka, toť jejich
introitus a uzený ovčí sýr od Ďumbíru, toť ite,
missa est.
A tragédie rodiny Kužmovy zdála se být tím
hroznější, poněvadž den předtím pan Kužma v
hovoru se sousedy tolik se těšil na zítřejší
oběd, který měl sestávat z pečené hlavy divokého
kance se zelím z dýní z požehnaných rovin u
Rimavské Soboty.
Až možná za tisíce let přijdou paleontologové na
místo katastrofy, tu naleznou tam vedle kostí
pana Kužmy i hlavu divokého kance. A věda řekne,
že tu zahynul pračlověk, usmrcen na lovu
předpotopní obludou. A nikdo nevyzkoumá, že byla
kdysi jakási Báňská Šťávnice. Ani zachovají-li
se do té doby mapy jenerálního štábu, neboť ty
ji označují jménem Selmecbánya, čemuž nerozumí
již v Sitně a ve Sv. Andráši, dvě hodiny odtud
po Šťávnickém potoku.
A ze Sv. Andráše pocházejí právě hlavy divokých
kanců, ze Sitna přivážejí selata a kousek dál od
Žibřitova zvěřinu. Tak doleji od Krupiny až k
Almáši, tam pěstují bělounké husy, které se ve
Šťávnici pekou s plody oskeruše.
Nad Prepackým jezírkem poletují divoké kachny. I
ty, pečené s jalovcem, obírají dobří měšťané
šťávničtí. Kotlinou od Almáše vanou teplé větry
na šťávnické straně a rodí se tam víno,
ohnivější vína z heďaljských vršků. Je to táž
réva, kterou proslul Děndéš, odkud jak známo
přenesli sazenice do Tokaje.
Nevím sice, je-li to pravda, ale slyšel jsem tak
vyprávět ve Šťávnici.
Víno to jest velmi dobré a chutná znamenitě,
zapíjí-li se na žluté melouny, které vozí do
města též od Almáše. Nakládané melouny výborně
hodí se k pečeným kuřatům od Bystřice, velkým a
krásným, že mohl ten Šťávničan směle zvolat: „To
nejsou kuřata, to jsou pštrosi!“
Od Jestřábí vozí pak krocany, pravé obry. Jich
bílé maso polévají ve Šťávnici zvláštní omáčkou
z červené dřínkové zavařeniny.
Potom nosí do Šťávnice na trh pstruhy od
Žibřitova z horských potoků. Přimyslíme-li si
pak k tomu půvabnou krajinu, zaplavenou zlatou
září slunce a brčálová luka, tu chápeme, proč
mají Šťávničani radost ze života, zejména když
ví, že to slunce září jim proto na vinice, aby
se hrozny červenaly, aby zrály oskeruše a aby z
lučin bylo to dobré vonící seno, které dodává
síly masu hovězího dobytka, takže slunce, když
zazáří do jídelny na talíře polévky, shledá se
opět se svým dílem.
Na Šťávnickém potoku dvanáct mlýnů zpracovává
bílou mouku pro Šťávničany, aby i ty masité
omelety z masa telat od Hronu měly šat křehký a
chutný.
Všeho bylo dost v tom blaženém městě, které
místo medvědí hlavy mohlo si dát směle do svého
znaku nůž a vidličku. Baníci z okolí zanechávali
po šichtách pěkné peníze v městě a bylo tam vždy
veselo.
Ve starých domech byly ještě tytéž krčmy, ve
kterých zasedávali horníci Sasíci z dob krále
Vladislava, když zde počali dolovat. Když
přicházívali sem tuláci a žebráci, tu slyšeli
všude hrát a zpívat a ať byli baníci či měšťan,
zatahovali je do krčem, kde bylo jídla a pití
tolik, jeden starý žebrák, když se najedl, se
slzami v očích řekl dobrácky pánům měšťanům
kolem velkého dubového stolu: „Jezte a pijte,
velkomožní pánové, já už nemohu.“
Vyprávěli si tuláci po uherské krajině o celých
kýtách srnčích, když je zatáhli páni měšťané do
svých domů a jak je pobízeli, aby si popustili
opasky a za každým soustem pro vytrávení jak do
nich lili borovičku z lesního jalovce z těch
svěžích veselých strání žibřitovských.
Chodili žebráci až od Spiše, z Gemeru, z
Liptova. Od rovin pod Děndéšem až po tatranské
hory a sněžnou Magúru opěvovali mezi sebou zlatá
srdce Šťávničanů, měšťanů i baníků.
Až takhle jednoho dne přišla zlá pohroma.
Inspektorem městské policie stal se pan László
Halás. Byl příbuzný zdejšího župana, který by
byl snad činil při různé příležitosti na měšťany
nemravný nátlak, kdyby to nebyli bývali takoví
dobráci. Takhle, když řekl starostovi města
Frigyesovi, že jeho strýc Halás bude inspektorem
městské policie, pan Frigyes sám se divil, jak
se to mohlo stát, že již dříve na to nepřipadl,
ačkoliv až do toho dne neměl ani tušení, že
nějaký László Halás žije v zemi koruny sv.
Štěpána.
A nebyl přece pan Halás jen z tuctových lidí.
Býval policejním strážníkem v Pešti a vyznamenal
se dvakrát. Jednou předvedl na strážnici svého
otce pro rušení nočního klidu a podruhé svého
bytného, u kterého bydlil v nejlepší shodě již
osmnáct let a to z toho důvodu, že týž hulákal
na jednom mostě. Pak přišly nějaké demonstrace a
on usekl šavlí nos jednomu inspektorovi tajné
policie. Tento přehmat nevyvážily ony dvě
okolnosti nejsvědomitějšího plnění povinností a
Brutus šel.
Nedali mu ani penzi a on na svou vlastní pěst
prováděl bezpečnost. Vnikal do heren a zabavoval
banky o své vlastní újmě. Žil z toho velmi
skromně, poněvadž obyčejně mu nařezali. Jednou
překvapil při hazardní hře jednoho policejního
komisaře, který ho dal zatknout. Šlo tu o
podvod, seděl dva měsíce a pak byl vypovězen z
Pešti. V nouzi obrátil se na svého synovce
župana ze Šťávnice a stal se policejním
inspektorem v tom dobrém městě.
A od té doby počaly mizet ze Šťávnice návštěvy
tuláků a žebráků. Právě tak, jak to řekl
starostovi města: „Já vymýtím z města žebrotu.“
Starosta poukázal na staré zvyky pohostinství,
ale pan Halás odpověděl stereotypně, kouleje
strašně očima: „Já vymýtím z města žebrotu. Bůh
je svědek, že koho při žebrotě chytím, že mu
budou záda pálit.“
Proto také říkali si žebráci, že tam v Šťávnici,
v tom bývalém ráji, bije policejní inspektor
provazy tulácký národ.
A do toho právě přišel ten nešťastný oběd pana
Kužmy. „Bůh se na nás rozhněval, že nekonáme
dobrodiní, není žebráčků ani tuláčků,“ říkali
měšťané, „vida nebožtíka Kužmu, propadl podruhé
a to úplně.“ Toť byla smutná pravda. Před deseti
lety propadl při volbách a teď se propadl i s
domem do staré šachty.
A policejní inspektor stával se čím dál tím
větším a hroznějším. Po žebrácích, Cikánech a
tulácích došlo i na veselé baníky. Jednoho dne
táhli z hořejšího města dolů z dolů a zpívali si
hornickou píseň, starou píseň baníků.
Vstávaj, Juro, hore, na bánu klopajú,
keď neskoro príděš, fárať ti nedajú.
Neskoro som prišiel, fárať mi nedali,
ešče ma hutnickú palicú nabili.
Basom vám azaňát s vašemi banami,
keď ste ma nabili, fárajtě si sami.
Když přitáhli k dolní bráně, vystoupil na ně pan
Halás. „Co vřeštíte, psi,“ počal rozhovor, „že
vás odvedu na městský úřad?“
„K tomu je třeba dvou lidí,“ řekl mu vlídně
baník Martin Kalaš, „jednoho, který vodí a
druhého, který se dá vést, starý šedivý osle.“
A táhli dál a do pochodu znělo zas: „Vstávaj,
Juro, hore, na bánu klopajú, keď neskoro príděš,
fárat ti nědajú...“
Pan Halás vytáhl šavli a zařval: „Já vám ukážu,
jak vám budou záda hořet.“
„Tak co, hoši,“ řekl Kalaš, „mám mu dát jednu?
Nebylo by šlechetné, kdybychom stařečka všichni
mlátili.“
„I hej, Marcine, daj mu dve, snad se vzpamätá.“
„Dám mu len jednu, bude mít dost,“ rozhodl se
Kalaš a ohnal se silnou banickou pěstí.
Pan Halás pustil šavli a udělal kotrmelec. Pak
jako by si rozmyslel provozovat takovéto
kratochvíle, zůstal ležet roztažen na zemi.
„Tak kdepak jsme přestali?“ pravil Kalaš a
vzdalovali se za zpěvu: „Neskoro som prišiel,
fárat mi nědali, esče ma hutnickú palicú
nabili.“
Pan Halás neví dodnes, jak dlouho ležel pod
dolní branou na dláždění z křemene z okolí, o
kterémž dláždění nedávno se vyprávělo v
odborných kruzích s patřičnou úctou, že obsahuje
v sobě tolik zlata, že by předměstská obec mohla
zaplatit všechny své dluhy.
Pan Halás neležel však na něm z úcty k němu, byl
by jistě rád vstal, ale ze služební blůzy
vypadla mu přitom láhev s borovičkou, což
nepovažoval za důstojné inspektora městské
policie a proto omdlel podruhé, když milosrdný
jeden občan dával mu z jeho vlastní láhve pít.
Kromě borovičky, která byla příliš silná na
služební obchůzku, byla ta rána Kalašova
báječná, jak se vyjádřili všichni, kteří ji
viděli. Nezbývalo mu tedy nic jiného než probrat
se z mrákot na posteli v bytu měšťana Čulena,
právě naproti dolní bráně, kam ho přenesli.
Měšťan Čulen se blaženě usmíval, když
zpozoroval, že jeho vlastní vynález, kořalka z
dřínků, působila tak blahodárně na policejního
inspektora, že týž se zvedl a počal proklínat
celý svět. Vrátil se do života, do společnosti a
první jeho bylo že se upamatoval na nejlepší
nadávky, obvyklé mezi pasáky vepřů na Dolní
zemi, kteří je pochytili kdysi od Kumánů.
„Neříkal jsem to?“ vítězoslavně obrátil se pan
Čulen k svým synům, „že ta dřínková pijatyka
vzkřísí i mrtvého z hrobu?“
Jako odpověď zaznělo z postele zuřivé volání:
„Zastřelit, pověsit, zastřelit,“ a nato teskný
výkřik: „Kde mám šavli?“
Pan Čulen podal mu jeho starou podivnou šavli,
kterou přinesli za ním a pan Halás vztyčil se na
posteli, vzal šavli do ruky a položil ji na
peřinu. Borovička, kterou vypil před událostí a
dřínková pijatyka, kterou do něho nalili zde v
Čulenovic domě, počala působit. Pozvedl šavli do
výše a počal zpívat husarskou píseň: „Ha
meghalok, meghalok, menybe víznek angyálok.“
„Aťsi umru, umru, tak jako tak vezmou mne andělé
do nebe.“
Pak se položil na bok a začal chrápat, drže v
ruce šavli vztyčenou ke stropu. Chtěli mu
položit ruku se šavlí na peřinu, ale on spal tak
tvrdě, že to nešlo.
Tak ho našel velkomožný pan župan, když se
dověděl, že se jeho chráněnci, strýci, něco
přihodilo u dolní brány.
Vyprávěl později měšťan Čulen, že pan župan,
když uviděl svého strýce László, spícího v tak
podivné pozici, že chvíli postál a vyčítavě řekl
k spícímu: „Hezky jste to vyvedl, báči.“ Nato
obrátil se k panu Čulenovi, potřásl mu rukou a
řekl: „Děkuji vám, ošetřte ho a při příštích
volbách navrhnu vás za vládního kandidáta. Vím o
tom, že pije borovičku.“
Pan Čulen řekl, že rozumí, což znamenalo:
„Rozumím, on ji pije se svolením okresního
župana.“
Ve dveřích ještě se vyjádřil pan župan, že třeba
brát ohled na stáří pana Haláse, zejména když
povážíme, co již toho zkusil ve svém životě.
Tu odvážil se pan Čulen jemně zakašlat a řekl,
že nastydl na vinici. Pak štípl pan župan ještě
dole u dveří Ilonku, dceru pana Čulena, do tváře
a ještě dále poplácal služku měšťanovu, čemuž se
obě pokorně smály.
Byl již večer, když vypadla panu Halásovi šavle
z ruky, ruka mu klesla a on se probudil. Ležel
pod peřinou v uniformě a proto když si vzal
boty, byl již úplně připraven sejít dolů do
jídelny, kde na něho čekala večeře, jedna z těch
mistrovských děl šťávnických hospodyň. Běloučké
masíčko selete s kůrkou bronzovou, rozkošné nohy
krocana, na másle pečené roztomilé pstruhy,
uzené ovčí oštipky od Ďumbíru, to vše uvádělo
pana Haláse v nadšení.
Plnými ústy mumlal, tahaje vidličkou z mísy
nejlepší kusy: „lsten biszony, áz jó, bůh je
svědek, že je to dobré.“ Bral boha za svědka, i
když pil z cínové konvice z časů Matyáše krále
lahodné víno ze šťávnických vrchů, které
opalizuje, poněvadž prý pod úrodnou vrstvou
naleznou se opály, což je pravda.
Když se dost najedl a napil, tu požádal, aby mu
ukázali, kde bude spát a poprosil, aby ho
vzbudili před obědem, čemuž bylo vyhověno.
Po obědě, který byl slavnou apoteózou kuchyně
Šťávničanů, poslal pan Halás k nožíři nabrousit
svou šavli a vyjádřil přání, že by rád se
podíval do vinice svého hostitele.
„Řekněte tomu darebákovi,“ rozkázal, když služka
odnášela šavli k nožíři, „že si pro ni pošlu až
za týden.“ Pan Halás pak velmi sebevědomě kráčel
s panem Čulenem a jeho syny na vinici, kde
ochutnal i morušové víno. Pak pekli na ohni
skopovou kýtu a pustili se do starého ročníku
šťávnického čertovského, rozuměj vína, jak se v
kraji říká. Pan Halás nadával na Slováky a říkal
o nich, že jsou dobytek.
Pan Čulen, jehož otec zakládal v Revúci
slovenské gymnasium, se červenal a říkal: „To
prosím není tak zlé, opravdu není tak zlé.“
Z vrchů nad Almášem ozvaly se zvonce ovcí, jak
táhly dolů z pastvin do dědiny a pan Halás usnul
uprostřed krásného západu slunce.
Důkladně se propotili, než ho odnesli do města a
dopravili do postele ve svém domě. V noci se pan
Halás probudil a poněvadž myslil, že je ještě na
vinici, vzbudil celý dům voláním, aby přiložili
na oheň a uřízli mu kus kýty.
Když se vysvětlilo, kde je, tu hned žádal o
trochu borovičky a vyjádřil přání, aby ho
vzbudili k obědu. Pravil též, že doufá, že bude
zítra na stole pečená hlava divokého kance se
šípkovou omáčkou.
Tak to trvalo týden a pan Halás poslal si pro
svou šavli. Když mu ji přinesli, velmi se
rozčílil a křičel: „Tohle se jmenuje nabroušená
šavle, pryč s ní, znova nabrousit a za týden
přinést!“
A nyní počal pan Čulen s celou rodinou říkat:
„Náš strýček, náš báči László Halás.“ A dokonce
se mu zdálo, že musí být nějak spřízněn s
velkomožným panem županem.
Když po uplynutí nového týdne, kdy báči Halás
opět víc ztloustl, přinesli mu jeho šavli od
nožíře, tu se již nerozčílil. Dal se do smíchu a
zvolal: „Podívejte se, tohle má být nabroušená
šavle, vraťte ji zpět, já se zlobit nebudu, ať
ji brousí nanovo a za týden sem pošle.“
A počal rozhovor o tom, zdali by nebylo dobré
dnes k večeři péci kuřata.
Pan Halás dodnes nemá šavli, poněvadž
neshledává, že by byla náležitě nabroušena a
naproti tomu shledal, že přece jen nejlepší
kuchyně je u měšťana Čulena.
Žebráčkové chodí zase beze strachu po Šťávnici a
baníci si po cestě k domovu vesele zpívají. A
okresní župan stále ujišťuje pana Čulena, že ho
navrhne za vládního kandidáta.
A tak nerušeně dál svou cestou bere se šťávnická
idyla. |
