|
Jan Gočvara a Michal Beckovjan
jeli na saních z uherského Holiče na svou stranu
do moravského Lanžhota.
Pár malých, nízkých koníků uherského původu
(koupil je Jan Gočvara před čtyřmi léty o trhu v
Myjavě v uherské stolici nitranské) bil do
omrzlého sněhu na silnici podkovami do
harmonického taktu. Kol dokola do nekonečna
svítily pláně sněhu, který před týdnem, než
nastaly mrazy, padal nepřetržitě po celé tři dny
na moravskou rovinu od Hodonína až na Prešpurk.
Jehličnaté lesy, vystupující kolem silnice v
dlouhých přestávkách, byly zapadlé tou spoustou
sněhu a leckde přes silnici přeběhla srnčí zvěř,
hladová a zoufalá v těchto dnech bídy a
strádání.
Velké krvavé zimní slunce sklánělo se k západu.
Blíže k vesnicím bylo vidět poletovat ptactvo,
které od těch obydlených míst a od známých
stodol se zrním čekalo neurčitou spásu.
A uherští koníci v mrazivém vichru do taktu bili
podkůvkami, sáně zanechávaly ostré zářezy ve
sněhu a Michal Beckovjan, soused Jana Gočvary,
si vzdychl: „Zlá zima, zlá!“
Jan Gočvara, majitel saní, radostně a vesele
zahovořil: „Eh, koupili jsme dobře v Holiči na
svátky. Máš všechno lacinější na uherské straně.
Kávu, cukr, aj trochu punče. Ořechy také vezeme
dnes domů dětem ku Štědrému dni.“
„Odpustil jsi Ondřejovi?“ otázal se vtom
Beckovjan.
„Ba, odpustil, Michale, je Štědrý den, k čemu
bych neodpustil, sluší milovat všechno!“
„Darebákovi jsi odpustil,“ pronesl Beckovjan,
„Ondřej poznovu ti mez zaorá!“ „Odpustil jsem,“
řekl slavnostně Gočvara, „nesluší se na takový
den říkat, že neodpustil. Zaoře, nu, zaoře.
Přišel ke mně a řekl: ,Súsédko, a co bysme dnes,
kdy se Kristus narodil, se přeli. Zaoral jsem
tvou mez, pravda je to, odpusť mi!’ „
„K soudu bych ho hnal,“ rázně řekl Beckovjan,
„nešetřit, k čemu odpouštět!“
„Je Štědrý den,“ pravil pohnutě Gočvara, „nevíš,
jak zde dlouho budeš, sluší se, abys miloval
všechno. Nikomu jistě není třeba ubližovat.
Ondřej má pět dětí!“
Mlčeli chvíli a sáně jen letěly mezi nízkými
podrosty smrků, které lemovaly silnici.
Opět přeběhla srnčí a rudé slunce na západě
krvavě ozářilo vrcholky smrků a mezi stromy
proběhla krvavá zář na třpytící se sněžné pláně.
„V ten den, kdy se Kristus narodil,“ pravil do
ticha pozdního odpůldne Gočvara, „nesluší se
ubližovat nikomu. Vše, co žije, je třeba nechat
žít!“
Michal Beckovjan máchl rukou: „Řekne se darmo:
nechat žít...“ Nevěděl, co by dále řekl, a proto
počal si zapalovat dýmku. „Myslím tak,“ pronesl
Gočvara, „třeba také druhému pomáhat. K čemu ty
sám, až podělíš děti dnes na Štědrý den, vyhodíš
podle zvyku hrst obilí za stodolu, aby ptáci
měli co jíst? A kdyby přišel pocestný člověk,
také mu dáš jíst!“
Rychle skláněl se zimní večer. Slunce zapadlo,
na východě rázem objevovaly se hvězdy. Sojky a
krkavci zakřičeli do ticha večera a procházeli
se po silnici. Ze křovin kolem silnice vyletěl
pták, poplašený zvukem saní, a v zoufalství
zaletěl do lesa s vynaložením posledních sil.
Pak místy přeběhla liška, shánějící potravu.
„Nejde mně to stále do hlavy,“ navazoval poznovu
řeč Beckovjan, „jak jsi mohl Ondřejovi odpustit.
Tím jsi sebe Poškodil.“
Z dálky zaletělo k nim náhle pronikavé, strašné
zavytí, až se zde na silnici zachvěli a zarazili
lidé i zvířata. Na chvíli bylo opět ticho a pak
v čistém mrazivém vzduchu opakovaly se ty hrozné
výkřiky a vytí, bolestné a strašné.
Někde daleko na rovině ztlumeně cosi zavylo jako
odpověď.
Za řekou Moravou na uherské straně z bažin u
Brodka jako ozvěnou po třetí ozvalo se dlouhé
vytí a teskně ztrácelo se po té nekonečné bílé
ploše roviny, a sotva umlklo a zašlo v
nastávající hvězdnou noc, tím příšerněji,
bolestněji a hrůzněji ozvalo se vytí v této
části roviny, kterou projížděly bleskurychle
sáně.
Blíž a blíž přijížděli oba sousedé do prostoru
naplněného tím úžasným vytím.
A jen jedním slovem vyjádřil Jan Gočvara ten
hrůzný pocit: „Vlci!“
„Oh, ti ničemové!“ vykřikl Beckovjan. Vytí
ozývalo se již v bezprostřední blízkosti a bylo
tak strašné, že koníci se třásli a zůstali stát.
Bylo nevyslovitelně hrozně.
„Chytil se asi vlk do želez,“ pravil Gočvara, „a
naříká.“
Beckovjan slezl se saní a Gočvara za ním. Šli
směrem, odkud ozývaly se ty strašné zvuky, které
chvílemi zmlkaly v pravý nářek, aby za chvíli
propukaly v křik, bezmocný řev a zoufalé vytí.
Pod podrostem smrků rýsovaly se obrysy velkého
šedivého předmětu.
„Ach, chytil jsi se,“ zabručel Beckovjan. Z
přítmí smrčiny zasvítily oči. Nebyla to však ona
zlopověstná světla, tak strašná za temných nocí
v pustinách lesů, bylo v nich znát zoufalství a
hrůzu před blížícím se koncem ...
Vlčice, neboť to byla ona, která chytla se zde,
puzena strašným hladem, do želez, zavyla táhle,
zoufale a bezmocně, když spatřila lidi.
Beckovjan vyskočil kupředu.
„Nezabíjej! Nezapomeň, že dnes je narození Páně,
spasitele všeho tvorstva!“ ozval se měkký hlas
Gočvarův.
Beckovjan máchl rukou a svalnatou pěstí otevřel
silnou páku želez, a než se Gočvara vzpamatoval
z údivu, viděl, jak Beckovjan s blaženým úsměvem
šeptá:
„Běž s pomocí boží!“
A vlčice kulhajíc s neuvěřitelnou rychlostí
mizela v podrostech jehličí, pak běžela po
zasněžené rovině, zavyla radostně a v dálce
odpověděli jí na uherské straně její druhové.
„Děkuji ti, bratře,“ řekl radostně Gočvara, když
uvelebeni v saních jeli k Lanžhotu, který
rýsoval se již v dálce a kde světla plála v
domech v očekávání svátku lásky...
Takový byl Štědrý večer Jana Gočvary a Michala
Beckovjana z moravského Lanžhota. |
