Strana křesťansko-sociální vůbec

 

 
Je to strana, o které ani sami příslušníci neví nic dobrého a kdyby člověk chtěl o ní psát to nejhorší, nebylo by to tak zlé, jako oni sami o sobě píšou v Reichspostu a jiných svých oficielních orgánech. A toto zde je nejmírnější, co vůbec by mohli o sobě napsat. I kdyby zde stálo, že jsou všichni darebáci a oni si to o sobě přečetli, zdálo by se jim to rozhodně slabé.

Pokud se týče mých osobních styků s nimi, musím doznati, že jsem se setkal ve svém životě jen dvakrát třikrát s křesťanskými sociály. Jednou v Nuslích. Šel jsem po dvanácté hodině noční kolem Bansetů. U Bansetů v Nuslích je blaze, jak pěje píseň a tak tam vyhazovali jednoho muže z hospody.

„Co to je za pána?“ otázal jsem se.

„Ale ňákej křesťanskej socialista. Přišel, řek ,Pochválen Pán Ježíš Kristus‘ a netrvalo to čtvrt hodiny, už se pral. My jsme mu vyndali boty.“

A dlouho do ticha nuselských ulic ozýval se hlas toho zastánce náboženství a věřícího člověka: „Vy lumpové, to jste udělali mně, kterej věří v pánaboha!“

Podruhé ve vlaku setkal jsem se s člověkem, který probíral se růžencem, vzdychal a polohlasitě se modlil. Vedle něho seděl četník s bajonetem. Případ velice prostý. Zbožného muže vezli k soudu, poněvadž zapálil sousedovi chalupu, poněvadž týž byl nějak vlažný ve víře. Patrně ho chtěl zahřát.

To byly dva případy, kdy jsem osobně se setkal s křesťanskými sociály.

Potřetí to bylo jen takové poloviční setkání.

Jeden předák křesťansko-sociální viděl, že mám peníze a chtěl mne doprovodit mermomocí přes les. Poněvadž jsem k tomu nesvolil, chybí mně jedna zkušenost s křesťanskými sociály, ale zase také děkuji té okolnosti, že jsem dosud živ a zdráv a že když jsem vyšel z lesa, měl jsem ještě peníze.

Každý křesťanský sociál, který toto bude číst, pochvalně kývne hlavou a řekne: „Ten nás tak moc nehaní, my o sobě píšeme hůř.“

Ale to je mýlka, neboť nemaje žádných dalších osobních zkušeností, musím se držeti jen vlastních listů křesťansko-sociálních, zejména Reichspostu, orgánu to propadlého ministra Weisskirchnera.

V tom časopise byl nazván známý křesťansko-sociální poslanec Bielohlávek hlavou stíženou motolicí, oslem, neřádem, pacholkem od volů (byl totiž jeden čas předákem křesťanských sociálů), lupičem, vyvrhelem, bezcharakterním darebákem.

Bielohlávek napsal pak v křesťansko-sociálním listě Der Christlich-Soziale o bývalém předsedovi sněmovny Patayovi, též vůdci křesťanských socialistů, že mu vrací všechny urážky a že ho takový opilec a ničema urazit nemůže.

V témž listě nazval vídeňský starosta Neumayer jiného předáka křesťanských sociálů, prince Lichtensteina, ušpiněným uličníkem.

Princ Lichtenstein odpověděl veřejným zaslánem, že křesťanský sociál Neumayer má příliš dlouhé ruce a že mu obyčejně něco zůstane za nehty, když prohlíží obecní pokladnu.

Pak přišel Weisskirchner a řekl: „Ale lidičky, co to děláte?“ Zpohlavkovali ho.

Pak psali ve svých listech o Gessmanovi. Napsali o něm, o tom svém předáku, že je vyžírá. Byl také jmenován defraudantem.

Hlavy křesťansko-sociální psaly jeden o druhém ty nejpříjemnější věci. Ukradli sirotčí peníze, kradli vůbec a podobně. A Weisskirchner řekl: „Ano, my se dobře známe, tak je to v pořádku.“

A proto kdo píše o křesťansko-sociální straně, vůbec nemusí si nic vymýšlet.

Co si vymýšlí, je příliš slabé proti skutečnosti. A po volbách šli domů bez mandátů. Každý o nich věděl, co jsou a to měli k lepšímu z volební kampaně. A ti, co se zachránili, o těch se ví také všechno a bude třeba každodenně jejich křesla poslanecká náležitě dezinfikovat.

A psát o straně křesťansko-sociální v Čechách, to vůbec za to nestojí. Pobili jsme všech sedm jejich poslanců. Že jsme se tím dopustili něčeho strašlivého, je jisto. Ztrátu mandátů křesťansko-sociálních nazvala totiž Vlast svatokrádeží.

Páter Roudnický píše: „A ti voličové, kteří volili proti nám, zajisté často ve snu budou trápeni výčitkami svědomí, až uzří zaslzenou tvář Ukřižovaného.“

Meč psal: „Vlekli nás na Golgatu a ukřižovali nám naše lidi.“

Doufám však, že tím nemínili Spasitele, kterého nekandidovali, což je velký div, ale jen ty lotry po levici a po pravici. Možná však, že za spasitele považoval Myslivec sám sebe a že před šestou hodinou dne 20. června v užších volbách, obraceje se k páteru Horskému, zvolal hlasem velikým: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ Ten nalevo jmenoval se buď Šachl nebo Adam.

V šest hodin probodli všech sedm volebními výsledky. Zázrak se přitom neudal žádný než ten, že křesťanští sociálové přestali v Čechách existovat.

Jejich mrtvoly ani nemyli, to by byla velká práce, a odnesli je neumyté do Čecha, Kříže a Marie, Meče, Vlasti a Míru.

Po výsledku voleb odvezli redaktora Čecha Sevce-Blanického do sanatoria dr. Šimsy v Krči, poněvadž týž křičel na Václavském náměstí před Politikou: „Nemáme poslanců, ale vyhráli jsme to!“

A to je všechno, co vím o straně křesťansko-sociální vůbec. Jest to strana taková, že člověk o ní mluví jen s ošklivostí, ale nikdy nedokáže napsat o nich něco tak špatného, jako oni sami o sobě.