Stručný přehled našeho boje za českou samostatnost

 

 
V odpovědi, kterou čtyřdohoda podala americkému presidentu Wilsonovi poukazuje se mezi jinými cíly války, že na svůj prapor válečný nadepsaly heslo:

Osvobození Čechů a Slováků z jařma rakouského.

Naše hnutí za samostatnost a nynější náš velký zápas proti Habsburkům nevznikl snad jen nynějším nebezpečím, kdy na všech stranách vidíme, že Německo a Rakousko snaží se nás vyhubit, nýbrž tento zápas jest jenom konečným vyvrcholením našeho historického vývoje a našich snah za obnovení českého samostatného státu.

Základ k nynějšímu státoprávnímu postavení českého národa položily politické události z let 1526 a 1620.

Roku 1526 ocitla se samostatnost Čech prvně v nebezpečí a země koruny české přivtěleny k zemím uherským a rakouským. Stará česká ústavnost udržela se jen do r. 1620, který rok znamená zlomení moci stavů českých. V letech 1627 a 1628 byla vnucena Čechům a Moravě nová zřízení zemská, která změnila staré ústavy na prospěch habsburského absolutismu.

Uplynulo další století a přešlo se od absolutismu k centralisaci. R. 1749 zrušena česká dvorská kancelář, nejvyšší úřad pro správu vnitřních záležitostí české země a zároveň nejvyšší soud zemí českých, a ony spojeny co do správy a soudnictví s rakouskými zeměmi. Tím zbytek české samostatnosti, pokud ještě zbyl, zmizel úplně.

Rakousko přešlo ku germanisaci. Rok 1848 a po novém období nejkrutějšího absolutismu rok 1860 přinášejí novou ránu českému státnímu právu. František Josef vzdával se na oko absolutismu, udělil národům ústavu, ale českému národu nevrací se právo, jež mu bylo r. 1627 odňato. Z české strany vydává Rieger proti oktrojování ústavy r. 1867 známou deklaraci. Jest to současně protest proti dualistickému systému.

Dva reskripty Františka Josefa r. 1870 a 1871 slibují Čechům navrácení a uznání státoprávního postavení. Zůstaly však pouhým papírem, nejvyšší křivou přísahou a nedošlo též ani k slíbenému vyrovnání s českým národem.

Rakousko přezíralo všechny protesty Čechů a domnívalo se býti dosti silným, aby odmítalo všechny české požadavky o navrácení samostatnosti. Velká světová válka Rakouska-Německa proti Slovanům a jich spojencům dopomáhá nám ku uskutečnění naši samostatnosti.

Český národ povstal proti Rakousku. Dnešního našeho povstání účastní se celý náš národ doma i za hranicemi. Doma náš lid sjednocením všech politických stran českých rázně projevil, že všemi silami jest odhodlán brániti vzrůstu německé moci na úkor Slovanů.

Rakousko četnými popravy, žalářováním a odsuzováním k smrti českých lidí definitivně se rozešlo s českým národem.

Český voják, hnaný rakouskými vojenskými kruhy proti svým bratřím slovanským složil zbraně na bojišti a jest celá řada českých pluků, které přímo přešly na stranu ruskou, aby projevily tak naši odvěkou nenávist proti Rakousku a dopomohly k vítězství velkého slovanského Ruska a jeho spojenců.

Jest přirozené, že ti čeští vojáci tvoří vedle ruských Čechů jádro našeho branného odboje proti Rakousku. Popud ku sorganisování revolučního odboje proti Rakousku vznikl v kruzích ruských Čechů na samém počátku války.

Petrohradským sjezdem od 28. srpna do 5. září 1914 bylo usneseno utvořiti ústředí pro společnou národní práci.

1. sjezd Svazu československých spolků na Rusi konal se 22. - 26. února 1915. Sídlem Svazu zvolen Petrohrad, vojensko-technická komise byla zřízena v Kijevě, aby organisovala české dobrovolnické oddíly, které vznikly hned na počátku války.

Již třetího dne po vypuknutí války, 22. července 1914 předložili zástupcové Moskevského českého komitétu min. vojenství projekt české legie a 24. července 1914 Petrohradský český komitét jednohlasně přijal návrh na utvoření zvláštního českého oddílu v ruské armádě.Dne 6. srpna 1914 ruská vojenská rada schválila ustanovení České družiny, která se formovala v Kijevě. Dne 28. září 1914 byl v Kijevě slavnostně vysvěcen prapor družiny a dobrovolníci složili přísahu na bíločervený prapor se znaky zemí českých s korunou sv. Václava a s ruským orlem na žerdi.

Dne 31. prosince 1915 Česká družina přeměněna v Československý střelecký pluk, který dne 4. dubna 1916 rozšířen na československou střelkovou brigádu. Následuje rychle svěcení nových plukových praporů a povoleno formírování nových vojenských částí a do roku 1917 vstupuje český národ s proramem českého vojska, které má pracovat k vítězství čtyřdohody, zaručující nám československý samostatný stát. A nejen v Rusku, kde staví se česká armáda, Čechové bojují i ve francouzské armádě, kde česká dobrovolnická legie se nesčíslněkráte vyznamenala. Český voják je i v srbských dobrovolnických oddílech a dokumentuje tak svou politickou vyspělost a skutečnou snahu účastnit se činně velkého zápasu na zdolání rakousko-německého spolku a vybojovati si po staleté porobě svou samostatnost.

Cele naše hnutí za osvobození vedeno jest vedle Svazu mnohými organisacemi, které proniknuty jsou jednotným duchem za spoluúčinkování mnohých vynikajících spolupracovníků.

V Paříži jest Národní rada československá, v jejíž čele jest poslanec profesor T. G. Masaryk a sekretářem docent pražské university Dr. Ed. Beneš. Na Rusi za součinnosti Svazu československých spolků na Rusi vchází do života Národní Rada v čele s vůdcem poslancem Dyrichem. Rada ta vytvořena za souhlasu vlády a všichni Čechové na Rusi musí se bezpodmínečně podrobiti a podporovati její práci, jak toho žádá národní disciplina a konečné vitězství v našem zápase za vybavení z rakouského jha.

Jedině společnou prací dosáhneme úplné svobody a vybudujeme vlastní stát, ve kterém nám bude dána v nejširší míře volnost samostatného národního vývoje, za kterýž náš program bojujeme dnes po boku států čtyřdohody.

J. H.