Strýc Jáchym

Z galerie příbuzných

*

„Můj dům jest můj zámek,“ říká s pýchou Angličan, ale ještě s větší hrdostí říkal můj strýc Jáchym: ,,Má chalupa jest má ves.“

Měl tu hrdost v krvi. Dle jeho tvrzení jednoho jeho dědečka pověsili jako loupežného zemana, když ten se svými hochy zapálil město Kremži na několika místech a v nastalém zmatku „šacoval“ lidi i domy.

Nevadilo mu to nikterak, že je původu zemanského. Bylo to příliš nejasné, a proto hovořil pohrdlivě o vyšších pánech.

Ale jako člověk zemanského původu požíval neobmezené úcty v Kozovarech, kteráž ves byla od jeho proslavené chalupy vzdálena asi tak, kam by nejlepší pasák z Kozovar dohodil kamenem z dobrého praku. Podotýkám, že Schwarzenberští odváděli kdysi svá nejlepší práčata z tohoto kraje.

Tato chalupa neměla rovné v celém knížecím schwarzenberském panství.

Představte si prostor, ohraničený několika kusy dřev, vrstvou bláta a hlíny. Tato směs podivného slohu měla tvar psí boudy. A tam bydlel tento znamenitý a vážený muž, tak znamenitý, že byl důvěrníkem celé vsi Kozovar.

Muž ten znal nejchutněji péci ryby. Znal léčit dobytek a jednou i paní kněžně spravil vyvrknutou nohu.

Byl tak moudrý, že sám obecní strážník, zvoník a kostelník v jedné osobě, statečný Jonáš, se tomu divil. A ten viděl hezký kus světa. Byl dokonce pro krádež na vojně zavřen na dva roky na pevnosti a byl až v Josefově!

Kromě toho všeho byl strýc Jáchym i pedagogickým reformátorem. Vyplácel lískovkou jednotlivé neposedy z vesnické mládeže, kteří byli od pana učitele, bývalého vysloužilého vojáka, odporučeni jeho zvláštní pozornosti.

Starý učitel byl třesoucí se stařeček, třásly se mu ruce a nemohl dobře švihat lískovkou, jak toho vyžadovala vážnost jeho úřadu, a proto posílal v neděli, když za týden vyskytlo se víc provinilců, všechny hromadně k Jáchymovi.

A kluci šli, dokonce i ti, kteří ničeho neudělali, neboť po výprasku měli se všichni jako v ráji.

Strýc Jáchym usadil je do měkké trávy u rybníka a poučoval, jak mají chytat ryby. Jak se chytají a na co nejlépe Ševčíci, bělice, jak kapr, štika, a hned po teorii následovala praktická cvičení. Pak je pekli, obalené v hlíně, osolené, na rožni nad ohněm, kam přikládali dubové větve nalámané kolem v panských lesích.

Též učil mládež po výprasku klást oka, chytat veverky a upravovat z nich pečínku.

A nejen mládež ráda u něho pobyla; shromaždovali se tu i starší lidé ze vsi na besedu se strýcem Jáchymem.

Byly to krásné večery. Zpívalo se, tančilo a kolem chodil policajt Jonáš s korbelem piva, doma vařeného.

Ach, ty krásné časy se nevrátí, kdy se pivo vařívalo doma!

Jáchym popíjel, hovořil, kouřil z hliněnky, a sedě na prahu svého paláce, říkal: ,,Má chalupa je má ves!“

Nebyl ženat, mohl proto klidně dívat se, když se některý z párků manželských při besedě porval a bombardoval nadávkami i kamením.

Když se mu zdálo, že bitva trvá nadmíru dlouho a je s to ohrozit klidný a přátelský průběh besedy, chytil rozvaděnou dvojici a strčil ji do rybníka.

A byl též myslitelem.

Když se něco přihodilo, říkal: ,,Co se stalo, stalo se!“

Leckdy se stalo, že některý ze vsi stěžoval si: „Ten holomek mne chtěl zabít.“

„A zabil tě?“

„Nezabil, Jáchyme.“

„Tak vidíš, ještě ti nic neudělal,“ konejšil ho Jáchym a muž z Kozovar spokojeně odcházel.

Některé jeho zásady našly v obci úplný souhlas. Jednou z jeho zásad bylo:

„Bůh stvořil přírodu, má tedy také jedině on na ni právo rozhodovací, jinému do toho nic není. Každý si odpoví ze svých skutků před pánembohem.“

Tuto svou filosofii náboženskou prováděl prakticky, když na panském pytlačil.

A za ním šly celé Kozovary a Kozovarští byli nejlepšími pytláky na panství knížat Schwarzenbergů.

Schwarzenberští myslivci dávali bedlivý pozor, aby někdy přistihli některého počestného občana při lesním pychu, ale Kozovarští měli vždy víc štěstí než rozumu.

Jednou však se stalo, že Jonášův synek zastřelil v lese srnu a klidně se s ní ubíral domů, k Jáchymově chalupě, kde ji chtěl uschovat.

Před samou chalupou vyřítili se na něho panští myslivci, a co se s ním stalo, to viděli všichni v Kozovarech.

Měl jedno ucho pryč, druhého jen kousek, jednu ruku zlomenu, nohu vymknutu a na tu druhou nemohl živou mocí došlápnout.

Nastaly ponuré a zlé doby.

Objevili se i četníci u Jáchyma, prohledali chalupu a prohlásili: „Až potud a dost!“ Také mu dali několik ran a ukázali železa a odešli.

Strýc Jáchym od té doby chodil s hlavou sklopenou, kluků odporučených učitelem nepráskal a neříkal: „Co se stalo, stalo se!“

Celá ves dívala se na něho s otázkou, jak odpomůže těm zlým dobám.

Jáchym přemýšlel o tom, jak by se postaral chytrým způsobem o navrácení starých časů.

Sedával u rybníka a Kozovarští chodívali se na něho dívat, jak přemýšlí.

Konečně si vymyslil plán. Svolal jednoho večera všechny obyvatele před svou chalupu.

Byl nevlídný den, jako ta celá doba.

„Svolal jsem vás,“ počal hovořit, „abych vám řekl, jak nám bude opět možno lovit v panských lesích. V těchto dnech přijede sem na honbu kníže pán a my si ho musíme zavázat ku vděčnosti. Mám tento úmysl: Až bude kníže pán na honbě, musí se dát někdo z nás postřelit.

Tamhle Jonáš by se k tomu výborně hodil, je tlustý chlapík a nosí silné kalhoty. Já to myslím takhle: Řeknu knížeti pánu, že vím, kde je nejvíc zajíců, a povedu ho k doubkům. Tam bude ukryt Jonáš, který si vezme na sebe tři koženky, tři kabáty a vzadu na koženky připevní si kůži ze zajíce. A vystrčí jen tu kůži.

Já vykřiknu: Tamhle je zajíc! Kníže pán špatně vidí a vystřelí. Jonáš vykřikne: Ježíšmarjájosef!, svleče koženky a ukáže knížeti pánu tělo. Kníže se lekne a já přednesu prosbu, aby nám dovolil zase chodit do lesa, a budeme mít vyhráno.“

S nadšením plán byl přijat, jen Jonáš, který se měl obětovat pro blaho obce, divně se šklebil. Neříkal však nic, aby nebyl považován za zbabělce. On, který dva roky seděl na pevnosti, nemohl přece prohlásit, že se bojí zaječích broků!

*

Konečně jednoho dne slavnostní zvuky trouby, kterou jindy obecní pastýř svolával dobytek, hlásaly Kozovarským, že se blíží kníže pán, aby střílel zajíce, umazané děti, husy a co se vůbec hýbe.

Střelcem nebyl.

Podle starého zvyku dělali Kozovarští náhončí, tloukli do plechových hrnců a řvali tak důkladně, že v Mydlovarech, půl hodiny odtud, mysleli si leccos. Vybíhali za humna a pochvalovali si: ,,To jsou manévry!“

Kníže pán s pravou aristokratickou líbezností rozdával na všechny strany klukům pohlavky, kteří ho neustále očumovali a tahali za kabát, chtějíce vzbudit jeho pozornost.

Když přišel k chalupě strýce Jáchyma, vystoupil tento z temnoty a ukláněje se řekl: „Vaše Milostivá Jasnosti, mám zajíce vyčíhané, kusy jako prasata. Tamhle v dubince.“

„Vedl mne,“ řekl milostivě kníže.

Hodinu před tím vyšel Jonáš do dubinky, posilněn litrem kořalky. Měl tři koženky na sobě a tři kabáty a na koženkách vzadu přišitou kůži zaječí. Sel, poplácávaje se vzadu starostlivě na zaječí srst.

V dubince se ukryl. Lehl si na břicho a usnul. Nespal však dlouho. Najednou pocítil bodnutí, za ním druhé, třetí a již ho to po celém těle pálilo a bodalo. Ku svému ustrnutí zpozoroval, že jsou to mravenci.

„Brablenci!“ vykřikl zoufale do prázdného lesa.

„Brablenci!“ ozvala se ozvěna.

Ležel dál a dal se od nich kousat jako řádný voják od štěnic v císařských kasárnách.

Náhle uslyšel za sebou známý hlas strýce Jáchyma:

„Vaše Milostivá Jasnosti, zde račte vidět zajíce. Tiše, ráčejí vystřelit, milostivě a jasně.“

Kníže pán, který dosud nezastřelil kromě několika husí nic živého, odvětil: „Počkal až za chvilku, až se bude hýbat!“

Tato chvíle zdála se být Jonášovi věčností. Mravenci zdvojnásobili své útoky a jeden mu dokonce vlezl do ucha a několik i s vajíčky v horlivé zachraňovací akci svého rodu do jeho červeného nosu.

Když neslyšel ani cvaknutí kohoutku, ani slova naděje, zařval úpěnlivě: , Ježíšmarjájosefe, střelte, Jasnosti, zde jsou brablenci! ...“

Kníže dlouho potom vyprávěl o podivném výroku Jonášově a jako chytrý muž nemohl pochopit, proč to křičel ubohý Jonáš, a také to, proč můj strýček Jáchym rozbil po tomto výkřiku Jonášovi nos ...