I
Na stezce milenců
Sklonil se večer nad „stezkou
milenců“, jak říkali v Zátoru malebné cestě pod
zátorskou kanonií, která vede kolem řeky Skawy.
Poslední paprsky zapadajícího slunce pozlatily
vrby kolem cesty, zableskly se na paličkách
rákosí, kterým se cesta od staré budovy kanonie
zatáčela, a odrazily se od proudu čisté řeky, až
odrazem zahořely do ruda okna z kanonie a z
domků na druhé straně Skawy. Ano,
to byla „stezka milenců“ se kterou se teď slunce
loučilo, nazvaná tak proto, že každého večera
chodívali sem milenci z celého městečka; od
nepaměti líbali se zde studenti dlící na
prázdninách se slečnami z města, ať to byli
tovaryši krejčovští, kterých v Zátoru bylo
hojnost a kteří se zde scházeli se služkami, ať
třebas líbal zde voják sloužící v krakovské
pevnosti a dlící zde na dovolené některou ze
služek v Zátoru, které jsou také velmi hezké a
jejichž mazurský kroj dobře doplňuje šátek
uvázaný na babku a červené korále zdobící jemně
opálený krk, ať třebas selský synek od Zátoru
procházel
se zde se svou milou, zanechávaje v písku stezky
otisky svých vysokých bot...
Všichni ti zamilovaní a zamilované, ať si je
osud zavál do všech krajů Haliče, vzpomínají
vždy na „stezku milenců“, na tu poetickou
stezku, na které zažili tolik milých chvil. I
mnozí manželé z města pamatují se také dobře na
ni, ač často mnohý povzdechne: „Oh, ta stezka
milenců...“ A s tou právě loučilo
se slunce, když za kanonií objevila se mladá
ženská postava s bílým kloboukem na hlavě a s
červeným slunečníkem v ruce. A na
druhém konci stezky objevil se právě mladý
jinoch v uniformě haličského gymnazisty s
lesklými knoflíky. Byli to dnes
první návštěvníci této stezky.
Gymnazista, jakmile spatřil ženskou postavu pod
zahradou kanonie, sňal z hlavy čapku a
pozdravil, načež slečna zamávala vesele
slunečníkem. U staré vrby se
sešli. Že to nebylo nahodilé
setkání, jako žádná setkání zde nejsou nahodilá,
možno přesvědčit se z hovoru:
„Myslel jsem, že již dnes
nepřijdeš, Jadwigo,“ řekl gymnazista, podávaje
slečně ruku, „již zde hodinu čekám.“
„Tak jen se zas nezlob, Stanislave,“ pravila
slečna Jadwiga, „je u nás dnes na návštěvě
učitel Robinski - přece nemohu opustit jen tak
najednou společnost. Musela jsem chvíli čekat,
než jsem odešla na procházku.“
„Eh, Robinski, Robinski,“ zlobil se gymnazista,
nic jiného než pořád Robinski.
Robinski přišel, Robinski hraje dnes u nás
karty, Robinski mi půjčil takovou pěknou knihu,
Robinski četl své verše, jiného nikdy od tebe
neslyším, Jadwigo.“ „Což za to
mohu, Stanislave,“ pravila Jadwiga, „že učitel
chodí k nám návštěvu? S kým by se můj otec tak
dobře pobavil než s ním? Zahrajou si karty nebo
šach, nu - a učitel chodí k nám jako domů.“
„Já toho ale neunesu,“ pravil gymnazista, trhaje
zuřivě kolem cesty vysokou trávu, „to rozhodně
nemohu snést, poněvadž vím, že Robinski je
nesmírně do tebe zamilován a chodí k vám jen
kvůli tobě.“ „Ale, blázínku,“
smála se Jadwiga, „kdyby chodil, co je na tom?“
„Co je na tom, Jadwigo?“ děsil se gymnazista.
„Už vidím, že mne nemá ráda!“
„Mám stále, Stanislave,“ tvrdila Jadwiga, „stále
tě mám ráda.“ „A já tebe stále
víc a víc,“ ujišťoval Stanislav, a přestal
zuřivě trhat trávu. „A já tebe
také víc a víc,“ řekla Jadwiga, „pojďme teď
tamhle k přívozu, ale aby nás nikdo neviděl.“
„Nikdo neviděl,“ vzdychl gymnazista, „kdypak
budu moci s tebou veřejně chodit?“
„Snad také jednou, Stanislave,“ pravila Jadwiga.
„Já vystuduji,“ uvažoval Stanislav, a jakmile
budu mít maturitní vysvědčení v kapse...“
„Zapomeneš na Jadwigu,“ řekla slečna.
„Ale, Jadwigo, proč mě stále a stále zlobíš,“
vzdychl Stanislav, „pak teprve bude jiný život.
Vystuduji univerzitu a za nějakých pět let řeknu
o tvoji ruku.“ „Jak to řekneš?“
tázala se Jadwiga, zavěšená pod paží gymnazisty.
„Takhle,“ odpověděl gymnazista; a vytahuje z
kapsy popsaný papír, četl:
„Velevážený pane!
Předstupuji před vás s obavou, že vaše záporná
odpověd zničí celý můj život. Když jsem studoval
gymnázium a pak univerzitu, těšíval jsem se vždy
na ten okamžik, kdy předstoupím před vás - a
dnes stojím před vámi naplněn obavou, že zničíte
rázem všechny moje naděje. Miluji vaši Jadwigu,
velevážený pane, miluji ji horoucně, milujeme
se, velevážný pane, milujeme se tak nejvíc, jak
jen kdy se lidé milovali, a proto, velevážný
pane, žádám dnes, abyste mne oblažil svým
výrokem, že Jadwigu svěřujete mé péči.“
„To je krásné, to je pěkné,“ jásala Jadwiga,
„kdy jsi to sepsal?“ „Zatímco
jsem na tebe čekal,“ řekl Stanislav, „najednou
mne napadly takové myšlenky, jak to bude pěkné.
Pak jsem se zase lekl, jak to bude ve
skutečnosti? Což když tvůj otec řekne: Není
možná, pane Stanislave!“ „Pak
klekneme na kolena před něho,“ pravila Jadwiga,
„klekneme a budeme ho s pláčem prosit.“
Jadwiga utřela si slzu, která jí vytryskla z očí
při těch slovech. „Ano, budeme
plakat,“ vzdychl dojatý Stanislav, utíraje si
oči, „vždyť by bylo hrozné, když tolik let jsme
se měli rádi.“ „Dej mně ten
papír,“ vybízela Jadwiga po chvíli mlčení.
„Dám, až mně dáš hubičku,“ smlouval Stanislav.
„Ale, Stanislave, ty jsi odvážný,“ děsila se
Jadwiga, tulíc se k němu. Hrbaté
vrby na stezce milenců viděly pak pro ně všední
divadlo, jak Stanislav objal něžně Jadwigu a
políbil ji rychle, jako by se bál.
„Zde máš ten papír,“ řekl poté, „ale Jadwigo, ať
na něj doma nepřijdou!“ „Neboj
se, Stanislave,“ pravila Jadwiga, „dobře ho
uschovám, jako tu baseň, co jsi psal zde u
přívozu.“ „To jsem napsal od té
doby lepší, jak te mám rád,“ řekl Stanislav
vytahuje z kapsy své uniformy svazek papírů.
„Jako tahle: Má Jadwigo, tak tě mám rád, že
ztratit tebe, ztratím celé žití, bez tebe slunce
bez lesku svítí, tak, Jadwigo, mám tebe rád.“
„Dej mně tu báseň,“ pravila Jadwiga.
„Až mně dáš hubičku,“ žadonil Stanislav a
políbil Jadwigu ohnivě na tvář, bera si tak
honorář za svůj literární výrobek.
„Ale také to dobře uschovej,“ napomínal
Stanislav dávaje jí svou báseň, „jinak by bylo
zle a tvůj pan otec by přišel k nám.“
„To se nestane,“ ujišťovala Jadwiga.
„A teď, Stanislave, musím se vrátit, aby nikdo
mne neviděl.“ „Máš pravdu, je teď
zde vpodvečer plno mladých lidí,“ řekl
gymnazista, „víš, jdi zde kolem zahrad, já tě
doprovodím.“
„To nejde, Stanislave,“ bránila
se Jadwiga, „v zahradě sedí pan plebán a on by
to tatínkovi řekl. Musíme se rozejít.“
„Tak sbohem, Jadwigo, sbohem,“ loučil se
Stanislav, zítra sem přijdeš?“
„Přijdu, Stanislave,“ odpověděla Jadwiga, „ať se
ti něco hezkého zdá.“ „O tobě,
Jadwigo,“ pravil Stanislav, „a tobě také ať se
něco hezky zdá.“ „Zas o tobě,
Stanislave,“ řekla Jadwiga, „tak sbohem.“
„Sbohem, Jadwigo!“ „Sbohem,
Stanislave!“ „Dobrou noc!“
„Dobrou noc!“ Jedno stisknutí
ruky ještě a mladí lidé se rozešli. Slečna
Jadwiga zmizela za zelení stromů plebánské
zahrady, její bílý klobouček objevil se na cestě
na vrchu, zamávala slunečníkem na pozdrav
gymnazistovi, který vyhodil do povětří dole u
přívozu svou čapku. Nastal večer
na „stezce milenců“. Voda řeky Skawy zádumčivě
šuměla, večerní větřík zahučel chvílemi v
korunách hrbatých vrb a olšin u stezky, rákosí
klesalo a zvedalo se ve větru; tráva sklonila se
pod tíhou večerní rosy a první dnešní
návštěvníci stezky milenců, Stanislav a Jadwiga,
blaženi a spokojeni ubírali se domů opačnými
směry. Na stezce milenců objevily
se zas jiné postavy... II
Pan Josef Bogowski, starosta
městečka Zátoru a otec Jadwigy, díval se
netrpělivě z okna svého domu na náměstí, zdali
již nejde jeho dcera. Vedle něho stál
třicetiletý učitel Jan Robinski, strašlivě
rozhněvaný, žárlivostí všecek zelený a udýchaný,
jako by před chvílí běžel. Pan Bogowski byl též
zřejmě rozčilen, bylo to vidět na jeho hněvivém
pohledu, který pátral po celém náměstí, zdali se
někde neobjevuje Jadwiga ve svitu petrolejových
lamp, které prozařovaly a mdle blikaly večerním
šerem na náměstí. „Vy jste ji
tedy určitě viděl s tím gymnazistou na stezce
milenců?“ tázal se pan Bogowvski nahnut z okna.
„Ano, se Stanislavem Wyszynským,“ odpověděl
udýchaný učitel. „Vy jste mně před půlhodinou
řekl: „Běžte se prosím vás podívat, zdali nejde
Jadwiga.“ „A vy jste běžel,“
ozval se pan Bogowski. „Letěl
jsem,“ řekl učitel Robinski, „a náhoda mě
přivedla dolů pod kanónii - a tam chodila se
Stanislavem Wyszynským!“ „Určitě
se Stanislavem Wyszynským?“ „Bůh
je svědek,“ odpověděl pan Robinski, „s tím
chlapcem Wyszynským, synem krejčího.“
„Kterému za dva dny prodají v dražbě barák pro
dluhy,“ řekl hněvivě pan Bogowski.
„A který se stěhuje za dva dny do podnájmu k
panu Graszowi,“ dodal pan Robinski.
Načež starosta vzdychl: „A s jeho synem viděl
jste tedy chodit Jadwigu?“ „Ano,
pane starosto. Šli spolu zavěšeni,“ pravil
učitel. „I nemeškal jsem a běžel zpět zvěstovati
vám...“ „Tu smutnou zprávu,“
povzdychl pan Bogowski. „Která
nás tak překvapila,“ řekl učitel, „zejména mne,
který jsem slečně Jadwize tolik důvěřoval a
který jsem ji nesmírně ctil.“
„Cos to, pane Bože, na mne seslal,“ naříkal
starosta, nahýbaje se z okna, kdyby byla nebožka
živa...“ „Nikdy by se to
nestalo,“ dodal učitel. „Myslel
jsem, že je vám nakloněna?“, pravil s povzdechem
starosta. „Já to myslel také,“
řekl učitel, „a tohle...“ „A
tohle ještě nevyvedla,“ pravil starosta,
„nepomyslil jsem, že se může zamilovat do
jiného. Hle, kam vyšla na náměstí. Už jde - a
jak se vesele tváří!“ Starosta
odstoupil od okna a zavřel je.
Pan Robinski řekl: „Nebudu nyní obtěžovat svou
přítomností.“ „Ó, nikoliv,“
odporoval pan Bogowski, „právě nyní jest vás
třeba. Musíme jí domluvit.“ Když
Jadwiga rozpálena rychlou chůzí přišla do
pokoje, aby objala otce na pozdrav, řekl pan
Bogowski: „Milá Jadwigo, pěkně se
posad a poslouchej.“ „Račte
bedlivě poslouchat, slečno,“ pravil učitel.
„Ano, milá Jadwigo,“ řekl přísně starosta, „dnes
přesvědčil jsem se, že všechna napomenutí, která
jsem ti vštěpoval, byla úplně bez výsledku.“
„Ale tatínku,“ divila se Jadwiga.
„Dnes večer,“ pokračoval starosta, „viděl tě pan
Robinski, když jsi zavěšena kráčela se
Stanislavem Wyszynským.“ Jadwiga
dala se do pláče. „On má mne, tatínku, tolik
rád,“ vzlykala, „kdybyste, tatínku, věděl, kolik
mne má rád.“ „Hloupost,“ máchl
rukou starosta, „potřeštěné mládí.“
„Iluze,“ prohodil učitel.
„Trestuhodná hloupost,“ řekl přísně starosta,
„mladí se chtějí bavit, ale přijde na to jak a s
kým, Jadwigo.“ „Tolik mne má rád,
tolik a tolik,“ vzlykala Jadwiga.
„Jeho otec je chudák, samé dluhy, Jadwigo, barák
mu prodají v dražbě.“ „A vy,
slečno, dcerou starosty,“ dodal učitel.
„Ale tolik mne má rád, tolik a tolik,“ naříkala
Jadwiga, tisknouc v kapse papír s básní
Stanislavovou.
„Jaká to strašná potupa,“
vzdychl starosta, „kluk stěží studuje, samá
bída, ale za mou dcerou troufá si chodit.“
„A hlavu jí poplete,“ poznamenal pan Robinski.
„A proto, Jadwigo,“ pravil starosta, který i v
té chvíli přes veliké rozčilení zachoval
důstojnost představeného městečka, proto zítra
ráno odvezu tě k tetě do Myślenic... a teď půjdu
k Wyszynským a ty, Jadwigo, jdi se vyspat ze své
nerozumnosti. A vás, pane
Robinski, prosím, byste šel se mnou,“ žádal pan
Bogowski. Zatímco se ozývalo přes
náměstí večerním tichem odměřené klepání holí
těchto dvou mužů, slečna Jadwiga seděla ve svém
pokojíku, u ní stará nahluchlá služka, a plakala
jako každá jiná šestnáctiletá dívka v tomto
případě. *
Stanislav Wyszynski pojídal
právě, sedě v malé světnici ozdobené obrazem
Poniatowského, Mickiewicze, Kosciuszky a obrazem
Panny Swietej Czenstochovskej, sešlými to
dřevorytinami, svou obvyklou večeři, takzvanou
polska kawa, která záleží z okyseleného mléka a
rozdrobených bramborů s troškou kapusty, a
vzpomínal na Jadwigu. Otec jeho Michal šil
naproti němu jakýsi kabát, durdě se, že malá
petrolejová lampa stále čoudí, když ozvalo se
zaklepání a do malé nízké světnice vstoupil pan
Bogowski s panem Robinským se slovy: „Badz
pochwalony! - Buď pochválen!“
Sedmnáctiletý gymnazista zbledl a v rozpacích
pustil dřevěnou lžíci do mísy, až drobky polske
kawe rozletěly se po jizbě. Och! Jeho otec je
velmi přísný. Ani nemohl říci Michal Wyszynski:
„Čemu mám děkovati za čest vaší návštěvy?“ -
Vždyť sám starosta přišel k němu! -
Když pan Bogowski spustil: „Pane Michale, špatně
jste syna vychoval. Váš syn ošálil mou Jadwigu a
popletl jí hlavu.“ „Procházel se
s ní na stezce milenců,“ dodal učitel, dívaje se
se zalíbením na rozpaky ubohého gymnazisty.
Vždyť jeho otec je tolik přísný!
„Je to pravda, Stanislave?“ zahřměl pan Michal
vstávaje od stolu. „Ano,“ řekl
Stanislav, „je na tom něco zlého? Vždyť se máme
rádi,“ vyznával nabývaje převahy nad panem
Robinským. „Buďte otcem,“ vybízel
dopálený starosta, „a potrestejte ho!“
„Třebas tělesně,“ prohodil zamilovaný učitel.
„Snad mne nezneuctíš, otče,“ koktal gymnazista,
ztráceje odvahu vida, že otec blíží se k němu
hrozivě. Pan Michal odepjal pásek...
Kdo zná svalnaté ruce mazurů a jejich povahu,
která náhle vzplane, nesmí se divit, že
nešťastný Stanislav byl před očima pana
Bogowského a pana Robinského zneuctěn ranami
koženého pásku, které dopadaly přes uniformu
haličského gymnazisty, poněvadž pan Michal svého
syna přehnul přes koleno. „Již má
dost,“ řekl s uspokojením starosta.
„Nikoliv, velmožný pane,“ odpověděl pan Michal,
„stromek třeba mladý ohýbat.“
Stanislav neplakal, snášel mlčky rány, a když
otec na žádost uspokojených pánů syna pustil,
vyšel ven. A teprve na malé zahrádce za domem
lehl si do trávy a usedavě plakal studem,
lítostí a zlostí, šeptaje: „Jadwigo, Jadwigo...“
Tak skončil ten večer, který tak krásně začal,
když poslední paprsky zapadajícího slunce se
loučily se stezkou milenců. III
Na toto všechno vzpomínal
Stanislav Wyszynski jednoho krásného večera sedě
v „plantech“, sadech královských. Bylo mu dvacet
let. Studoval první rok univerzitu, protloukaje
se hodinami. Což v gymnáziu, tam bylo ještě
dobře! Bydlel s jedním z „królewstva“, jak
říkají ruskému Polsku, s dobrým, zámožným, ale
trochu nechápavým hochem, kterého učil a který
dělil se s ním o všechno. Pak jeho spolužák
odjel do Varšavy na univerzitu – a pramenem jeho
příjmů bylo jen deset zlatých, které posílal mu
otec měsíčně a se kterými nemohl vystačit.
Seděl právě na lavičce a vzpomínal na Jadwigu,
na celou jejich lásku, na truchlivý večer, na
to, že každé z následujících prázdnin Jadwiga
dlela u tety v Myślenicích a že ji od té doby
neviděl. Mladí lidé promenovali se po hlavní
cestě sadů, smáli se vesele, a Stanislav díval
se zarmouceně do písku, který rozhrabával nohou.
Vzpomínku na Jadwigu pomalu zatlačovala v ten
večer jiná vzpomínka, že už dva dny takřka
ničeho nejedl. Za těch sedm měsíců prvního roku
na univerzitě dvacetiletý Stanislav zkusil mnoho
bídy. Vyučoval, dřel se do úmoru, běhal za
dvacet krejcarů denně vyučovat jednoho z Krakova
až do Červeného Kamene, aby vrátiv se, rychle
koupil si housky a šel do přednášek. Pak zas z
Jagellonské univerzity běžel do Zwierzince učit
jednoho gymnazistu počtům. A když odnášel si
odtamtud patnáct krejcarů, běžel na druhou
stranu Visly do Podgorze, kde bydlel, aby
studoval. Tento večer byl již
druhý, kdy živil se kůrkou chlebovou, neboť
najednou byl zbaven všech prostředků k výživě. V
Červeném Kameni přijali jednoho, který za deset
krejcarů učil, ve Zwierzinci propustili ho, že
již není třeba preparátora, placeného patnácti
krejcary za hodinu. Po celé ty dva dny sháněl
hodiny. Pršelo odpoledne, obuv byla již prasklá.
„Jestlipak dnes najdu v bytě na kamnech nějaké
kůrky,“ přemýšlel, „říkala paní bytná, že budou
je namáčet husám...“ Žaludek mu
svíral hlad. Několik kůrek za ty dva dny je
příliš málo. Bylo mu mdlo v tomto teplém
květnovém večeru, kdy viděl kolem sebe vesele
hovořit staré a mladé lidi, kteří přišli sem po
večeři na procházku a obdivovali se rozpučelým
stromům, oddychujíce spokojeně. Kdyby se tak
mohl najíst polske kawe! Eh co polska kawa,
kouskem chleba, což kdyby tak mohl najíst se
zbytků z talířů, které zanechali všichni ti
lidé, kteří po večeři se zde procházeli. Na
kolik dní by to bylo! A otec píše, že tento
měsíc může mu poslat jen dva zlaté! -
Rozhrabával zuřivě prasklou botou písek a ani
nezpozoroval, že před ním stojí dva lidé.
„Ej, pane Stanislave,“ zaklepal mu někdo na
rameno, „jaká náhoda!“ Stanislav
Wyszynski pohlédl vzhůru a zarazil se. Před ním
stál učitel Jan Robinski s Jadwigou.
„Hm, jaká náhoda,“ koktal, podávaje mu ruku.
„Nu, a mou choť neznáte?“ řekl Robinski.
„Pravda, snad vám nepsali, že o masopustě oženil
jsem se s Jadwigou...“
„Gratuluji,“ pravil chraplavě Stanislav, kterému
se kola dělala před očima. Takové shledání!
„A dlouho jsme vás neviděli, pane Stanislave,“
poznamenala klidně Jadwiga, „jak se vám vede?“
„Oh, velmi dobře,“ lhal Stanislav.
„Po večeři vyšel jste si na procházku, jak
vidím,“ pravil pan Robinski.
„Ano, po večeři,“ vypravil ze sebe Wyszynski.
„To musíte jít s námi, my se jen do rána zdržíme
v Krakově,“ pravila Jadwiga. „Jen
pojďte, budeme si trochu povídat,“ řekl učitel,
bera pod paží mladého muže, „půjdeme třebas do
restaurace U Mickiewicze, že budete dnes naším
hostem, pane Stanislave? Druhá večeře vám
neuškodí,“ smál se dobromyslně Robinski, „tak po
přátelsku.... kupředu!“ - Toho
večera najedl se Stanislav Wyszynski důkladně,
tak dobře se neměl ani když bydlel jako
gymnazista s hochem z „królewstva“.
Vzbuzovalo obdiv, co toho snědl. Dvoudenní hlad
zlomil dokonale jeho hrdost:
„Jadwiga ženou Robinského? Co na tom!“, musel se
trpce usmát. „Jak najednou se
myšlenky mění!“ Pravda, málo
zprvu mluvil, ale pak pivo rozvázalo mu jazyk...
A když venku při loučení před mostem přes Vislu
do Podgorze pravil k němu Jan Robinski:
„Krajane, snad se neurazíte a přijmete maličkost
ode mne...,“ přijal Stanislav mlčky červený
papírek a zastrčil ho do vesty. A
když ve své světničce v Podgorzi ulehl na
studentskou postel, zavrtěl hlavou, usmál se a
zašeptal: „Konec románu Jadwigy a Stanislava...“
Z té desítky žil do konce druhého semestru... | 
