|
„Příteli, polituj mne! Víš, kde budu učitelem?“
Tato slova pronesl v jisté prešpurské kavárně
mladík, vyznačující se krásným knírem, ke svému
příteli, který této ozdoby neměl. „To jsem věru
zvědav!“
„V Brockom, na moravských hranicích! Otec sám mi
to místo zaopatřil. Považ, takové zastrčené
městečko, a já! Já, který jsem studoval v Pešti
a v Prešpurku a jsem uvyklý rušnému životu. Ani
týden tam nevydržím, raději uteku!“
„Jen se příliš nerozčiluj! Byl jsem v Brockom u
patele a znám tamější poměry. Představ si
městečko, podobné trochu větší dědině, kolem
něhož se prostírá daleko široko samá rovina a na
té rovině výborně se daří bramborům. Proto všude
vidíš jen bramborovou nať . . .“
„Mlč, umučíš mě!“ zahořekoval preparandista.
„Marcine Cádro, nepřerušuj mne! Jsou tam také
veliké, krásné lesy . . .“
„Bohudíky, aspoň lesy!“
„Můžeš tam vésti klidný, idylický život. Kromě
lesa a řeky Moravy nebudeš asi mí ti jiné
zábavy. V lesích můžeš chytati veliké komáry,
kteří tě budou chtít zeštípati do krve, v řece
Moravě můžeš zase chytati ryby. Pravá idyla!
Skoro ti závidím.“
„Ty jsi nesnesitelný! Ale zapomněl jsi na
děvčata! V těch krajinách jsou prý pravé
krasavice.“
„Varuji tě, donchuáne, varuji. Brocko není
Prešpurk! Gazdové tamější mají krásné dcerušky,
ale...“
„Jaké ale . . .!?“
„Ale jsou tam šuhajové, kteří nedopustí, aby
někdo jiný než oni chodil k selským děvčatům na
besedu. Staly se případy, že . . .“
„Co by mně mohli udělat?“
„Počkej! Bročanští byli odedávna pověstní rváči.
Zeptej se na to lidí v sousedních dědinách.
Starci i muži mají obličeje plné jizev. A dnešní
šuhajové nebudou asi lepší. Ničeho se nelekají,
k ničemu nemají úcty. Jablko nepadne daleko od
stromu. Dědové vypravují si s pýchou, jak v roce
čtyřicátém osmém tahali místního děkana z okna
háčkem. Divže ho neutloukli.“
„Proč mi to povídáš? Cožpak jsem nějaký děkan? A
to bylo už dávno!“
„Počkej! Před desíti léty jeden učitel chodil v
Brockom k děvčeti na besedu. Šuhajové naň
řevnili, ježto to byla jedna z nejhezčích dívek.
Dali mu výstrahu, aby za ní nechodil. Ale on
toho nedbal. Počíhali si naň a hodili ho do
hnojůvky. Ani to ho neodstrašilo. Chytili ho
tedy v noci, když šel od své znejmilejší, a
pověsili ho za nohy ke dvěma kůlům v plotě.
Kdyby ho byli cikáni neodvázali, byl by zahynul.
Vidíš, že s bročanskými šuhaji nejsou žádné
žerty.“
„Tys mě okradl o poslední naději. Nechci tě už
déle poslouchat. Musil bych se zbláznit!“ Marcin
Cádra se teď opravdu rozmrzel.
„Kérem füzetni,“ 1) zvolal
na číšníka a zaplativ odcházel.
„Nehněvej se a piš brzy!“ volal za ním přítel.
*
„V Brockom . . . Příteli! - Jsem unuděn od hlavy
až k patě. Musím ti dáti zadostučinění, že jsi
mluvil pravdu. Že se selskými děvčaty neradno si
zahrávat, potvrdil můj spolutrpitel učitel
Milko. Tomu před dvěma roky šuhajové řádně
natloukli. Jsou to chlapi jako hory, ti
šuhajové! Mráz mi přechází po zádech, když si
pomyslím, že bych se snad někdy mohl ocitnouti v
jejich rukou! Podotýkám ještě, že stále nosí nůž
v botách. A každou neděli se perou v krčmě!
Nevím, čím se mám zabývali. Chodím každý večer s
Milkem na druhou stranu řeky Moravy do hospody.
Říkají tam Na přívoze a mají tam dobré rakouské
víno. Vracíme se pozdě v noci ve velmi dobré
náladě, avšak celí poštípaní od komárů.
Vypotřeboval jsem kvůli těm potvorám skoro litr
čpavku.
V neděli sejdou se Na přívoze skoro všichni
šuhajové z Brockého se svými frajerkami. Raději
tam v neděli nebudu chodit. Ani nevíš, jak je mi
těžko u srdce, když vidím ty ladné postavy
děvčat a musím míti strach jenom s nimi
promluviti. ó, kdyby nebylo těch proklatých
šuhajů! O soustrast prosí . . .“
„V Brockom . . . - Příteli! Byl jsem už všecek
zoufalý. Pod okny se mi procházela rektorova
dcerka, která se vyznačuje velikým špičatým
nosem a nesmírnými ústy. Ráno i kvečeru upírala
zamilovaně svoje oči na okenní rámy mého bytu.
Když jsem šel do lesa, potkal jsem ji tam, když
jsem šel k řece vozit se na člunu, poprosila
mne, abych ji vzal do loďky. A ty její výmluvné
pohledy a řeči. Hrůza!“
„Příteli! Mé utrpení pominulo! Spatřil jsem
ohnivé černé oči a nádherné černé vlasy. Pohrdám
nebezpečím a chodím na besedu. Jmenuje se Maryša
a je dcerou bohatého gazdy. Ani nevíš, jaká je
to poezie, když člověk sedí s krásně urostlou
selskou dívčinou v polotemné jizbě sám a sám!
Kdo nezkusil, nemůže to vystihnouti. A k tomu
jsem v bezpečí! Její frajer je na vojně.
Šuhajové se na mne dívají, ale to mne nijak
nemate. Aspoň trochu světla do té nudy!“
„V Brockom . . . Příteli! Staly se se mnou
hrozné věci.
Byla temná noc, když jsem se vyhoupl z okna
Kolaříkova stavení. Maryša vtiskla mi na cestu
ještě jedno žhavé políbení.
,Stoj!’ zahřmělo za mnou. Několik šuhajů mne
obstoupilo. Já jsem Maryšin frajer!’ vykřikl na
mne jeden z nich. V rukou šuhajů zableskly se
nože.
Chvěl jsem se na celém těle. Však ty víš, že
nejsem žádný hrdina. ,Teď mne zabijou,’
problesklo mi hlavou.
,Prosím vás, pánové, já za ní vícekrát nebudu
chodit, vícekrát nepůjdu na besedu, a co budete
chtít, to vám dám, všecko, co budete chtít!’
vyrážel jsem nesouvisle ze sebe.
Šuhajové sestrčili hlavy k sobě a radili se.
Maryšin frajer přistoupil ke mně a řekl docela
přívětivě: ,My nejsme žádní pánové, jak nám
povídali, pane učiteli, ale neuděláme jim nic,
když zaplatějí u žida soudek pálenky. Vrátil
jsem se z vojny, chci něco užít. A na besedu
můžou chodit, to mně nevadí!“
Chopili mne za ruce a vedli do krčmy.
Tempora mutantur, příteli!“
„V Brockom . . . Příteli! Maryša mi vzkázala,
abych za ni nechodil, že prý jsem baba, div prý
jsem před šuhaji neklekl na kolena.
Ženy v Brockom se staly muži!
Chodím s rektorovou dcerou. Řekla mi včera, že
mne miluje, ó běda!“
|
