|
Nad bavorským Řeznem směrem k Brodu nad Černými
lesy leží městečko Cham. Toto město jest známo
svými poutnickými průvody, zázračnou studní s
vodou, obsahující zárodky tyfové, má velkou
nemocnici, kam dopravují bavorské poutníky, když
se té zázračné vody napili, ale méně známo jest,
že v klášterní zahradě nalézá se malý pomník
mnicha Augustina Falterstacka, neumělá to socha,
kolem které leží postavy koně, medvěda, lišky a
osla.
Čím prospěl tento mnich benediktinský, proč
kolem něho symbolicky rozložena jsou jako
táborem různá zvířata? Jděte však do klášterní
knihovny a tam naleznete v rohu síně v pergamen
svázanou starou knihu s latinským nápisem:
SVATÍ A ZVÍŘATA
od kněze mnicha benediktinského Augustina
Falterstacka ze zdejšího kláštera.
Kniha vydána impresí biskupské tiskárny v
Mnichově roku 1782. Prohlédněte si jednotlivé
stránky a tu uvidíte velký význam této knihy pro
zvířata, neboť nebožtík páter každým řádkem v
oné knize uvádí křesťanský lid do života zvířat
a mluví o všech zázracích, které se dály, když
světci setkávali se se zvířaty nejrůznějších
řádů z třídy živočišstva.
Zvířata prováděla takové divy, že když zbožný
Bavorák čte moderní otisky z tohoto díla,
prodávaného v klášteře za 3 M 50 pf., listuje se
zbožnou úctou každou stránku a křižuje se před
každým obrázkem zbloudilých, ale opět na pravou
cestu světci přivedených zvířecích tvorů.
Tak například dočte se tam, co se přihodilo
svatému Eustachovi. Tento dobrý svatý muž potkal
v lese medvěda. Medvěd šel tak daleko ve své
drzosti, že chtěl světce sežrat. Klerikální
listy by napsaly, že ten medvěd byl volný
myslitel. Eustach medvěda však přetáhl holí a
poručil mu, aby ho donesl do Říma. Medvěd
sklonil šíji a hřbet, svatý Eustach na medvěda
sedl a tak šťastně na jeho hřbetě se dostal do
Říma. Medvěd byl poté přijat papežem do
zvláštního slyšení, po audienci vycpán a ukazuje
se dodnes ve vatikánských sbírkách.
Zvířata vůbec měla na světce spadeno. Větší i
menší. Tak svatého Eusebia trápily v jeho cele
štěnice. Tenkrát ovšem nebyly ještě známy
tinktury na štěnice ani perský prášek na hmyz a
štěnice žraly pohany i křesťany dnem i nocí.
Nejvíce však zkoušel v tehdejším století
Eusebius, který jak vypravuje ona kniha, měl ve
své cele 280 000 těchto nebezpečných
krvežíznivců. I prosil v modlitbě, aby byl
zbaven této metly a tu obyvatelé města Antiochie
viděli jednoho rána, jak 280 000 štěnic mašíruje
v úplném pořádku z mnichovy cely k moři, kdež
skončily v příboji slané mořské vody
nejhromadnější sebevraždou, jaké kdy pamatují
dějiny lidstva.
Jest však celá řada jiných zvířátek, která se
nestydí trápiti s velkou tvrdošíjností zbožné
katolíky.
V desátém století po Kristu žila v jednom z měst
francké říše zbožná panna Celestýna. Řekněme to
beze všeho obalu. Ta panna měla blechy. Obrátila
se však s důvěrou k biskupovi remešskému a s
panenskou stydlivostí svěřila se mu se svým
trápením a tu biskup přišel k tomu názoru, že
ony blechy nejsou ničím jiným, než zakuklenými
ďábly, již proto tak štípají pannu Celestýnu,
aby tato nemohla dlíti v klidu na modlitbách a
její zřetel aby od věcí nebeských odvrácen byl
na čistě lidské záležitosti. I uspořádal
všeobecné modlení a blechy zmizely, zanechavše
po sobě v komůrce panny Celestýny jen trochu
smradu po síře a smůle.
Jeden nevěřící Němec z Württemberska, s kterým
jsem prohlížel onu knihu, poznamenal zcela
cynicky, že patrně asi ten biskup panně
Celestýně ty blechy vychytal.
Velice zajímavou však jest příhoda jednoho
italského mnicha kapucína, který chodil podél
rybníka a začal pochybovati o příhodě Jonáše a
velryby. Musil to být nějaký velmi učený člověk,
který z přírodopisu věděl, že velryby živí se
vzhledem k nepatrnému jícnímu otvoru jedině
rybím potěrem a mořskými měkkýši a nikoliv
židovskými proroky. A když konečně už úplně se
zakolísal ve víře, spolkl ho kapr. Příhoda měla
za následek sběh lidu a mnich Augustin
Falterstack píše o tom s věrohodností a
přesností lokálkáře, že „teprve když uspořádáno
bylo prosebné procesí k rybníku, kapr
pochybovače vyvrhl“.
K tomuto pěknému líčení schází jen suchá, ale
tragická novinářská poznámka: „Mrtvola dodána do
ústavu pro soudní pitvu.“
Méně hrozně dopadlo to s koželužským mistrem z
Řezna Janem Pillingem. Ten nešťastník zas nemohl
pochopit, že země není kulatá, jak se roku 1482
hlásalo z kazatelen v celé Římské říši. Za to ho
na místě poštípaly vosy tak, že otekl a jak
ironicky píše spisovatel oné knihy o zvířatech,
podobal se kulaté zeměkouli.
Méně známo jest však, že biskup Alanus II.,
který přinutil krále Chlodvika, aby přijal
křest, trpěl tasemnicí. Nelze se tomu divit,
poněvadž tenkráte neexistovaly žádné létací
zdravotní komise, aby zabavovaly na trzích maso
obsahující trichíny. Vím, že až to bude čísti
bývalý městský fyzik dr. Záhoř, zamračí se a
řekne: „Já jsem to věděl, z toho nic jiného
nemohlo koukat.“
A tu jednu noc měl biskup Alan II. vidění. Zdálo
se mu, že k jeho loži z vlčích kožešin
přistoupila světlá postava, poklepala mu
kamarádsky na rameno a zvolala krásnou církevní
latinou: „Vykonej pouť do Svaté země a sněz v
Palestině trochu prsti z posvěcené půdy, napij
se vody z Mrtvého moře a rozžvýkej jeden cedr z
Libanonu.“
A tak se milý biskup tímto divným způsobem
kurýroval, poněvadž tenkrát ještě nebyl znám ani
santonin, ani ořech areka.
O výsledku léčebném zmiňuje se mnich Augustin
Falterstack takto: „I vyšla z biskupa tasemnice
dlouhá 769 stop a 12 palců. Každý článeček
tohoto netvora měl na sobě skvělou hvězdu, ale
pod hvězdou černě vytečkovaná kopyta ďábla. Když
z těla biskupova vycházela křičela hrozně tak
dlouho, nežli ji sluhové biskupovi dotloukli.
Byla spálena v městě Janově, při kteréž
příležitosti jeden muž, stižený ochromením všech
údů, uzdravil se a jeho berly zazděny jsou v
základech chrámu, který na tom místě byl
postaven Josefem, dóžetem janovské republiky.“
Ctihodný spisovatel píše dále o jedné krávě.
Tato kráva pocházela ze statku patricijské
rodiny norimberského měšťana Münzhübla. Roku
1619 panoval v okolí Norimberka dobytčí mor,
kterému padl za oběť i tamější purkmistr. Z toho
je vidět, že tento dobytčí mor nešetřil ani
nejšlechetnější z obyvatelstva. Zmíněná kráva
roznemohla se taktéž těžce a řízením božím
chcípla. Kolem kráčelo však právě procesí,
vedené vikářem Maximiliánem a tu kráva zas
obživla, abych déle trpělivost čtenáře
nenapínal.
A ještě jeden případ může upoutat. Je to
ochočený had svatého Serapiona. To byl moc dobrý
had. Takový had už se nerodí. Po čtyry roky
živil onoho poustevníka na poušti svým mlékem,
kteréž mělo asi neobyčejnou výživnou hodnotu,
poněvadž Serapion za tu dobu ztloustl ve své
jeskyni tak, že ji musili rozbourat, když ho
chtěli z ní vytáhnout.
Z těchto ukázek je vidět, proč klášter v Chamu
postavil pomník Augustinu Falterstackovi. Jemu
podařilo se rehabilitovati zvířata a vykonal též
kulturní dílo pro zápasy politické, poněvadž
konečně snad si přece rozmyslí národní
socialisté, aby své protivníky politické
titulovali názvy z přírodopisu živočišstva.
Vždyť tím ti nešťastníci urážejí církev. |
