Tajemné psaní

Před několika dny našel jsem na pobřeží u Rudolfina na schůdkách k řece o druhé hodině noční tvrdý klobouk a v klobouku toto psaní:

V kanceláři se doslechlo, že jsem napsal drama. Přednosta oddělení vrchní rada Baziliš dal si mě k sobě zavolat o desáté hodině a jednal se mnou neobyčejně vlídně.

„Nikdo,“ řekl, „by ve vás nehledal, co ve vás vězí! A zčistajasna dozvídám se, že jste nadaný člověk, abych tak řekl všeumělec. Spravil jste sčítací stroj, hodiny v kanceláři a nakonec jste napsal drama v hodinách mimoúředních. Měli jsme zde před lety podobného člověka. Spravoval také hodiny, psal básně a vynašel zvláštní hudební přístroj. Bohužel to poslední zabilo jeho kariéru, poněvadž si ten svůj vynález přinesl do kanceláře v den inspekce a hrál na něm až se okna třásla. Byl tak mladý jako vy, neměl také definitivu, i dostal na srozuměnou od ředitelství, aby opustil místo.

Vy všeumělci jste zvláštním typem lidí. Hodíte se ke všemu, všechno znáte, ale mnohdy nedovedete svých znalostí upotřebit na pravém místě a v příhodný okamžik. Proč však rozbírat vaše jednání, na to nemám času, chci dnes, poněvadž jste nadaný člověk, všechno znáte a víte, promluvit s vámi o jisté delikátní záležitosti.

Má švagrová, choť císařského rady Haranta, koupila si štěně škotského ovčáka. Pes ten jest náramně rozumný, chytrý, přítulný, ale má jednu vadu, že totiž není čistotný. A v tom právě leží delikátnost celého případu. Má švagrová se totiž obrátila na mne s prosbou, abych jejího psa naučil čistotě. Pes ten, delikátně řečeno, jest čistotný na ulici a spletl si pojmy druhu a věcí. Můj švagr vykládá to, jako by to bylo psychologické zatížení onoho zvířete. K čemu však se starat o psychologii toho štěněte, když zde mluví fakta a mluví hrozně. Delikátně řečeno, psík považuje koberce za dlažbu, nábytek za patníky a delikátně řečeno, provádí svinstvo.

Chápete, že úkol, který na mne vložila má švagrová, je nad mé síly, poněvadž jsem zaneprázdněn úředními starostmi, takže mně nezbývá času naučit svěřené mně štěně čistotě. Jsem nejstarší z celé naší rodiny, ke mně obrací se příbuzní v nejchoulostivějších záležitostech, rád poradím, pomohu, vysvětlím, ale delikátně řečeno, v záležitosti této nečistoty nevím si rady.

Vzpomněl jsem si však na vás jako na všeumělce. Jste mladý, život je před vámi, jste pln energie, zabýváte se psaním dramat, spravujete sčítací stroje a hodinky a tu vás prosím: Ujměte se toho štěněte, naučte je čistotě, udělejte z něho pořádné zvíře, vysvětlete mu rozdíl mezi kobercem a dlažbou, mezi patníky a rohy skříní, vychovejte je, mladý muži. Služka vám je přivede odpůldne do vašeho bytu. Psík jest velice rozumný, přítulný a bude vás těšit.“

Tak jsem toho netvora dostal téhož dne do bytu. Nemám slov, abych vylíčil, jak se mně to štěně představilo a co všechno provedlo za čtvrt hodiny. Bytná se mohla zbláznit, řekla mně, abych si to uklízel sám a měla patrně sto chutí vyhodit nás oba na ulici.

Vyvlékl jsem netvora ven a tahal ho po ulicích přes dvě hodiny. Navštívil jsem s ním všechna místa, kde psi se scházejí. On se však nedal zlákat ničím, ani skutky, ani pohledy a přece jsem se s ním zastavoval, domlouval mu, plácal ho a říkal ukazuje na různé případy:

„Vidíš tamhletoho pejska, jak si rozšafně vede, vidíš, jak zvedá nožičku, ten bobeček chlupatej!“

Lidé se zastavovali, smáli se a já rozpačitě slušnými slovy vykládal jsem své potíže se psem.

„Co chtějí, když jim to vyved doma, tak proč ho tejrají po ulicích,“ řekl ke mně nějaký muž.

To bylo celkem pravda. „Strčejí mu do toho nos,“ radila nějaká paní.

Poněvadž se kolem mne stavělo více lidí, přišel strážník a tázal se, co se mně stalo.

Tak jsem mu slušně a delikátně vyložil, že mám psa učit čistotě.

„To je čistě soukromá věc,“ řekl strážník, „a proto nemusíte způsobovat sběh lidu. Pánové, rozejděte se!“ Strážník měl pravdu. Politického nebylo v tom nic.

Vlekl jsem psa domů, popouštěje mu šňůru, aby mohl volně jednati. Ošemetné zvíře spokojovalo se očicháváním patníků, aniž by došlo k sebemenším skutkům, které jsem očekával s toužebností.

Pes, pravda, občas si sedl na zem a chytrýma očima díval se tak spokojeně kolem sebe jako na dojemném obraze Pes u hrobu svého pána! Seděl však úplně platonicky a jen stavěl špičaté uši do výše.

Tato naše podivná odysea trvala další dvě hodiny, přičemž třemi uzenkami nahradil jsem psovi vše, co nechal v bytě, hodlaje postupovat systematicky v tomto bodě výchovy mladého škotského ovčáka.

Domluvy nic nepomohly, jeho oči svítily radostí, když otvíral jsem dveře bytu. Nedočkavě vyskakoval na dveře, radostným štěkotem probudil celý dům a od prahu bytu až k oknu jednal s přesvědčením, že co činí, jest jedině správné a že povinností řádného psa jest být čistotným na ulici.

Když vykonal vše, co si předsevzal, lehl si důvěrně k mým nohám, spokojeně vrtěl bohatým prutem a olizoval se radostí...

Zmocnilo se mne zoufalství. Jedna patrona stačila... Zklamal jsem důvěru svého šéfa. Zítra pro něho přijde antoušek a já mám po definitivě...“

Zde psaní skončilo a když jsme je přečetli s přivolaným policejním strážníkem, pochopili jsme vztah mezi nečistotným štěnětem, tvrdým kloboukem a proudem Vltavy.