|
Výborná kněžna mechlinská trpěla
tasemnicí. Nebylo doposud jisto, zda v těle
tohoto anděla usídlila se tasemnice dlouhočlenná
nebo tasemnice bezbranná, druh vyjde najevo, až
opustí kněžnu.
Horší bylo, že zámecký lékař Melichar doposud
nesebral všech pět dohromady, aby kněžně třeba
francouzsky vysvětlil, čím Její Jasnost trpí.
Jak to má říci tomuto andělu s jemnýma
aristokratickýma ručkama, které nikdy si
nerozvázaly ani střevíce, které byly proto
aristokratické, poněvadž nikdy nic nedělaly?
Kněžna pocházela z čisté anglosaské rodiny, byla
nesmírně dlouhá, měla zrzavé vlasy, byla bledá,
ale dokonalý anděl, neboť založila špitál pro
čtyři knížecí služebníky, kteří se vyznamenali
poctivostí v knížecích službách a byli by z
nedostatečné pense umřeli hlady.
Výtečná kněžna založila tedy pro ně útulek, ve
kterém bydleli nyní čtyři starci, odění ve
špitálnickou uniformu, jež se skládala z
hrozného pláště z bílého sukna se sytě modrým
límcem. Říkalo se také, že vzadu na kalhotách z
červeného sukna mají vyšitý knížecí erb. To však
nebylo pravda. Knížecí erb měli jen na placaté
čepici s růžovým štítkem. Kdykoliv se objevili
na vsi, dostávaly děti psotník.
Andělská kněžna bývala též často dole ve vsi a
podělovala chudé děti růžemi. - Vedena svým
jemným srdcem nepřestávala nikdy na jednom
dobrodiní, a když jednou jisté chudé ženě, která
slehla, poslala kytici krásných orchidejí, bylo
jisto, že při příležitosti pošle zas nějaké
orchideje dolů do vsi.
Celé okolí znalo její dobročinnost. Když umírala
stará bezzubá podruhyně Pešlová ve dvoře, kněžna
poslala jí pět kilogramů vlašských ořechů. Jak
Pešlová spatřila lokaje s ořechy, škytla a bylo
po ní.
Jindy umínila si, že obdaruje nějak zvláště
pasáka Tondu, který pásl obecní svině. Poslala
pro něho dva lokaje, kteří si mohli nohy uběhat,
než ho chytili. Konečně ho lapili, přivlekli za
hrozného řevu na zámek, kdež ho umyli, a paní
kněžna darovala mu škatulku barviček k malování.
Tonda tři snědl, ale ostatní zahodil, poněvadž
mu nechutnaly.
Jednou slyšela paní kněžna, že v pastušce je
starý Klabec ve velké bídě, i poslala mu celý
ananas.
Klabec ananas prodal za kořalku u žida, ale to
nijak srdce kněžny neodvrátilo od konání dobra.
Naopak, když průtrž mračen strhla dole u vody
dva domky, poslala lokaje k lidem bez přístřeší
se dvěma mísami jahod se smetanou. Když zemřel
zvoník, nelenila a poslala jeho ženě krabici s
cukrovím, s pravými italskými „svěženkami“, aby
ubohou vdovu osvěžily.
Nebylo nikoho, kdo by ze zámku odešel s
prázdnem. Ten si nesl angrešt, jiný rybíz a onen
zase datle, kněžna pomáhala tak horlivě
zmírňovati bídu, a když už doopravdy neměl někdo
co do úst, tu mohl býti jist, že pomoc je
blízká. Neposlala-li mu šlechetná kněžna pět
lahví petroleje, jistě mu poslala lihovar.
Pro školní knihovnu objednala „Sport im Bild“, a
poněvadž to byla česká obec, kde byla také
čítárna, uvolila se tam dodávati časopis
„Bosnische Post“, vycházející v Sarajevě. A
nejlepší žák dostal od ní knihu: „Horses, dogs,
birds, cattle. Accidents and Ailments. Published
by Ellman, Sons and Co., Slough, England“.
Byla zkrátka anděl. Bohužel nyní s tasemnicí.
„Jak jí to mám jen říci!“ přemýšlel zoufale
doktor Melichar, když se ptala výborná kněžna,
zdaje stav její vážný.
„Nikoliv, Jasnosti,“ pravil lékař, „jedná se jen
o indisposici nepříliš důležitou. Ráčila-li jste
si, Jasnosti, někdy všimnouti rybníků, na nichž
splývají a po hladině se vznášejí květy leknínů,
třeba rybníčku v zámeckém parku, pak tam
vylovíme ploštěnky, zvláštní druh, pratyp hlístů
plochých (Plathelminthes).“
Kněžna se na něho dívala vyjeveně.
„Ano, hlístů plochých, které můžeme nazvati
,parenchymatické’. Hlístové ploší dělí se na tři
řády: na cestodes, trematodes a turbelaria. Jsou
to roztomilí tvorové, kteří vyvolují si sídlo
leckdes, a to jako tasemnice, motolice i
ploštěnky. Kdyby Jasnost ráčila snad se projít k
zámeckému rybníčku, uzřela by tam, jak jsem již
podotkl, původní formy svého cizopasníka.“
Výtečná kněžna nechápala, neboť ve své
nevinnosti nemohla znáti, co jest tasemnice.
„Nerozumím vám dobře, milý doktore!“
„Vaše Jasnosti,“ pravil doktor osvěžen
nevinností kněžny, „račte povážit, že v kruzích
aristokratických výhradně se tasemnice
vyskytují. Znal jsem hrabata, knížata, ba i
jednoho vévodu, kteří měli též potěšení chovati
tasemnici jako Vaše Jasnost a vyšla pak po
náležitém ošetřování krásně ven.“
„Jak to: ven?“ tázala se nevinná kněžna.
Doktor odkašlal: „Čistým vše čisté,“ pravil
povzneseně, „odešla stejně, jako odcházejí
vzácné pastičky štrasburské, odešla s obsahem
žaludečním, sledována v případě vévody jemnou
pastétou ze sluky a říčních raků. Znám případy,
že i kardinálové měli tasemnici a sledovali její
procházku z těla s modlitební knihou v ruce.
Jistý evropský panovník chová v sobě rok co rok
tasemnici, která se těší neobyčejné úctě
obyvatelstva. - Urážka tasemnice jest tam
stíhána jako urážka veličenstva, Vaše Jasnosti.
Kvůli zjištění, že tasemnice skutečně odešla z
těla Vaší Jasnosti, podám ještě určité informace
vašim komorným.“
Když doktor odešel, dala si výborná kněžna
zavolati svého zpovědníka.
„Důstojný otče,“ pravila v hluboké úctě, „mám
tasemnici!“
Zpovědník, holohlavý dědek, spráskl ruce: „Není
možná, nikoliv, kněžno, jste učiněná nevinnost,
vy spíše růže než tasemnici. Máte-li však přece,
kněžno, tasemnici, pak jest seslána od Boha, aby
vás zkoušel. Důvěřujte v boží milost, nekonečnou
dobrotu a bude po tasemnici. Bůh ráčil vás
navštíviti křížem své lásky a Bůh vás také
zprostí zkoušky.“
„Slyšela jsem, důstojný otče, že i kardinálové
měli tasemnici.“
„I arcibiskupové a papežové, kněžno. Sv. Jan s
ní zápasil na poušti a papež Jan XIII. stěhoval
ji do Avignonu. Ona jest odznakem trpělivosti a
stojí o ní psáno, že se vyhýbá hříšníkům.“
Tasemnice vyváděla v těle dobré kněžny své divy.
Každodenně zaplavoval ji doktor odvarem kořene
kapradiny, polynodium filix mas., odvarem kůry z
kořene granátového stromu, odvarem silného thé
rezedového, každý den musela kněžna polykat 3-5
jader tykvových, potom polykala naftalin a nato
pila ricinový olej.
To všechno jsou znamenitá a slavná projímadla,
takže výtečná kněžna byla čím dále tím více
přesvědčena, jak ji Bůh miluje, když na ni
seslal takovou zkoušku.
Konečně za čtrnácte dní ocitla se růžová
tasemnice v elegantní sklenici s lihem.
Byla to tasemnice dlouhočlenná, jak konstatoval
doktor. Kněžna byla na její délku hrdá, neboť
dle té délky musel ji Bůh velmi milovati.
Opět mohla nyní konati dobré skutky, jež
zanedbávala poslední čas v boji s tasemnici.
Odebrala se tedy opět jednoho dne do vsi.
Jela kočárem a pozorovala bedlivě okolí. Pak
zastavila před starostou a ptala se ho, není-li
ve vsi někdo churav.
Řekli jí, že Matějů, starý výminkář v čísle 132.
- Kněžna dala se lokajem poptat, co mu schází.
Lokaj jí tlumočil, že Matějů má tasemnici.
Tato zvěst účinkovala na kněžnu velmi krutě.
Bylo by možno, aby praobyčejný člověk, jako je
výminkář Matějů, měl také tasemnici, která jest
údělem duší vznešených?
Doma klekla kněžna v kapli a volala: „Můj Bože,
jest to možno, jest to možno?“
Od toho dne výtečná kněžna chřadla. Její zlaté
srdce dotlouklo a před smrtí odkázala školním
sbírkám svou tasemnici, naloženou v líhu, a
nejstaršímu služebníku na panství lahvičku drahé
voňavky. Rozkázala též, aby ve výroční den její
smrti byly všechny chudé děti v obci pod zámkem
obdarovány angreštem, aby chudině bylo dovoleno
ve výroční den její smrti volně sbírat v
knížecích lesích jahody a houby, a tak skonala
výtečná ta kněžna právě 3. ledna.
Dej jí Bůh lehké odpočinutí - ale jak to bude s
angreštem, s jahodami a houbami v den jejího
úmrtí 3. ledna, nemohu říci. |
