|
Terciáni Zahrádka a Roztočil
pojali šlechetný úmysl, že sprovodí ze světa
svého třídního profesora Hubera. Dlouho již v
nich všechno vřelo a nedostatečné známky z
řečtiny, kterými je stíhal osud, rozšiřovaly
stále víc a více propast, která byla mezi nimi a
jejich třídním profesorem. A jako při velikých
dějinných převratech stačila již jen malá
jiskra, aby to propuklo.
A tou jiskrou bylo několik řádek z Cornelia
Nepota, kde starý římský spisovatel líčí, jak
Solón zbavil Athéňany tyrana Kleona.
A požár vzpoury rozdmychal ještě víc profesor
Huber, když téhož dne zavolal po sobě Zahrádku a
Roztočila na stupínek.
Oba tam šli jako na popravu se cvičebnicemi
řeckými, zatímco profesor Huber díval se na ně,
sedě na židli za katedrou, zrakem krajty
tygrovité, která hypnotizuje malá prasátka,
hozená jí do klece tak, že strnule lpí na jednom
místě.
„Tak čtěte, Zahrádko, čtvrtou větou počínaje z
posledního cvičení,“ ledově řekl profesor Huber
a Zahrádka četl zdrceně:
„Pravda je jedna. Otec má dvě oči, matka a
sestra čtyry. Vychoval jsem psa, který běhá a
spí.“
„Dost, Zahrádko, teď překládejte!“ Zahrádka tu
popravu stále oddaloval. Stále si utíral nos,
pak zoufale zvolal: „Prosím, pane profesore,“
tichým hlasem přečetl poznovu první větu úlohy:
„Pravda je jen jedna,“ a už se rozbrečel a
zahuhňal: „Já prosím nevím, jak jsem mohl
zapomenout, jak se pravda jmenuje řecky.“
Pan profesor máchl rukou a Zahrádka ještě
strnulý na stupínku viděl, jak profesor Huber
sliní tužku a jak do notesu píše velkou, tlustou
šestku.
Pak šel Roztočil, zoufale zachmuřený. Ten
neplakal. Upřel na profesora pohled plný
nenávisti a řekl: „Prosím, pane profesore, že
jsem se nepřipravil.“
A zas viděl i on slinění tužky a tu hroznou,
velkou, tlustou šestku u svého jména a pak
slyšel hlas profesora Hubera: „Nejlépe učiníte,
když věnujete se nějakému praktickému
zaměstnání, kupříkladu ševcovině a když současně
požádáte svého pana otce, aby vám napráskal, a
svou paní matku když požádáte, aby se přimluvila
u vašeho tatínka, aby se nad vámi neslitoval a v
exemplárním potrestání pokračoval i přes vaše
bědování. Ostatně v zájmu vašem sám požádám
vašeho pana otce o totéž. Stromek se má ohýbati,
dokud je mlád a vy, až vyspějete v muže,
políbíte svému otci ono pečlivé koleno, přes
které jste byl přehnut. Jste nedbalý hoch,
Roztočile, a totéž platí i o Zahrádkovi. Jako
Kainovo znamení celým jeho životem bude se mu
vléci vzpomínka na to, že neví ještě dnes, že
pravda jmenuje se aletheia. Zde nepomůže pláč,
zde musí, hoši, mluvit rákoska a to hodně ostře,
bez milosti, bez slitování, z lásky k vám a z
lásky k celé věci, z pochopení o důležitosti
usilovného studia jazyků klasických a než
usnete, zvolejte oba s Byronem: Běda ti,
Alhambro!“
Roztočil díval se urputně kolem sebe, kdežto
Zahrádka usedavě plakal v lavici, zatímco mu
vzadu soused pomalu, ale jistě vrážel špendlík
do těla.
Ten urputný tyran, profesor Huber, má ještě tu
drzost udržovat známost s jeho šestnáctiletou
sestrou Růženou. Dokonce chodí k nim i na
večeře. A s klidem vždy pojídá večeři a před ním
hovoří o jeho prospěchu.
„Zde Karel je opravdu nedbalý student. Vykládám
včera o nepravidelných slovesech a on chytá
mouchy. Bude třeba ho zpráskat, pane Zahrádko,
aby připravenější byl pro život.“
Přitom jí jako do důchodu a pokračuje: „Myslíte,
že dovede vám vyslovit perfektum od paideuo,
vychovávám? Místo pepaideuka říká pebaiteuka,
nebo začne huhňat bebaideuka a nakonec počíná
brečet. A pláče ještě víc, když se ho optám, jak
se jmenuje řecky pláču. Neví to. Jsem nucen mu
dáti nedostatečnou. Pláče ještě víc. Pravím mu:
Řekněte mně, hochu, jak byste řekl neplačte. Tu
začne v pravém slova smyslu řvát a jsem nucen
připsati mu novou pětku, neboť on nezná vůbec
imperativy. Zraje pomalu, ale jistě na consilium
abeundi, abychom mu řekli. Hochu, vy uděláte
nejlépe, když na věčné časy zmizíte ze všech
gymnázií našeho mocnářství. Kdyby lidožrouti v
Kamerunu měli gymnázia a on tam studoval, tu by
byl již dávno sněden. Zapřísahám vás opravdu,
abyste ho důkladně zpráskal.“
Toto musel slyšet Zahrádka obden a dívat se
příjemně na pana profesora, neboť ten mu
častokráte při večeři říkal: „Dívejte se na mne
příjemně, hochu. Oko do srdce okno.“
Stal se už takový případ, že byl poslán otcem k
panu profesorovi se psaním, ve kterém zvou pana
profesora ke společnému výletu. Přišel k němu,
odevzdal mu psaní, profesor přijal pozvání a při
té příležitosti vyzval nešťastného Zahrádku, aby
mu přeložil větu: „Měl jsem matku, která chodila
pomalu“ a pak totéž v čase budoucím: „Budu míti
matku, která bude chodit pomalu.“ Na výsledek
nedalo se dlouho čekat. Pan profesor Huber
rozloučil se s ním zcela stručně: „Vyřiďte, že
určitě přijdu a že máte v mém notesu o jednu
novou šestku víc.“
Pak jim ještě ke všemu dělal posla lásky. Zkusil
to s tím. Navzájem jim nosil psaníčka. Jednou ho
poslala sestra k panu profesorovi, že nemůže
přijít k městskému lesíku k umělému vodopádu.
Vrátil se celý udýchaný.
Když se vrátil, tázala se ho sestra: „Co ti
říkal?“
„Ptal se mne, jak se řekne řecky 829.“
„A co ty?“
„Já utek.“
Neměl tedy zde plakat v lavici, když viděl toho
nelítostného Bruta, který nedbaje těch
přátelských styků s jeho rodinou, pronásleduje
ho na každém kroku?!
Jinak se tvářil Roztočil, čtrnáctiletý klacek,
který miloval mladší Zahrádkovu sestřičku Karlu,
dvanáctiletou žabku, která se dívala na něho s
úctou, neboť kdykoliv přišel k nim za Karlem,
vždy mluvil o tom, že byl v Persii. Byl z
Ounětic a konečně sám tomu věřil, o čem mluvil s
Karličkou. Jak uřezával Kurdům hlavy, když byl
bimbašou.
Měl takový vzdorovitý pohled, když o tom mluvil,
že mu věřila. Kdykoliv mluvil o Kurdech, jeho
oči dívaly se tak nevrle kolem, že šla z něho
hrůza. Přinesl také jednou s sebou obyčejný
starý kuchyňský nůž, o kterém zcela nedbale se
zmínil Karličce, že ten nůž ho zachránil před
vzbouřenými křesťany. Jednou řekl před křesťany,
podruhé před Kurdy, nakonec jí ten nůž daroval
na památku, napsav na střenku inkoustem:
Roztočil bej, bimbaša z Persie, tercie A.
Dnes jde urputně do své lavice, v ten památný
den, kdy má přijít dějinný převrat.
Jeho, bimbašu z Persie, který se nebál spiklých
Kurdů, má otec na nátlak pana profesora přehnout
přes koleno? Oči mu zajiskřily, zakabonil se
ještě víc a pak zašeptal k Zahrádkovi, vedle
kterého seděl: „Nebreč! Musíme pana třídního
profesora odstranit ze světa.“ Jak vidíme,
ponechal mu laskavě ještě celý titul.
To byl velice lákavý návrh. Zahrádka pozvedl své
uslzené oči a přestal plakat.
Vtom však již mu podstrčil Roztočil s tvrdým
pohledem kousek papíru, na který namaloval
tužkou dva zkřížené meče a řekl tiše, ale
určitě: „Podepiš to!“
Zahrádka jaksi rozradostnělý ochotně napsal pod
to Karel Zahrádka, pak školník zazvonil, vstala
celá třída a hlasitě pomodlila se, že je školník
vysvobodil z rukou profesorů.
Roztočil se Zahrádkou šli spolu. Před gymnáziem
Roztočil řekl k Zahrádkovi rázně: „Nyní se
musíme rozejít. Obejdu město a přijdu k tobě.
Půjdeme na zahradu, kde bude první porada. Nevíš
o nějaké jeskyni nablízku?“
„To nevím.“
„To je hloupé, to je velice hloupé.“
Odběhl pak velice rychle domů, kde vzal matce
šálu na hlavu, zastrčil pod vestu a tak šel k
Zahrádkovům. Zde na zahradě vytáhl před
Zahrádkou šálu a pravil strašně přísným hlasem:
„Toto jest pás náčelníka Kurdů, kterého jsem
zabil. Dej si ho na hlavu a přísahej po mně: Ať
se mně stane, prozradím-li to, jako tomu, kdo
ten pás nosil. Amen, ďaure!“
Zahrádka se celý třásl a do očí mu vstoupily
slzy. Nechtěl však plakat před tím statečným
Roztočilem, proto odběhl do domu, vymlouvaje se,
že si jde pro chleba se sádlem.
Roztočil zatím díval se drze kolem sebe a hledal
v altáně Karličku.
Našel ji tam a bez dalšího úvodu řekl: „Musím se
s vámi rozloučit. Možná že budeme i s Karlem co
nejdříve oběšeni, ale pan třídní profesor Huber
bude napřed ze světa odstraněn. Ceknete-li jen
slovo o tom (nyní bouchl pěstí na stůl),
propadnete témuž osudu. Budete-li nás však
podporovat, budete bohatě odměněna, neboť za
námi stojí Anglie.“
Odběhl za Zahrádkou a šli na půdu, kde se radili
a říkali za každou větou: „Amen, ďaure!“ Sešli
zas dolů do bytu, kde byla v pokoji sama
Karlička a tam si šuškali u kamen a šeptali.
Když je Karlička slyšela, jak si šeptají, vyšla
na chodbu a dala se do pláče.
Pak hledala něco ve špižírně, vrátila se do
pokoje a každému dala po hrsti hrozinek. Vždyť
přece v altánku ji žádal Roztočil, aby ho
podporovala.
Zahrádka, když bylo k večeru, měl už též takový
drsný, tvrdý sveřepý pohled jako Roztočil.
„Vypadají mužně,“ pomyslila si Karlička, „pořád
si šeptají,“ a opět zaplakala.
Roztočil řekl pak večer, když rozsvítili, k paní
Zahrádkové: „Mně se nechce dnes nějak domů,
kdybych tady mohl přespat, rád bych si něco
zopakoval s Karlem?“
Paní Zahrádková to přeslechla a pak večeřeli.
Roztočil dostal také párek, seděl proti Karličce
a kdykoliv na ni pohlédl, tu se zakabonil a
svraštil čelo. Když pak viděl, že se na něho
dívá, tu se nafoukl jako holub bublák.
V osm hodin někdo zaklepal a přišla paní
Roztočilová. Když uviděla svého statečného syna,
chytila ho za ucho. „Tak tys před námi utekl,
když jsi věděl, že pan profesor bude si na tebe
stěžovat tatínkovi. No počkej ten výprask, co tě
čeká!“
Roztočil se zvedl s tím svým tvrdým pohledem a
odcházel. Když šel kolem Karličky, zaskřípal
zuby, podíval se na ni divoce a zamumlal: „Amen,
ďaure!“
Když přišel domů, byla na něm provedena
neprodleně exekuce.
V tu dobu asi nalézal se na pečlivém otcově
kolenu též Zahrádka, neboť po paní Roztočilové
přišel na návštěvu pan profesor Huber.
Druhého dne řekl ve škole temně a zarputile
Roztočil k Zahrádkovi: „Dáme mu lhůtu k
napravení do konce školního roku. Amen, ďaure.“
Nedávno jsem pana profesora Hubera viděl naživu.
Patrně se polepšil. |
