|
Žil v
Německu kdys spisovatel jeden,
ten napsal kdysi to a to:
Kdo vlastním pudem bystře veden
a nepíše jen pro zlato,
ten píše věci, které konfiskují,
takové věci konfiskábl slují;
a tvrdil, že to věc je jistá,
v těch jenom pravda vězí čistá,
a pro pravdu se každý hněvá
ne trochu, ale nejvíce,
a u státního návladnictví
že zasedají opice.
V Čechách žil v době této
pan spisovatel Hrazdíra,
a to byl člověk maladetto
s ošklivým vzhledem upíra.
Ten nevážil si úřadů a vlády,
na všechno kašlal z plných plic
a k zákonům se obracíval zády,
nevěřil vůbec také v nic.
A propagoval revoluci,
všechno chtěl dobýt jenom mocí,
o násilném snil převratu,
v kavárnu chodil „Palatu“
a nosil černou kravatu
a buržoům chtěl jmění sebrat
a říkal tomu státní převrat
a umrlčí měl na prstenu hlavu
a každý den byl v jiném stavu.
Pil stejně rum jako pivo, víno,
a pustě klel a z dýmky kouřil
a ve svých článcích neustále
jen proti vládě lidi bouřil.
A tak
se stalo, že vždy stálo
pod jeho jménem „Zabaveno“,
takové smutné do kolébky
mu sudičky už daly věno:
jen „Zabaveno“, „Zabaveno“ . . .
A to byl jeho osud jistý,
že papír zbyl jen pod ním čistý,
kam myšlenky se jeho vrtly,
to cenzoři mu vždycky škrtli.
Tak na světlo se nikdy nedostalo,
co vlastně v onom listě stálo.
Kam něco napsal, tam nerostla tráva,
neb Golgosovi, Brescimu
vždy volal hlučně „Sláva!“
A když tak četl svoje jméno
a pod ním tučně „Zabaveno“,
vždycky se chlap ten odvolal,
a vyváznouti chtěje z tenat,
jež cenzura mu připravila,
která mu článek zabavila,
před odvolací chodil senát.
Ten rozhodnout měl, jako to zvykem,
zda to, co napsal v noviny,
má čistě ráz jen nevinný,
či zdali přec to obsahuje přečin,
jak proti řádu, tak i pokoji,
neboť ten lotr vyzýval
s dynamitovými náboji
pořádek dělat. V jeho fantazii
vzpomínky na petrolej žijí,
a přitom míval také sen,
že přec je jenom utlačen.
I opakuji ještě jednou,
že chtěje vyváznouti z tenat,
před odvolací chodil senát.
A tam pak obhajoval svoje články
a řečnil dlouho před senátem
v tom krásném oddělení pátém.
Členové senátu tu sedí zadumaně,
předseda dal již hlavu v dlaně
a myslí si: „Jen mluvte dál,
proč bych se přitom nevyspal?“
Člen senátu nalevo klidně také dřímá,
toho, co sedí napravo,
podivná touha jímá:
„Kdybys už mlčel, otravo!“
Pan spisovatel mluví dál,
jest rozčilen a nešetří též slovy,
co tížilo ho, všechno jim tu poví,
a vypovídal by se rád,
vtom čtvrtý votant z židle spad
a dělá, jak by akta hledal,
pak pomalu se opět zvedal,
aby pak zakryl, že už spal,
ozve se rychle: „Mluvte dál!“
Zatímco řečník Ferrera tu hájil,
se třetí votant z židle svalil,
předseda probouzel se přitom ze sna . . .
Po probuzení skutečnost to děsná,
pan spisovatel mluví dál. . .
I zapisovatel se ospalým již cítí,
ach, pane Hrazdíro, zde neporoste kvítí.
Pan spisovatel mluví dál. . .
Jak cenzura je zaujata,
a to že jeho Achillova pata,
že dobro chce jen pro obecný lid,
ať je to křesťan nebo žid.
Konečně skončil. Návladní již zíval,
ač přece se prospal trochu,
teď zachmuřeně před sebe se díval:
„Co bude s tebou, hochu!“
A k
poradě se odebírá senát,
ba, nevyvázneš z tenat.
Obešli
dvakrát stůl
a již se opět vrací
po svojí velké práci
a hlásí, jak se uradili
v té důležité pro ně chvíli,
což každý řádný občan státu
s tichou radostí uvítá,
že námitka se zamítá,
a jak to dále jinak sluje,
konfiskace se potvrzuje . . . |
