|
V ufské gubernii žil jednou
jeden pop a ten se jmenoval Nikolaj Petrovič
Guljajev.
Byl to pravověrný Rus, který za starých časů, z
nedostatku Židů v obci, jezdíval na pogromy do
Samary a do Voroněže.
Když přišel převrat, Nikolaj Petrovič Guljajev
se velice polekal, že mu přestanou nosit peníze,
a proto začal všude vykládat, že úsilí po
svobodě člověka se musí řídit mravním zákonem a
že pro ruskou revoluci je takovým zákonem vůle
boží. Tímto mravním ideálem se musí řídit kněží
- zástupci Hospodinovi, a proto celá revoluce
musí být v rukou církve.
Bohužel bolševici mají na věc poněkud odlišný
názor a myslí si o popech, že to jsou darebáci,
takže se Nikolaj Petrovič vyděsil ještě víc,
když uslyšel, že církev a republika sovětů
nemají nic společného a že jeho příjmy od státu
skončily.
Éra Ústavodárného shromáždění zazářila v životě
polekaného Nikolaje Petroviče Guljajeva jako
duha.
Z kazatelny oznámil lidu, že Ústavodárné
shromáždění je bezprostředním výtvorem božím,
naprosto odlišným od všech výtvorů jemu
podobných.
Než stvořil Ústavodárné shromáždění, radil se
bůh sám se sebou, a dal tomuto orgánu požehnání
vládnout nad Ufskou gubernií.
„Jenom dbejte,“ pravil Guljajev v kostele, „aby
se bolševici nevrátili Proto se modlete a
dávejte na mši, neboť teď všechno podražilo, a
tudíž také modlitba za vaše vykoupení a spaseni
stojí víc - toť vůle boží.
Malá modlitba deset, velká dvacet rublů - to je
cena, kterou stanovil bůh, jenž se zatvrdil na
bolševiky a zvýšil ceny všech produktů.“
I stalo se, že Nikolaj Petrovič shromaždoval
penízky, pociťuje přitom nesmírnou vděčnost k
Ústavodárnému shromáždění, které chránilo jeho
příjmy před bolševiky, pomaloučku měnil staré
carské peníze i kerenky za krátkodobé dluhopisy
s podpisy úředníků Ústavodárného shromáždění i
za dlouhodobé směnky.
Jednoho krásného dne přišla pohroma v podobě
následujícího telegramu: „Duchovnímu Nikolaji
Petroviči Guljajevu. Vzhledem k tomu, že
Ústavodárné shromáždění bylo rozpuštěno a jeho
členové byli zatčeni, nařizujeme zastavit
okamžitě modlitby za Ústavodárné shromáždění a
zahájit modlitby za admirála Kolčaka.“
Po přečtení telegramu pohlédl Nikolaj Petrovič s
hrůzou na hromadu krátkodobých dluhopisů
Všeruské prozatímní vlády; pak dal zvonit na
zvony, a když se lid shromáždil, pronesl divným
hlasem tuto řeč:
„Byla doba, kdy všechen lidský rod, až na rodinu
bohabojného Noema, byl z boží vůle zahlazen
potopou, protože lidé ztratili víru v Kolčaka a
sympatizovali s bolševiky a vládou sovětů. A
proto bůh o těchto lidech řekl: ,Můj duch nebude
věčně trpět, aby ho lidé přezírali, protože jsou
bolševici. Pravoslavné křesťanské učení praví
následující: admirál Kolčak je jediný svou
podstatou, ale trojí v osobě, a sice: admirál
Kolčak je bůh otec, bůh syn je generál
Wojciechovski a duch svatý je anglický vyslanec
Coldrun. Hurá, hurá, hurá!
Když Nikolaj Petrovič pronesl tato slova, vyběhl
z kostela. Kostelníka, který ho dohonil u lesa,
uvítal Nikolaj Petrovič zvoláním „Hurá
Kolčakovi!“ * * *
Nikolaj Petrovič Guljajev je teď
na ufské psychiatrické klinice v cele č. 6.
Vláčí po cele nějaké papíry a vykřikuje:
„Krátkodobý dlužní úpis. Přednosta úřadu
Filipovskij. Členové: Něstěrov, Rudka,
Klimuškin, Bajev; hlavní zplnomocněnec Všeruské
prozatímní vlády Znamenskij. Sláva, sláva!“
V takové chvíli přicházívá do cely dozorce a
odvádí Nikolaje Petroviče Guljajeva pod ledovou
sprchu. |
