|
Měsíc redigoval jsem krajinský
list Dřevické zájmy se zábavnou přílohou
Jitřenka, kam psal kdekdo, koho jen napadlo, že
má spisovatelský talent. Proč jsem odtamtud
odešel, snad pochopí každý, kdo bude číst tuto
zpověď nešťastného, uštvaného člověka a odpustí
mé hříšné duši. Píši to s přesvědčením, že snad
přece se vyskytne dobrý člověk, který mne
polituje, který nade mnou snad zapláče.
Proč jsem odtamtud odešel? Spíše měl bych
položit otázku, proč mne vyvedli z redakce za
město, proč mně svázali řetízky ruce a četníky
dali dopravit k zemskému trestnímu soudu.
Proč? Proto, že jsem zabil sekundána Petišku v
redakci, v redakčních hodinách a mrtvolu spálil
i s jeho rukopisy po částech v redakčních
kamnech. A když poslední jeho rukopis a poslední
jeho palec u ruky dohořel, vypil jsem klidně
čtvrtku vína (neboť rozčtvrcení tohoto ubohého
sekundána dalo mně mnoho práce), zapálil si
doutník a šel jsem se udat.
Prosím, aby nikdo nevykládal si ve zlém mé
jednání. Tak, jak je zde napsána, budou slyšet
moji zpověď i páni porotci. Před porotou jinak
se hájit nebudu. Žádám jen nyní, aby čtenáři
opatrně četli tyto řádky, které jim náležitě
osvětlí, proč jsem zabil sekundána Petišku.
Jak jsem se již na začátku zmínil, je k
Dřevickým zájmům přidávána zábavná příloha
Jitřenka. Dřevické zájmy jsou jak orgánem
městské rady, tak i orgánem okresního výboru a
osobním orgánem městského starosty. Platu měl
jsem od města sice jen sto dvacet korun měsíčně,
ale za každou podařenou nadávku a senzační
odhalení ze soukromého života osobních nepřátel
městského starosty nebo pánů městských radních
byl jsem zvlášť honorován. Za každou lokálku, ve
které jsem spílal oposici, dostával jsem deset
haléřů za řádek a věta, ve které stálo kupř.:
„Víme, že onen mrzák jmenuje se Hubáček a že
toto zmrzačené individuum má krám na dolním
předměstí,“ ta věta honorována byla korunou.
Mohl jsem tehdy, jak vidno, pěkně vyjíti s
penězi, a o nadávky nebylo nouze. Aby se pak v
listě nehemžilo samými domácími dobytčaty,
zavedl jsem i jiná zvířata do svých útoků, kraby
a homary, sarančata, mšice, bagoly, paviány,
puchýřníky a podobné, s kterými jmény jsem
dovedl tak obratně zacházeti, že napadení v
opravě, kterou nám zasílali, nestačili
vyvraceti: „Není pravdou, že jsem bagolem
africkým, nýbrž jest pravdou, že jmenuji se
Roubíček Petr a pocházím z Příbrami. Není dále
pravdou, že jsem paviánem, nýbrž jest pravdou,
že ve zdejším místě jsem usedlý již od roku
1882. Není dále pravdou, že jsem puchýřníkem
atd.“ Tato „zaslána“ a „opravy“ uveřejňoval jsem
ochotně a provázel patřičnými případnými
poznámkami, že ku př. v případě pana Roubíčka
nejde o bagola afrického, nýbrž o bagola
australského a že pan Roubíček správné rozlišuje
oba druhy, když tvrdí, že není bagolem africkým.
Co se pak týče toho, že byl nazván paviánem,
jsme toho názoru, že nejedná se o paviána
pláštíkového, nýbrž o zcela obyčejného paviána,
psohlavou opici nejhoršího druhu...
Takovým způsobem jsem si získával stále více
sympatií a lidé si mne vážili.
Bohužel, štěstí mé netrvalo dlouho. Bylo v to
právě o prázdninách, kdy vrátil se syn městského
radního Petiška, žák druhé třídy gymnasiální, z
okresního města domů a ještě téhož dne večer mne
starý pan Petiška v redakci navštívil a jako
mimochodem podotkl, že jeho hoch Venoušek je
velice chytrý, bystrý chlapík, otevřená hlava.
Ačkoli je hochovi teprve čtrnáct let, jeví prý
neobyčejné spisovatelské nadání. Zejména výtečně
se mu daří kratší črty. Když mu bylo šest let,
sám si z hlavy vymyslil blahopřání k jmeninám
dědečkovým. V devíti letech psal již básničky,
roztomilé básničky s vlasteneckým koncem, kde
vítězí Přemyslovci nad Tatary. Když chodil do
páté třídy, složil panu řediteli básničku: „Bůh
dej Vám, pane řediteli, mnoho štěstí, ať vidíte
jen, všude růže kvésti a nesejdete nikdy v žití
scestí, nás račte dále ku vzdělání vésti. Přidal
jsem k tomu pět lahví moselského vína,“ podotkl,
„a uzené selátko a ředitel byl přímo unesen.“
Pravil dále, že Venoušek bude jednou jistě
slavným.
„Do té doby stále si píše pro sebe. Výborné
věci, jak říkám, poněvadž já literatuře rozumím,
neboť předplácím Máj. Jsou to hluboké věci, črty
plné života a bude jistě jen ozdobou vašeho
listu, když otisknete v Jitřence jeho črty. Hoch
dává si jméno Jan Trnita z Čimelic. Aristokrat,
jak říkám. Co se pak týče pravopisu, hledí se
vyhnout pravopisným chybám.“
Po tomto úvodu předložil mně črty sekundána
Petišky (Jana Trnity z Čimelic) a opustil mne s
přátelským stisknutím ruky. Vzal jsem první črtu
a četl:
Něco z dějin řeckých. Když Pausanias dobyl
vítězství nedaleko města Ariména, přihodilo se,
že se zamiloval do věštky delfické a poslal jí
osm otroků se zlatým nádobím. Otroci však zlaté
nádobí prodali a utekli do Malé Asie, kde si
založili hospodářství a pěstovali na polích žito
a ječmen. Mezitím Pausanias, dozvěděv se o
zpronevěře otroků, vyslal za nimi válečnou loď,
která se však na cestě setkala s perským
loďstvem a byla zajata. Když se o tom Pausanias
dozvěděl, kázal moře zbičovat a odebral se sám
do Delf. V Delfách navštívil svatyni a byl řízně
odbyt kněžími, když se snažil vniknout do
věštírny kněžky. Od té doby scházel Pausanias na
těle i na duchu, a když umíral, byla jeho
poslední slova, aby Řekové ve svornosti hledali
spásu. A tak i my Čechové máme být svornými!
Druhá črta zněla: Smrt kostelníka u sv. Trojice
v Praze. Na Novém Městě pražském žil za časů
švédských válek kostelník Melichar. Když zrádný
důstojník Otovalský, nešlechetný syn národa,
rozboural hradby, aby se tudy dostali Švédové do
Prahy, byl kostelník Melichar u sv. Trojice
prvním, který počal zvonit na poplach. Poněvadž
však neměl pomocníka, musel zvonit sám. Zasažen
švédskou koulí, vypustil svého šlechetného ducha
a tak si sám zvonil na pohřeb, vyburcovav
studenty k boji se sveřepými Švédy. Byl po
skončení války třicetileté s velkou slávou
pohřben a každého roku rozezvučí se ve výroční
den smrti samy zvony ve věži starobylého
kostelíka.
Třetí črta zněla: Mladý může, starý musí.
Výměnkář Václav ležel na loži smrtelném a dal si
k sobě zavolati své vnuky, kterým pravil s
pohnutím, dříve než skonal v náručí svých synů:
„Mladý může, starý musí.“ A do roka se
uskutečnilo proroctví starého výměnkáře Václava,
neboť napřed zemřel nejmladší jeho vnuk Robert,
hned po něm Kristian, pak Josef, nato Vratislav
a krátce po něm Břetislav. Do roka pomřela
všechna vnoučata, takže opuštěná babička mohla
směle říci nad rovy malých rabátek: „Mladý může,
starý musí!“
Čtvrtá črta zněla: Jaro ve vesnici! Jakmile
slunce zasvitne, rozproudí se ve vesnici jaro a
veselý život, poněvadž vylézají brouci ze svých
doupat a lezou po trávě. Někdy i motýl přeletí
vesničanům přes cestu a v okolí vesnic pěstují
sedláci obilí. Na věži kostelíka usadí se občas
ptáci, kteří se dívají na vesničany a všemožně
pečují o mláďata. A proto volám ke všem pilným
rolníkům: „Je jaro ve vsi, jaro je tu!“
Pátá črta zněla: Nechoď za školu! Ve velkém
městě usnesli se dva hoši, že půjdou za školu,
aby se vyhnuli početnímu úkolu. Blízko města byl
rybník a oba hoši šli se koupat. Poněvadž
neuměli plavat, byli by se málem utopili a jen s
velkou námahou byli vytaženi. Početnímu úkolu
však neušli, neboť ten den učitel odložil
početní úkol na druhou středu. Z toho jest
vidět, v jaké nebezpečí vrhají se nesvědomití
školáci.
Velectění! Nedovedete si představit, v jakém
duševním stavu jsem byl po přečtení tohoto
pátého příspěvku sekundána Petišky.
Večer přišla jeho teta a přinesla nových dvacet
jeho črt. Druhého dne ráno přišel otec Venouška
Petišky a přinesl nových deset črt.
V poledne téhož dne přinesla mně jeho sestra
novou práci Venouška Petišky, kterou mně
přečetla se zápalem. Byla to úvaha Proč
studující středních škol vypichují ptáčátkům
oči. Líčil tam živými barvami, jak se to dělá,
chceme-li ptákům vypíchati oči a jak potom
pronásledují nás v stáří výčitky svědomí.
„Píše také delší povídku,“ řekla jeho sestra „a
přijde vám přečíst začátek!“ Co jsem si měl
počíti? Koupil jsem si revolver.
Druhého dne přišel skutečné ubohý sekundán a
důvěrně mně podal ruce.
Zamkl jsem za ním dveře a řekl mu: „Vy chcete
psát i delší povídky?“
Kývl hlavou.
„Budete hodně psát, neustále psát, posílat mně
příbuzné, aby mně vaše věci četli?“
„Ano!“
To bylo také jeho poslední slovo. Nač se o tom
rozšiřovat? Zastřelil jsem ho s rozkoší. Nechť
veřejnost sezná, zda jsem nejednal správně.
Zabil jsem nového Q. M. Vyskočila! |
