Tragický konec zpěvačky Carnevalové

Do úřadovny pana policejního ředitele se vnesla zároveň s oblakem nejrůznějších parfumů, zahalena v nádhernou toaletu, slavná italská zpěvačka Carnevalová, která pohostinsky vystupovala již po celou řadu dní na scéně tamější opery. Pan policejní řiditel nebyl zrovna mile překvapen. Stalo-li se té ženské něco a nevypátrá-li policie nic - a ona nevypátrá nic, to pan řiditel jasně věděl - bude z toho světový skandál.

Ale zpěvačka nevypadala jako člověk, kterému se něco stalo. Naopak, usmívala se velice roztomile. A pak bez dlouhých okolků počala panu řiditeli vypravovat, proč přišla.

„Pane řiditeli,“ pravila hrozným přízvukem a se spoustou gramatických chyb, „přišla jsem, abych vám nabídla obchod, při kterém my oba ...“

„Milostivá, je mi líto, ale obchod u mne, státního úředníka ...“

„Nechte mne domluvit, pane řiditeli, nerozumíte mi. Poněvadž jsem zde v městě již delší dobu, je přirozeno, že se zajímám o zdejší poměry, a tu vám musím říci, že zdejší policie má báječně mizernou pověst.“

„Ujišťuji vás, milostivá, že lidská zlomyslnost ...“

„Vím, vím, to je všecko hezké. Zdali je tato bídná pověst zasloužena čili nic, o tom nechci rozhodovat. Do toho mi nic není. Neinteresuji se o policii, ale o svůj obchod.“

„Ale, milostivá, já nechápu ...“

„Hned pochopíte. Jenom mne pořád nepřerušujte. Zkrátka: vaše policie potřebuje nějakou reklamu, víte, nějaký sensační úspěch; rozumíte mi?“

„Rozumím, milostivá, dokonale rozumím. Ale kde ho vzít? Máme snad krást, loupit a vraždit sami a zatýkat sami sebe?“

„Nesmysl. Tedy: vy přiznáváte, že potřebujete nějakou sensační reklamu. V tom jsme zajedno. Ze ano? A myslíte, že já ji nepotřebuji? Zpěvačka bez reklamy je věc naprosto nemyslitelná, nesmysl. A pak myslím, že jsem přišla na myšlenku, která pomůže nám oběma.“

Pan řiditel umělkyni přímo hltal očima.

„Slyšte,“ pokračovala Carnevalová, „mám tu s sebou za dvakrát sto tisíc korun šperků. Co byste řekl, kdyby tyto šperky byly náhle ukradeny? Obecenstvu, jak se samo sebou rozumí, budou šperky za dvakrát sto tisíc imponovat víc nežli můj hlas a mé umění. Všecky noviny zmocní se zprávy o neslýchané, smělé krádeži a mé jméno půjde světem. To je můj podíl na zisku.“

„A náš?“ tázal se pan řiditel.

„Hned k tomu přijdu. Po pachateli, jak se samo sebou rozumí, nebude ani stopy.“

„Ale já myslím ...“

„Nemyslete nic, milý řiditeli, nebude-li ani nejmenší stopy, tím skvělejší bude výkon vaší policie. Neboť za dva dny podaří se vaší policii šperky nalézt a mně vrátit. Nyní půjde sice mé jméno ještě jednou světem, ale zároveň s vaším a vaší policie. Nalézt ve třech dnech ukradené šperky v ceně skoro čtvrt milionu, a ještě k tomu šperky náležející slavné Carnevalové, věřte mi, to je úspěch, o kterém se dá mluvit. Připojte k tomu, že to není pro vás spojeno s pražádnou námahou. Nuže: jsme dorozuměni?“

„Ano,“ odpovídal pan policejní řiditel z počátku váhavě, ale pak stále rychleji. „Jenom prosím, abyste, nežli učiníte nám oznámení, šperky odstranila, poněvadž musíme u vás vykonati prohlídku bytu.“

„Ale, milý řiditeli, vy již žijete úplně ve své budoucí slávě. Snad si nemyslíte, že je vaše policie najde? Ale nechrne toho. Zítra ráno oznámím krádež šperků a v poledne budou toho plné noviny. Sbohem tedy, milý řiditeli.“

„Rukulíbám, milostivá! Ale rozumí se samo sebou, že nikdo nesmí mít ani tušení ...“

„Buďte bez starosti, blamovala bych neméně sebe nežli vás. Sbohem tedy!“

„Rukulíbám.“

Druhého dne ráno se proti svému zvyku slečna Carnevalová probudila již v šest hodin ráno. Musila být již o osmé u policejního řiditele, aby se zpráva o hrozné krádeži dostala ještě do poledníků.

Nasnídala se, dala se učesat a obléci a pak poslala komornou pod nějakou záminkou pryč.

„Musím loyálně dodržet smlouvu a šperky uschovat,“ řekla si. „Jsem sice jista, že by je ti hlupáci nenašli, ale …“

Vzala malý klíček a poklekla k obrovskému vaku, který otevřela, a počala přehrabávat věci ...

Náhle se její krásná ústa překvapeně pootevřela, oči její se vytřeštily. Pak počala jako v náhlém zuření vyhazovat šaty, prádlo a různé části ženské toalety z kufru na zem, až vyházela všecko. Pak se vydral z její úst srdcelomný, pronikavý výkřik. Šperky byly opravdu pryč, ukradeny!

Když se komorná vrátila do hotelu, zdálo se jí, že se obyvatelé celého domu zbláznili. Pobíhalo se sem a tam, před vchodem stáli strážníci, kteří ani ji původně nechtěli vpustit. Slavná umělkyně ležela v mdlobách, ze kterých ji dva lékaři marně probouzeli.

Konečně se jí vrátilo vědomí. Řiditel hotelu stál u ní, lomil rukama a přísahal, že se nic takového ještě nikdy v hotelu nestalo. Umělkyně ho ani neposlouchala, nedbala na svou toaletu, která byla v úplném nepořádku, sedla do kočáru a jela k policejnímu řiditeli. Ten již věděl o všem. Zpěvačka si počínala jako šílená. Pan řiditel zavolal úředníka, kterému nadiktovala nekonečně dlouhý protokol. Při tom se poněkud uklidnila.

Když úředník odešel, přistoupil pan řiditel s líbezným úsměvem ke zpěvačce.

„Milostivá, všecka čest, nikdy jsem netušil, že vaše umění herecké, možno-li, ještě převyšuje umění pěvecké.“

Umělkyně se na něho podívala, jako by právě spadla s měsíce.

„Jak to myslíte?“

„Milostivá, jak jste sehrála všecky tyto scény, je velikolepé. Ta vaše bledost, to rozčilení ...“

Slečna Carnevalová, která si ve svém rozčilení na úmluvu s panem řiditelem ani nevzpomněla, nyní pochopila, co myslí.

„Proboha, pane řiditeli, snad si nemyslíte, že hraji komedii? Mé šperky byly skutečně ukradeny. Bože, on mi nevěří!“

A zpěvačka se dala do pláče.

Pan řiditel nadšeně zatleskal.

„Výborně, milostivá, výborně! Nikdy jsem neviděl tak skvělý výkon ...“

„Ale přijďte přece k rozumu, pane řiditeli, jsem zoufalá. Mé šperky jsou skutečně pryč, vaši lidé prohledali vše a nenašli jich ...“

„To se rozumí, že ne. Poslechla jste tedy mé včerejší rady.“

„Ježíši Kriste, on ještě stále nechápe, co se stalo. Přísahám vám, že mé šperky jsou ukradeny.“

„Ale milostivá, neračte se namáhat, nikdo tu není, každá přetvářka je zbytečná.“

„Co, jaká přetvářka, kolikrát vám mám opakovat, že nehraji komedii, že mi byly skutečně ukradeny.“

Pan řiditel chopil umělkyni za ruku:

„Milostivá, dovolte, abych, nemoha se vám odměnit, zlíbal vaši ruku. Jsem přesvědčen, že nikdo neměl dosud příležitost obdivovat se vašemu umění tak jako já. Ta přirozenost ...“

Zpěvačka ho odstrčila a vyběhla ven jako šílená ...

Všecky noviny byly plny zpráv o sensační krádeži šperků slavné zpěvačky. Některé projevily přesvědčení, že se samo sebou rozumí, že šperky jsou navždy ztraceny. Tentokrát se policejní řiditel nezlobil, nýbrž usmíval.

Třetího dne ráno se probudilo město s hroznou sensací: šperky slavné pěvkyně byly nalezeny. Noviny projevovaly naději, že pohostinské hry její, které byly následkem jejího rozčilení přerušeny, zase ihned se zahájí. Carnevalová, když tyto zprávy přečetla v novinách, podivila se sice, že o tom ví celý svět dříve nežli ona, nevěděla, zdali její šperky jsou skutečně nalezeny, a šla se na to zeptat policejního řiditele.

„Gratuluji, milostivá, gratuluji,“ pravil řiditel, „povedlo se to znamenitě.“

„Dejte mi tedy mé šperky!“

„Milostivá je ve výborné náladě.“

„V jaké jsem náladě, na tom nezáleží. Dejte mi mé šperky!“

„Kde jsou, víte vy přece nejlépe!“

„Nedostanu-li své klenoty, uvidíte, co se stane!“

Tvář pana presidenta zledověla.

„Buďte ujištěna, že budu vědět, co mám dělat.“

V poledne zdálo se městu, že blázní. Poledníky uveřejnily prohlášení Carnevalové, že šperky policie nenašla. Nikdo nevěděl, co si myslit. Ale večer již to věděl každý. Přes celou stránku měly večerníky titul: Sensační úspěch naší policie. Slavná zpěvačka Carnevalová mezinárodní šejdířkou. Pachatelka zatčena. A druhé, menší titulky: Fingovaná krádež. Kam schovala podvodnice klenoty? Drzost šejdířky. Vybájené dary vznešených osobností. Zatčení s překážkami. Carnevalová byla ubita navždy. A pan president dostal vysoké vyznamenání.

Tak se děje člověku, když chce mermomocí světu namluvit, že policie něco dovede.