|
Serenissimus, kníže
Ochsenhausenský, zblbl. Nemohlo o tom být mezi
laiky pochybnosti, neboť to poznali na něm i
jeho ministři a ti vskutku nebyli veleduchy.
Bylo by zbytečné líčit, jak dlouho ministerská
rada se točila jako kočka okolo horké kaše,
nežli si vůbec troufla vyslovit, co všem tanulo
na mysli, stačí, povíme-li, že se konečně shodla
na tom, že Jeho Výsost kníže Aladar, toho jména
jedenadvacátý, utrpěl takové mozkové poruchy, že
jeho stav musil být nazván blbostí a že tudíž
Jeho Výsost byla k vládě neschopna.
Jediný, kdo vlastně v nitru svém chtěl dělat
námitky, byl ministr knížecího domu, ale pak se
rozpomněl, že by jeho kolegové byli s to
prohlásit za blbého také jeho - o důvody by
nebylo nouze - a tak se usnesení ministerské
rady stalo jednohlasně. Jednalo se pouze o to,
aby to, co bylo zřejmé laikům, bylo potvrzeno
také se strany lékařské, aby se mohlo přistoupit
ke zřízení regentství.
Ministerský předseda Jeho Jasnosti podjal se
těžké úlohy o této věci promluvit se
serenissimovým dvorním a osobním lékařem. Dal ho
zavolat k sobě a pravil:
„Milý pane zdravotní rado, požádal jsem vás,
abyste ke mně přišel, poněvadž jsem chtěl s vámi
promluvit o zdravotním stavu Jeho Výsosti. Mí
kolegové jsou totiž toho mínění, že
nepopiratelné dary ducha našeho vznešeného
knížete v poslední době...“
„Se rozvíjejí netušenou měrou. Ráčíte mít zcela
pravdu, Excelence!“
„Ano, uhodl jste přesně, co jsem chtěl říci,
pane zdravotní rado. Tyto vzácné duševní rady se
rozvíjejí nejen netušenou měrou, ale také
netušeným směrem, hm... hm... Jedním slovem,
jest to až překvapující. Dostalo se mi cti
provázet serenissima včera na procházce lesem a
tu jsem spatřil vnadidla, pomocí kterých
ptáčníci provozují čižbu. Serenissimus se mne
vyptával na detaily. Vylíčil jsem mu, jak tyto
proutky pomazané lepem se nalíčí, jak pták se
chytne a jak ho potom ptáčník odnese. Jeho
Výsost ráčila naslouchat mému výkladu s onou
blahosklonností, která mu jest vlastní a pak se
mne ráčila zeptat: „Ale co když na těch
vnadidlech uvízne nedopatřením ptáčník? To si ho
pak odnesou ptáci?“
„Ko-lo-sální vtip! Kolosální!“ rozchechtal se
pan zdravotní rada. „Zde vidí Vaše Excelence, že
Jeho Výsost je čím dál vtipnější.“
„Ten chlap také již úplně zblbnul,“ pomyslil si
ministr a poslal po chvíli zdravotního radu
domů.
Pan zdravotní rada se pomalu ubíral domů a
přemýšlel o tom, co tato rozmluva asi znamená.
Že byl ministr s jeho odpovědí nespokojen,
cítil. Ale co vlastně od něho chtěl? Najednou ho
napadlo, co by to mohlo znamenat! Ano, ano, není
již pochybnosti. Ti lidé měli nějaké nepřátelské
úmysly proti Jeho Výsosti. Chtěli, aby mluvil
proti svému panovníku! Kdo ví, co se tu děje.
Což naposled má po Turecku a Portugalsku přijít
také Ochsenhausen? Na to se jistě pomýšlí. To
jsou ministři Jeho Výsosti. Ale on, zdravotní
rada, tuto hanebnou intriku odhalí. I důkazy si
opatří.
Třetího dne na to slyšel, že z Berlína do
Ochsenhausenu přijel slovutný lékař pro nervové
choroby profesor doktor Gscheidtle, že byl
přijat serenissimem ve zvláštním slyšení a pak
že měl dlouhou poradu s ministerským předsedou.
Pan zdravotní rada si umínil hrát vabanque.
Oblékl se do parádní uniformy a šel profesorovi
udělat návštěvu. Po několika zdvořilých frázích
řekl:
„Litujeme pouze, že tak trapná státní záležitost
nám dává potěšení Vás, vážený profesore,
poznat!“
Profesor se napřed na zdravotního radu podíval
trochu udiveně.
„Ach ovšem,“ pravil pak, „vy přece jste do celé
věci jakožto osobní lékař Jeho Výsosti zasvěcen.
Jest to vskutku velmi trapná záležitost. Ale
není pomoci. Jeho Výsost je neodvolatelně
ztracena. Myslím, že naše diagnosa se bude
shodovat. O nějaké možnosti uzdravení není ani
řeči: Serenissimus - bohu budiž žalováno -
zblbnul na věky. Že by zůstával schopen vlády, o
tom nemůže být řeči. Či jste snad jiného
mínění?“
„O ne, dokonce ne, pane profesore,“ odpovídal
pan zdravotní rada, který sotva dechu popadal.
„A jak dlouho bude mít naše hlavní město čest
Vaši Slovutnost hostit ve svých zdech?“
„Odjíždím dnes večer, pane rado.“
Ale pan profesor neodjel. Právě když sedal do
kočáru, ucítil, jak mu kdosi položil ruku na
rameno a zatkl ho jménem zákona.
„A proč?“ tázal se pan profesor, který nechápal,
co se děje.
„Pro urážku zeměpána, které jste se dopustil ve
svém dnešním rozhovoru se zdravotním radou.“
A milý profesor byl zavřen. Státní
zastupitelství bylo tak nadšeno tímto výkonem,
že ho rozhlásilo po celém městě. Pan státní
zástupce odebral se k ministrovi spravedlnosti,
aby mu o věci referoval. Když přišel k
urážlivému výroku profesorově, přerušil ho
ministr hněvivě: „Kdyby to byl řekl o nich a o
zdravotním radovi, mohl by provést nejkrásnější
důkaz pravdy na světě.“
Státní zástupce se vrátil od ministra jako
omráčen. Byla svolána narychlo ministerská rada,
která konstatovala, že se situace strašně
zhoršila. Na základě dobrozdání jediného
profesora serenissima dát na výměnek nemůžeme.
Musíme tedy mít další dobrozdání učenců. Ale
uznají-li, že serenissimus je zdráv, jsme my
blamováni, uznají-li, že zblbnul, dá se jen ten
osel zdravotní rada zavřít. Neboť konec konců
jeho dobrozdání se doví vždycky. Co tedy dělat?
„Musíme se ho nějakým způsobem zbavit.“
„To se lehko řekne. Ale jak to provést?“
„Dáme ho také zavřít!“ řekl ministr
spravedlnosti.
„Ale proč?“
„To je nápad! Chceme-li někoho dát zavřít, dáme
ho zavřít vždycky. Něco se již najde.“
„Pošleme pro něho!“
„To je myšlenka!“
Ale vyslaný lokaj se vrátil s nepořízenou. Pan
zdravotní rada vzkázal, že ministerskou radu
považuje za společnost spiklenců a velezrádců a
s těmi že nemá co jednat.
Pan ministr spravedlnosti byl nadšen. „Teď ho
mám tam, kde jsem ho chtěl mít,“ zvolal. „Není
to nejtěžší urážka Jeho Výsosti tvrdit, že by
poctíval svou důvěrou spiklence nebo
velezrádce?“
A ještě téhož dne seděl pan zdravotní rada ve
vězení, v cele zrovna vedle berlínského
profesora.
Rozumí se, že taková dvě zatčení způsobila ve
městě největší senzaci. Ministerská rada
pracovala plnou parou. Obrátila se telegraficky
na nejrůznější vědecké autority, aby dosáhla
dobrozdání, kterých potřebovala. Ale každý
učenec četl v novinách, co se v knížectví
Ochsenhausenském událo a považoval toto pozvání
za léčku, pomocí které se vláda chtěla zmocnit
dalších osob, jež by zavřela pro urážku
zeměpána.
Ministerská rada zoufala a serenissmus blbnul
dále. Trvalo to již týden. Jeho Výsost již vůbec
nesměla vyjít z intimního kruhu, jinak by byl
každý poznal, co s ním je.
Po čtrnácti dnech se sešla ministerská rada, aby
o věci uvažovala. Zahraniční ministr podával
zprávu o bezvýsledném vyjednávání s lékařskými
autoritami v cizině a končil konstatováním, že
takovým způsobem se k cíli nedojde.
Pan ministerský předseda po dlouhém přemýšlení
konečně namítl: „A potřebujeme vůbec k němu
dojít?“
„Jak to?“
„Faktum je, že náš nejjasnější kníže zblbnul. To
trvá již hodně dlouhou dobu, ale všecko je
přesto v nejlepším pořádku. Až na to, že se
serenissimus o státní záležitosti nestará. A
musí se opravdu o ně starat?“
Další znalci nebyli povoláni. Serenissimus
zůstal knížetem Ochsenhausenským. |
