😥Traufy

O historii vzniku a zániku tohoto románu popisuje Karel Vika v knize Z mé staré zlaté Prahy (1946) v kapitole Traufy. Podle Vikova svědectví skutečně Hašek napsal asi 150 rukopisných stránek románu, který se tématicky zabýval dětskými příběhy ze starého Podskalí. Vysvětluje také, že traufy byly zimní bitky kluků poskalských se smíchovskými na zamrzlé Vltavě. Jedna z kapitol je tématicky téměř shodná s povídkou "Ejémovic Rézinka". Vika o obsahu píše: V jiné kapitole románu líčil Hašek, jak podskalští kluci navštívili pietně „mrtvolátko” kterési podskalské sousedky, která přichystala svou zemřelou dcerušku k pohřbu. Bílá rakvička, v ní malé tělíčko, oděné na poslední cestu, v rakvičce plno svátých obrázků, vedle dvě planoucí svíčky a tak dále. Maminka přivítala podskalské kluky a příkladem poklekla u rakvičky, modlila se a kluci klekli také a modlili se s ní. Potom podskalská máma kluky vyzvala, aby jí počkali chvíli u mrtvé, že si zatím půjde podojit kozu. To ovšem v Haškově podání dopadlo špatně. Kluci si začali vybírat svaté obrázky z rakvičky, nedohodli se při tom, ve chvíli začala rvačka a na konec přitom podrazili židli pod rakvičkou, a než byla koza podojena, kluci  byli pryč a „mrtvolátko” na zemi, poklopené rakvičkou.

Další kapitola líčila tajné nepřátelství podskalského kluka s tátou... Ale ten Haškem líčený kluk byl diplomaticky založen a staral se, aby přišel na své. Táta světil neděle výletem do hospod v Podolí, v Braníku a na Zlíchově a své milované dítě brával s sebou, aby poznalo život. A milované dítě si dávalo záležet, aby při návštěvách v těch hospodách popichovalo tátu к provokativním poznámkám k zábavám domorodců, až z toho na konec bývala rvačka, v níž přesila domorodců obyčejně zle zřídila bodrého podskalského plavce, který měl také v krvi starou devisu podskalskou: „I ať jsem bit, jen když se peru...”

Karel Vika byl v letech 1908 -1915 redaktorem časopisu "Světozor" a "Besedy lidu", patřící Ottovu nakladatelství, a oněch 150 stránek rukopisu mu Hašek předal s tím, aby román doporučil k vydání nakladateli. A takto to dopadlo: Syn nakladatele chystal se tehdy na začátku světové války k vlastní činnosti nakladatelské — a tak po rozhovoru s Haškem odevzdal jsem rukopisy Traufů jemu. A tam také „Traufy” zmizely...Není pěkné pomysliti, že před čtvrtstoletím jimi nějaká neznámá služebná zatápěla v kamnech...

Naděje umírá poslední. Stalo se už mnohokrát, že dávno zapomenuté, se náhle objeví opět na světle božím. Neleží ten rukopis nakonec někde v archivu Ottova nakladatelství??