|
Jak známo a jak již kolikrát
bylo podotčeno , neexistuje V Rakousku žádná
cenzura. Cenzura byla zrušena již roku 1848 a
jsou-li časopisy konfiskovány, nespadá to jistě
na vrub naší tiskové svobody a tím méně na vrub
cenzury.
Zrušením cenzury před 63 lety mohlo se v
Rakousku psát, co chtělo, že se to však na
veřejnost nedostalo, tím není vinna ani cenzura,
ani svoboda tisku, nýbrž tzv. konfiskační praxe.
Poněvadž je zde vyložený rozdíl mezi cenzurou a
konfiskací a cenzoři neexistují od onoho roku,
jest úplně svobodno cenzory urážet.
A jestli je zmínka o cenzorech, tu na základě
svobody tisku vám to nesmějí zkonfiskovat.
Můžete směle prohlásit, že cenzor v Anamu nebo
Bang-Gongu je osel a to jedině proto, že je
cenzorem, tím podle zákona nikdy neurazíte ani
státní zřízení v Anamu, ani v Bang-Gongu.
Něco jiného je mluvit o konfiskační praxi a
proto každý rozumný člověk, který skutečně je
přesvědčen, že v Rakousku existuje tisková
svoboda, raději o tom pomlčí.
A poněvadž v Rakousku existuje tisková svoboda,
musí zákony svobodu tuto chránit, stejně jako
zákony chrání každého občana a tato ochrana
svobody tiskové vyjádřena jest právě zákony o
tisku. Tyto zákony přirozeně stíhají přísně
všechny přestupky a přečiny spáchané proti
tiskové svobodě.
Cenzura neexistuje a je zde pouze řízení
konfiskační, poněvadž svoboda tisku, o které
mluví často rakouští předsedové ministerstva,
vyžaduje toho, aby nepřišlo všechno na
veřejnost, co by odpíralo celé řadě státních
zařízení, mezi které patří ony zákony o tisku,
hájící práva úředních orgánů vzhledem k tiskové
svobodě.
A to: „Stát jako zákonodárce vydavší zákony o
tisku a povalivši tiskovou svobodu jest oprávněn
nakládati s touto tiskovou svobodou, jak chce,
zvláště když roku 1848 zrušil cenzuru.“
A proto právě se konfiskuje. Že se konfiskuje
velice často, tím jsou vinny poměry, které
vzhledem ku konfiskační praxi nejsou obsahem
tohoto pojednání, kde rozhodně nechci
psychologicky rozbírat celý postup takového
činění a podotýkám jedině, že v tiskovém
oddělení modrá tužka, kterou se škrtají
odstavce, nehraje tak velkou roli jako duševní
stav těch, kteří ji mají v ruce.
Ale opět je zde zákon o ochraně tisku, který
zcela nestranně povoluje činiti proti konfiskaci
námitky před zemským soudem. Zemský soud, uváživ
pak, že svoboda tisku potřebuje skutečné
ochrany, potvrzuje znění konfiskace a když i
tento tiskový senát připustí námitky proti
konfiskaci, jsou zde ještě jiné instituce, a to
kupříkladu vrchní zemský soud, který novým
potvrzením konfiskace dovede již obhájiti
tiskovou svobodu.
Přitom tiskový zákon podporován jest celou řadou
ustanovení trestního zákona, která jasně mluví o
tom, jak lze se dopustiti trestních činů proti
zákonu o tisku.
Jest to §24 a 22 tiskového zákona. §24, který
mluví o tom, jakého mizerného a trestného činu
dopouští se ten, kdo úryvky z věcí
konfiskovaných otiskne v dalších článcích, bez
ohledu na to, zdali učinil tak v souvislosti a
zdali znova uveřejněná konfiskovaná slova či
věty z již konfiskovaných předtím článků
postupují za sebou dle abecedního pořadu nebo
dle jiného pořadu, kterým je klamána i veřejnost
i úřady a kterým jednáním znehodnocuje se
konfiskovaná svoboda.
§22 tiskového zákona mluví pak docela jasně o
tom, když učiní se dodatek k úřednímu výkonu.
Poněvadž však v Rakousku existuje de facto
tisková svoboda, jest trestný jedině dodatek ke
konfiskačnímu nálezu, který jest nad
konfiskačním nálezem, beztrestný však je dodatek
pod konfiskačním nálezem, avšak v zájmu tiskové
svobody se oba dodatky konfiskují, když nebyly
interpelovány na říšské radě.
Zajímavější je ovšem §24 tiskového zákona, který
způsobil, že se jednoho dne octla před tiskovým
senátem dvě slova, a to „alébrž“ a „ano“.
Zločinný úmysl byl samozřejmý. „Alébrž“ a „ano“,
tato dvě revoluční slova tak porušila svobodu
tiskovou, že něco podobného nebylo dosud
slýcháno v žádné soudní praxi: Kdysi byl totiž
konfiskován článek, ve kterém byla slova
„alébrž“ i „ano“.
A najednou v novém článku téhož autora čtou
dotyčné orgány ku své hrůze opět slovo „alébrž“
a slovo „ano“.
„Alébrž“ bylo v osmé řádce shora, pak bylo
osmdesát osm nezávadných řádek, nadto však
přišlo v osmdesátém devátém řádku konfiskované
slovo „ano“.
§24 tiskového zákona slavil zde úplné vítězství
a dosáhl satisfakce. Bylo samozřejmo, že
„alébrž“ a „ano“ otištěno bylo z konfiskovaného
článku před šesti měsíci, a poněvadž
konfiskovaný článek počínal slovem „ano“ a
blížil se ke konci slovem „alébrž“, bylo jisto,
že zde jde o výtah z konfiskovaného článku, čímž
byla dvojnásobně porušena tisková svoboda.
Poněvadž však v tomto novém žalovaném článku
slovo „alébrž“ bylo napřed a slovo „ano“ až po
osmdesáti osmi řádcích, ve vzdálenosti třinácti
vět, bylo to tím horší, poněvadž bylo z toho
vidět trestný úmysl převrácením pořadu těchto
slov oklamati státní orgány a v takto domněle
překrouceném výtahu konfiskovaného článku
vyhnouti se trestnosti tohoto promyšleného činu.
Redaktor časopisu, ve kterém byla slova „alébrž“
a „ano“ již dvakrát za sebou za doby půl roku,
dostal padesát korun pokuty, případně čtyři dny
vězení.
Od té doby i v Anamu i v Bang-Gongu cenzoři
škrtají slovo „alébrž“ i „ano“. |
