|
Měl jsem přítele, který zamlada
prodělal plicní katar. Tato okolnost stačila,
aby měl můj ubohý přítel nevyčerpatelný předmět
rozhovoru pro zbytek svého života. Kypěl
zdravím, tloustl a říkal:
„Hlavní věcí je výživa. Sklepníku, přineste mi
řízek, dobře propečený. Neboť jest zjištěno nad
každou pochybnost, že 99 procent hovězího
dobytka trpí tuberkulózou!“
Když ho sklepník zdvořile upozornil, že řízky
nejsou z masa hovězího, ale telecího, rozčilil
se přítel, uchopil sklepníka za knoflík a řekl
mu důvěrně:
„Tuberkulóza jest nemocí dědičnou. Kde máte
psáno, že tele, poražené, aby z něj udělány byly
řízky, nepochází z rodičů tuberkulózních?
Podívejte se na takovou krávu. Neustálým dojením
propukla v ní tuberkulóza. Píchá ji pod
lopatkou, bolí v kolenech, potí se k ránu, má
bílý jazyk. Všimne si toho hospodář? Nevšimne.
Kráva je neklidná a bučí smutným hlasem. Tu
ovšem hospodáři si jí povšimnou, ale vyloží si
stav její mylně. ,Naše kráva se běhá,’ a
hospodyni řekne při obědě významně: ,Tak ať s ní
zejtra dojde Tonda ke starostovic býkovi.’ A
namístě co by léčili ubohou tuberkulínem,
kreozotem, arzénem, horským sluncem, namístě aby
ji dali rentgenovat a poskytli změnu vzduchu,
hodí nemocnou do náručí starostovic býkovi.
Kráva se v těhotenství poněkud sebere jako každá
tuberkulózní matka: nemoc číhá, aby tím prudčeji
a beznadějněji projevila se po porodu. Jaké tele
může se zrodit z tuberkulózní krávy? Zajisté, že
i zdravé. Neboť krev, která k plodu přichází,
jest filtrována přirozeným filtrem. Tedy: zrodí
se zdravé tele, rozmilé telátko. Saje. A co saje
s mlékem? Bacil tuberkulózy. Ano, pane, nejvíce
bacilů tuberkulózy shledáno bylo v kravském
mléce. V nevařeném mléce tuberkulózní krávy.“
Přítel ustal na okamžik ve svém výkladu, neboť
poznal, že drží v ruce sice sklepníkův knoflík,
ale že majitel knoflíku se z knoflíku utrhl.
Klidně rozhlédl se přítel lokálem, poposedl na
židli k vedlejšímu stolu a řekl:
„Tito prostí lidé nikdy nepochopí, že
nejúčinnější obranou proti tuberkulóze jest
důkladné studium této choroby. Znal jsem ženu,
která měla děti zdravé jako řípa. Kolikrát jsem
ji varoval: Nevěřte jejich vzhledu! Za růžovými
tvářemi, za zdravým vzezřením skrývá se přečasto
bacilus tuberkulózy. Nedbejte na to, že nikdy
nezakašlou. Kašel jest jen vedlejším úkazem.
Může se u vašich dětí objevit tuberkulóza kůže,
lupus, lišeje, tuberkulóza kostí, tuberkulóza
svalstva, tuberkulóza žláz, tuberkulóza střev a
tuberkulóza mozku, která objevuje se tak často u
dětí rodičů zhýralých. Říkal jsem jí to při
každém setkání v upřímné snaze, abych zachránil
pět silných, nadějných dítek. A co učinila ta
žena? Šla k profesoru Hornofovi se svými pěti
dětmi? Nikoliv. Vynadala mi sprosťáků a učinila
na mne trestní oznámení.“
Host u vedlejšího stolu zaplatil, rychle se
oblékl a vyšel.
Pikolík přinesl příteli řízek a přítel řekl,
obraceje se klidně k nové oběti:
„Mladý příteli! Vidím, že jste ještě neužíval
bioglobinu, ačkoliv jest rozhodně lepším
prostředkem než arzén trifferol, jde-li o děti
ohrožené tuberkulózou žláz. Jste na omylu,
domníváte-li se, že tinktura jodi vykoná něco ve
vašem případu. Stalo se častokrát, že takovýmto
nesprávným postupem dohnán byl ubohý pacient pod
nůž operatéra. Dojde to s vámi tak daleko, že
vás pak přiváží na operační stůl a velikým
řezem, počínajícím u ucha a končícím na prsou,
proříznou zhnisanou žlázu. Myslíte, že tím řezem
učiní konec vašemu utrpení?“
Zbledlý pikolík posadil se na židli, neboť bylo
mu mdlo, a přítel pokračoval:
„Operativní zakročení ve vašem nešťastném
případě jest zákrokem na život a na smrt. Tím
jedním řezem, který roztál zhnisanou žlázu,
onemocní třeba veškeré žlázy ve vašem těle. Bude
třeba nových operací, bolestných převazů, staré
rány se nehojí, hnisají, nové se otvírají.“
Pikolík svalil se pod stůl, a mezitímco jej
hosté a číšníci křísili k životu, pravil jim
přítel laskavě:
„Nedostatečné větrání veřejných lokálů působí
zhoubně na mladý organismus. Jsou hosté, kteří
potají plivnou si pod stůl, a nejzákeřnější
bacily plovou pak ve vzduchu, zvířeném koštětem
nečistého kluka. Majiteli jest jedno, kdy se
mete, jak se mete. Prach sedá na stoly a židle,
na ubrusy, talíře, vidličky a nože. Součástky
onoho osudného plivnutí usazují se na ubrousku,
kterým vám číšník otře talíř.“
Třesoucí se ruka restauratéra uchopila mého
přítele za límec a řádné kopnutí do zadku
poučilo jej, že restauratér jest zavilým
nepřítelem hygieny.
Šel jsem právě okolo a přítel padl mi v pravém
slova smyslu do náručí. Vyprávěl mi o svých
osudech a dodal:
„A tak cítím stále příšeru smrti vznášeti se nad
sebou. Nekašlu, neplivám, jíst mi chutná, plíce
mám zdravé, srdce, kosti, žlázy i mozek. Je to
však zdraví jen zdánlivé. Někdy mám dojem,
jakoby se mi chtělo zakašlat. Někdy i hlas zdá
se mi poněkud nejasným. A znáš jako inteligent
zajisté dost o hrozné tuberkulóze krční. Nemocný
umírá hladem a zadušením. Nosím při sobě stále
zrcátko a zkoumám svůj krk a mandle. Laik by
řekl, že je všechno v pořádku. A nejhroznějším
ze všeho jest, že můj lékař prohlásil mne za
vyléčena. Nejsem hlupák a vím, co to znamená:
Není ti pomoci. Vše už je zbytečné a marné.“ - -
-
Přítel vytáhl kapesník, hlučně se vysmrkal a
řekl tragickým hlasem:
„Sbohem ...“
„Na shledanou,“ odvětil jsem vesele.
Podíval se na mne vyčítavě, rty jeho se zachvěly
a řekl, dívaje se na mne významně smutně:
„Netěš mne, všecko je to marné. Sbohem. |
