Když človek probere celou
literaturu eserů, dojde k závěru, že všechny své
laciné disertace a nepotřebné plány psali z
dlouhé chvíle.
Tvorba eserů se stala synonymem nejapnosti a
pitomosti. Jenom eseři mohli ve svých brožurách
nakupit takové nesmysly, protože člověk obvykle
říká hlouposti, když sám ví, že nemá pravdu.
Eseři - „lidé smutného hrdinství“ - se cítili
být středem světa, který si představovali jako
obrovské Ústavodárné shromáždění.
Jakýsi B. K. v listě Armija i národ věnčí esery
aureolou nadlidí a pěje: „Bolševici zahynou, my
jsme věční.“
Mezi eserskými spisovateli bylo vůbec málo lidí,
kteří si uvědomovali nevyhnutelnou katastrofu,
kteří si zazpívali „Hlavičko ty moje udatná,
dlouho-li tě budu nosit?“, jak to udělal v listě
Ufimskij věstník jeden známý eserský důstojník z
rusko-českého pluku.
Většina eserů by se však za nic na světě
nevzdala zbožšťování strany a jakýsi Zazykov ve
stejném listě píše: „Dobře vím, že není v Rusku
jediného dělníka či rolníka, jenž by nesouhlasil
s naší politikou, která jest vznešeným a slavným
manifestem celému světu.“
Ještě častěji se blábolení eserských publikaci
týká směrnic ÚV SR o práci mezi masami.
Tak brožura nazvaná Soudruhům pracujícím na
vesnici upozorňuje agitátory na celou řadu
falešných, provokačních zvěstí, kterých mají
využívat na venkově při celkové kritice
bolševismu.
„Je třeba říci rolnictvu,“ píšou eseři v
brožuře, „že v důsledku rozdělení půdy dojde na
vesnici nevyhnutelně k bratrovražednému boji a
bude se vzmáhat anarchie. Tak je třeba vykládat
agrární otázku v souvislosti s bolševismem.
Při hodnocení dělnické politiky bolševiků je
nutné povědět, že bolševici zavřeli všechny
továrny. Nebudou-li vám to věřit, jestliže někde
v okolí továrny pracují, je možné prohlásit, že
dělnická kontrola zavedená bolševiky zničila
ruský průmysl.“
Eserští kejklíři a šarlatáni, získavše tak
sympatie všech kulaků a fabrikantů, ignorují
veškerou rozumnou kritiku a obracejí se v druhé
brožuře „ke všem členům strany, pracovníkům
odborového hnutí a k dělnickým organizacím“,
zapřísahajíce je, aby nebyli organizacemi
revolučními.
Eserští kejklíři protestují proti povinnému
odborovému organizování dělníků, které vyhlásili
bolševici.
V této brožuře o sobě mluví velmi pěkně:
„Iniciativní menšina průkopníků odborářství“ ...
Psychiatr by to charakterizoval následovně:
„Když slova ztratí spojitost s reálným světem,
ztratí i logickou souvislost. Dostáváme jazykový
nesmysl.“
Jazykovým nesmyslem je i brožura esera E. M.
Timofějeva Cesty k míru, v níž autor píše:
„Brest-litevský mír je proti přirozenosti této
revoluce. Brest-litevský mír může zničit pouze
Ústavodárné shromáždění.
Kampaň za demokratický mír vyžaduje zároveň boj
za Ústavodárné shromáždění.“
Na konci brožury se skví heslo, že „sociální
revolucionáři musí obnovit svazek s koalicí
Dohody“.
Obnovit tento svazek se jim nakonec podařilo.
Koalice dala peníze admirálu Kolčakovi, a ten
dal pověsit několik členů Ústavodárného
shromáždění a provazem jim ukázal cestu k boji
za určitou linii mírové politiky.
A tak vcelku eserská literatura patří historii.
Ústavodárka eserů nepřežila mořskou bouři.
Zachránilo se pár lidí, kteří se úplně nazí
vyškrábali na břeh, padli na kolena a řekli:
„Bože, nedovol mi více odsuzovat, co neznám a
čemu nerozumím.“
A drkotajíce zuby šli se ohřát k bolševikům. |