|
Kdo v té době viděl, jak Miklos
Fehér běží od vsi Bolfsu klusem polní nejkratší
cestou k jezeru Neziderskému, čili jak v okolí
říkají k „jezeru nemocí“, ten mohl se domnívati,
že Miklos Fehér blázní.
Předně nikdo Miklose Fehéra nechytal, za druhé
nikdo z pohodlných sedláků z okolí neběhá a za
třetí byla neděle, vasárnap, kdy nikdo sám a sám
neobjeví se na cestě k jezeru, poněvadž každý
buď baví se v krčmě, či je ve vinicích, nebo
sedí doma a jí, dokud neusne. Den Páně, den
odpo-činku. Den zkažených žaludků.
Miklos Fehér běžel, dupaje po močálovité půdě,
prohýbající se a vlnící při každém jeho skoku, a
ani v tomto běhu neopomenul nakroutit si černý
divoký vous, dlouhé kníry rozježené, natahuje je
do délky, takže vypadal divoce, což hodilo se k
jeho divokým skokům.
Přeskočil můstek a dál mezi špatně vysušenými
močály, vydechujícími otravný hnilobný zápach.
Před ním rozkládala se již hladina jezera,
táhlá, s ostrými špičatými zálivy, které mizely
mezi rákosím a splývaly s pevninou.
Po levém břehu v dálce několik rybářských
vesnic, které, zdálo se, že stojí ve vodě, a
před nimi blízko u jezera na konci cesty stála
chatrč rybáře Györgyho.
Starý György seděl obkročmo na převrhnuté loďce
před chatrčí a spokojeně kouřil ze staré černé
dýmky, obrácen zády k běžícímu Fehérovi.
„Strýčku Gyorgye,“ křičel z dálky Fehér, „půjč
mně loďku.“
György obrátil se pomalu, a vida běžícího
Fehéra, vypustil dým z úst, neodpověděl a čekal,
až upocený Miklos stanul před ním, kroutě si
svůj divoký vous.
„Půjč mi loďku, strýčku Györgye,“ opakoval
Fehér, sedaje na převrhnutou kocábku, „vyjedu si
na jezero.“
Starý György neřekl hned ani slova přemítaje,
proč asi Fehér vyhlíží tak divoce, rozdýmal
dýmku a pak řekl pomalu: „A proč chceš loďku,
Miklosi?“
„Chci se projeti po jezeře,“ odpověděl Miklos.
György zakroutil hlavou. To se mu ještě nestalo,
aby sedlák chtěl se projeti po jezeře. Přichází
sice časem někdo a vypůjčí si pro zábavu loďku,
ale to jsou páni a dámy z léčebného ústavu dr.
Wislinského v Bolfsu u jezera, lidé, kteří
přijeli sem uzdravit se a jezdí tak dlouho po
tomto „jezeře nemocí“, až přijde večer, nezdravé
páry a výpary naplní vzduch, a nezvyklí
výletníci dlící zde na léčení dostanou zimnici.
Zaplatí dobře, ale aby sedlák vypůjčil si
loďku...
„Zbláznil se, ubožák,“ pomyslil si György a
obrátil řeč jiným směrem. „Miklosi,“ pravil,
„víš o tom, že honvédi ze Šoproně budou zde mít
cvičení?“
„Půjč mi loďku, báči,“ prosil Fehér.
„Víš o tom, Miklosi,“ pokračoval György jiným
směrem, „že před padesáti lety ves Bolfs byla u
samého jezera?“ „Loďku, strýčku,“ žadonil Fehér.
„A nevíš, Miklosi,“ tázal se György, jako by
neslyšel, „dostaneme naše velení?“
„Loďku!“
„Ale blázníš, Miklosi!“
„Nevadí, strýčku, půjč mi loďku.“
Rybář György vzdychl: „Buď si, ale opatruj tě
věčný bůh.“
„Mindt óróké“ (na věky věkův), odpověděl Miklos
a mlčky kráčel s rybářem po pěšině mezi rákosím
ke břehu, kde na vodě ležely loďky uvázané ke
kůlům.
Fehér vybral si nejmenší, vkročil do loďky a
odrazil se veslem od břehu.
„Šťastnou cestu,“ volal za ním rybář.
„ ... Istenet,“ zabručel Miklos, což mohlo být
pozdravem i zaklením, a již ujížděl mezi
rákosím, z rákosí vyjel na hladinu a vesloval na
jezero.
Vesloval rychle. Přes půl druhé hodiny brázdil
veslem tmavě zelenou vodu jezera a nedbal, že
voda stříká do loďky, že jeho sváteční šaty,
čisté, široké, na konci roztřepené gatě, kabát
černý s knoflíky lesklými jako hladina jezera
mají na sobě stopy po zelených vodních řasách,
nedbal, že krásně vyleštěné čižmy ponořeny jsou
do vody na dně loďky, stále vesloval a vesloval.
Ač pražilo ostré odpolední slunce a pot řinul se
mu tváří, Miklos Fehér nesvlékl si kabát.
Svalnatou rukou ponořoval veslo těsně po boku
lodi, dociluje tak rychlé jízdy.
Ohlédl se za sebe. Neviděl již ani chatrč
strýčka Gyorgyeho, ukrytou za vysokým rákosím.
Byl uprostřed jižní části jezera.
Kolem nesmírná hladina, zvlněná jen údery vesla
a vymršťováním se velkých ryb nad hladinu a
jemným větříkem, který z daleka přinášel sem ze
vsi výskot opilých sedláků a veselící se chasy,
nepřetržitě: „juch, juchú,“ tohoto nedělního
dne, teplého a nutícího, aby se pilo ve stínu
stromů za vesnicí pod svahy vinic.
Miklos Fehér přestal veslovat a rozhlédl se
kolem sebe.
Kamkoliv pohlédl, viděl vodu, vodní řasy jako
ostrůvky, hladinu táhnoucí se do daleka, celé
jezero splývající v dáli se zemí.
Tam viděl stromy, nejasně rozeznával pole
kukuřičná, chaty ukryté v zeleni a dál návrší,
kde modraly se vinice, stráně „Szülöhely“.
A vzadu? Tam viděl ves Bolfs, z které utekl.
Zaklel a přemýšlel.
Nedávno, před třemi hodinami, ba ani tak dlouho
to není, před dvěma, seděl za stolem v tom bílém
stavení, které lze dobře odtud rozeznat. Viděl
dobře tu bílou budovu a přimyslil si k tomu, že
vidí dveře a nad dveřmi nápis: „Bór és sór és
pálinka kimerése“ (výčep vína, piva a kořalky).
To jest krčma „U dobrého Josefa“. Tam seděl, pil
víno a díval se, jak hoši z vesnice tancují
uprostřed světnice čardáš.
Pravý čardáš, divoký, hlomozný, při kterém každý
tančí se svou milou.
Zaklel po druhé, odplivl si do vody a přemítal
dále. Netančil, seděl za stolem a díval se, jak
s jeho Etelkou tancuje Savany.
Udeřil veslem prudce na hladinu.
S jeho Etelkou! A Etelka? Ta se smála při každém
obratu v tanci, směje se, vypravuje cosi
Savanyovi a nedbá, že za stolem sedí a že se
mračí. Zatrolené děvče!
Pak po Savanyovi tančil s Etelkou Éjes.
Zatrolené děvče! potom s ní tančil Gyorók.
Zatrolené děvče a ještě jednou zatrolené!
To by každého dopálilo!
Miklos Fehér poznovu zlostně udeřil veslem na
hladinu.
Neměl se dopálit. Zprvu myslil si, že vytáhne
nůž a bodne ať Savanya, ať Éjese, ať Györöka a
řekne jim: „Jó éj szakát kivánok!“ (dobrou noc
přeji). Ale tím by Etelku nezastrašil. Pro ni už
se servalo jich víc.
Nejlépe ji potrestá, když se utopí.
„Che, che!“ zachechtal se racek, letící nad
hladinou.
„Mlčíš, osle!“ rozkřikl se Fehér a rozvažoval
dále.
Pamatuje se dobře, jak se utopil Ezdökar, jeho
kamarád, pro děvče. Vytáhli ho za půl roku, když
rybáři lovili sítěmi na druhém konci. Vodní řasy
byly na něm, byl celý zelený, bez očí a
rozpadával se.
Když ho uvidělo děvče, omdlelo a od té doby
blázní...
Tak jest to nejlépe, utopí se. Jest to velmi
jednoduchá věc. Skočí do jezera, polkne trochu
vody, ponoří se a konec. Nikdo nebude nic vědět.
Rybář György se podiví, že se nevrací. Vezme
loďku, svolá rybáře a budou ho hledat. Najdou
prázdnou loďku a Pokřižují se.
„Hle, Miklos Fehér nikde!“
„Vzal ho čert?“
„To nikoliv,“ budou uvažovat rybáři.
„Utopil se,“ řekne starý György, a jako
nejstarší první smekne klobouk a počne
předříkávat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích...“
A až se rybáři pomodlí za jeho duši, řeknou:
„Mně se zdá, že měl děvče.“
„Ba že měl,“ odpoví starý György, „měl Etelku z
Bolfsu.“ Zaveslují ke břehu a někdo poběhne do
vsi. Miklos Fehér se utopil. Po celé obci se to
roznese od statku ke statku, až se to doví
Etelka. Bude třebas ještě tančit v krčmě.
A potom?
Miklos Fehér si oddechl a uvažoval dále. „Možná,
že Etelka si udělá také smrt, anebo se zblázní.“
Odložil veslo a zadíval se na vodu, třpytící se
v jase slunečním.
„Možná, že bude dále tančit.. Ale svědomí ji
bude strašit...“
Fehér zul si pravou čižmu. Škoda bot, jsou nové.
Zul si druhou a svlékl kabát...
Zadíval se nahoru na oblohu do bílých obláčků,
roztroušených v modru; oči se mu počaly zavírat.
Miklos Fehér, unavený pitím, dojmy, přemýšlením
a veslováním, natáhl se do loďky a pomalu usnul.
Spal přes hodinu, když ho probudil náraz, jako
kdyby loďka jiná vrazila do jeho.
Protřel si oči a vyskočil udiveně, až se loďka
zakymácela. Pravda, že jiná loďka vrazila do
jeho. A na loďce stála Etelka, rozpálená a celá
postříkaná vodou.
„Miklosi,“ pravila, oddychujíc rychle, „hledám
tě. Utekl jsi najednou, běžím k strýčkovi
Györgymu, vypůjčím si loďku. Mám radost, že ...“
Zarazila se.
„Proč mne hledáš?“ tázal se potěšený Miklos,
obouvaje si čižmy ...
Etelka se zarazila po druhé. Přemýšlela chvíli
na odpověď a pak řekla klidně s úsměvem: „Nechal
jsi v krčmě ve svém džbánu ještě přes litr vína
... Pojď ho dopít...
Dvě loďky brázdily pak vedle sebe hladinu jezera
směrem k chatrči rybáře Gyorgyho, který, když
veslující přirazili ke břehu, vyšel ven, a kouře
z dýmky, kroutil hlavou.
Nevěda, co má říci, odpověděl na poděkování za
půjčení loďěk: „Věříte, že ves Bolíš před
padesáti lety byla přímo u jezera, a dnes jdete
sem půl hodiny...“
Ta půlhodina uběhla Miklosovi a Etelce lehce a
současně asi, když oba vcházeli do krčmy „U
dobrého Josefa“, vybral se teprve starý György z
překvapení a řekl pomalu pro sebe:
„Ti dva se k sobě hodí, jeden větší blázen než
druhý...“
A György zadíval se přes rákosí na hladinu
Neziderského jezera, nesmírnou, měnící zelenou
barvu v zapadajícím slunci do ruda, jako
rozpuštěný kov . . . |
